Judikatura k doručování

Značná část komplikací se odehrává v řešení otázek souvisejících s tím, zda:

Řada z judikátů k doručování, které jsou uvedeny v dalším textu, se zabývá doručováním nesprávné osobě či diskusemi nad doručenkami. Je z nich patrné, že podstatná je především skutečnost, zda se adresát s danou písemností seznámil, a ta má přednost před tím, zda bylo doručeno správně. Nový daňový řád už na tuto judikaturu, která se z pochopitelných důvodů týká ještě zrušeného zákona o správě daní a poplatků (ZSDP), reaguje v § 51 odst. 3

Z judikatury však zatím jednoznačně nevyplývá, jak by soudy postupovaly v situaci, kdy se adresát s nesprávně doručenou písemností seznámil, ale pozdě a tím marně uplynula důležitá lhůta (např. k podání odvolání či žaloby). Za úvahu by též stály situace, kdy by dotčený daňový subjekt namítal, že se s nesprávně doručenou písemností seznámil sice ještě před uplynutím příslušné lhůty, ale natolik pozdě, že byla ztížena či znemožněna jeho příprava a reakce na situaci z písemnosti vyplývající (zde však pozor na případy, kdy zákony umožňují požádat o prodloužení lhůty či dodatečně doplnit své podání, tam by argumentace o nedostatečném času na přípravu nemusela být podložená).

Jak zákon o správě daní a poplatků, tak daňový řád počítají v případě důležitých písemností s doručováním do vlastních rukou. Často se stane, ať již pohodlností poštovního úředníka, či omylem, že je zásilka určená do vlastních rukou doručena jiné osobě, než je adresát. Tato situace je zjevným porušením zákona, který by měl být přičten k tíži správce daně, který zásilku odeslal, neboť on je odpovědný za prokázání doručení písemnosti daňovému subjektu. Z ustálené judikatury správních soudů však plyne, že není rozhodující, zda bylo chybně doručeno jiné osobě, ale to, zda se správný adresát s písemností ve skutečnosti seznámil. Pokud tomu tak přes vadné doručení bylo, pak soudy sice konstatují, že nebylo doručeno správně, nicméně tato skutečnost není natolik závažná, že by způsobila např. neplatnost či nezákonnost dalších navazujících rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že pouhá námitka doručení nesprávné osobě neobstojí.

V prvním případě poštu přebíraly pro daňového poradce zaměstnankyně kanceláře, které nebyly k přebírání pošty výslovně zmocněny, ve druhém pak též nezmocněná sekretářka právnické osoby, v obou případech byla argumentace nedoručením správné osobě zamítnuta, protože bylo zřejmé, že adresáti se s písemnostmi seznámili a reagovali na ně.

Řádné doručení písemností v praxi znamená, že se písemnost zašle nebo odevzdá tomu, komu je určena, a že existuje důkaz o tom, že daná osoba písemnost převzala. Důvodem existence právní úpravy doručení je jistě mimo jiné i potřeba zabezpečit, aby si doručující správní orgány či soudy mohly být jisty, že se písemnost dostala do rukou adresáta. Koneckonců ke stejnému výsledku se přiklonil již i formální úpravou nový správní řád, který v § 19 (v obecných společných pravidlech pro doručování ve správním řízení) normuje, že písemného dokladu o doručení či dodání písemnosti není třeba, je-li z postupu účastníka řízení (adresáta) zjevné, že mu bylo doručeno.

Pokud jde o doručení předmětných rozhodnutí, žalovaný správně označil jako příjemce rozhodnutí zástupce žalobce (fyzickou osobu) Mgr. J. P., daňového poradce. Jako adresu pro doručení označil místo jeho kanceláře, které sám zástupce uvedl - tedy B., C. 19. Písemnosti (krajským soudem zrušená rozhodnutí) pak převzala v kanceláři zástupce vždy jedna ze zmocněných pracovnic - dne 20. 12. 2007 J. D., v druhém případě J. D1 dne 13. 12. 2007.

V tom je však jeho argumentace, jakož i argumentace krajského soudu, lichá. Ze správního spisu je totiž zřejmé, že

Ze shora uvedeného je totiž zcela zřejmé, že písemnosti přebíraly pracovnice této kanceláře a Mgr. J. P. je předaly. Je zjevné, že v chodu kanceláře dotčeného daňového poradce bylo přebírání pošty tímto způsobem běžnou praxí. Ten také včas na písemnosti reagoval, podával proti shora uvedeným platebním výměrům odvolání, k tímto způsobem doručené výzvě správce daně k odstranění vad odvolání rovněž reagoval a své odvolání dokonce opakovaně doplňoval. setrval na tvrzených formálních vadách při doručení písemností.

Jestliže však v jednotlivých případech byla písemnost vydána pracovnici kanceláře, ta ji také řádným způsobem zástupci žalobce předala (o čemž svědčí jeho včasné reakce), nelze dospět k závěru, že mu písemnosti nebyly v materiálním slova smyslu doručeny. Nelze přehlédnout, že přístup žalobce, zpochybňující výše aprobovaný způsob doručení písemnosti jeho zástupci pouze v jediném z uvedených případů (až vůči konečnému rozhodnutí o dani), vykazuje znaky jisté účelovosti. Právní řád (samozřejmě včetně procesních předpisů) je ve značné míře založen na předpokladu racionálního uvažování a jednání účastníků právních vztahů. Pokud měl žalobcův zástupce, jakožto osoba práva znalá, pochyby ohledně způsobu doručování, bylo namístě hned v prvém případě (tedy po doručení prvního z platebních výměrů) na vzniklou situaci reagovat, a vzhledem ke skutečnosti, že vzniklé pochybnosti nepramenily z postupu žalovaného, zejména upravit organizaci jeho kanceláře či vstoupit do kontaktu s poštou a těmito kroky fakticky znemožnit přímé doručování jemu adresovaných písemností prostřednictvím těchto osob. Protože se však nic z toho nestalo, naplňuje další postup žalobce všechny znaky účelového jednání. Není pak posláním soudní moci, jejímž cílem je ochrana základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy České republiky), ochrana takovýchto praktik. (Obdobně k této problematice též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2005, č. j. 2 Afs 202/2004-43, č. 1115/2007 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 Afs 190/2006-228, www.nssoud.cz.)

Postup správních orgánů při doručování předmětných rozhodnutí v daném případě plně sledoval smysl zákona a nenarušil žalobcova procesní práva, jejich postup byl odrazem zásady, že právo náleží bdělým (), nikoli těm, jejichž nevhodné procesní taktizování jde viditelně na úkor této bdělosti.

Ze sdělení pošty vyplynulo, že mezi osobami přebírajícími doporučené zásilky do vlastních rukou byla i paní E. P. K obdobnému závěru lze dospět i zkoumáním dodejek stvrzujících doručení písemností správcem daně obsažených ve správním spise. Z výpovědi samotné E. P. vyplynulo, že a zakládala do doručené pošty, . Zásilky určené stěžovateli tedy byly předávány mimo jiné i E. P.

Dne 5. 8. 2003 E. P. zaslala správci daně dopis, v němž oznamuje, že doposud zakládala doporučené dopisy správce daně do vlastních rukou do „šanonu došlé pošty“, avšak vzhledem k tomu, že správce daně zasílá další dopisy, neví, co s nimi má dělat, a proto tedy poslední dopis „již raději vrací“. Obdobné sdělení je obsaženo i v dopise doručeném správci daně dne 18. 8. 2003. I tyto dopisy, jež se mimo jiné jeví značně účelovými, potvrzují praxi, že E. P. doporučené zásilky do vlastních rukou adresované stěžovateli běžně přebírala.

Sám stěžovatel požádal správce daně o doručování písemností na uvedenou adresu s tím, že na této adrese se nacházejí kanceláře představenstva akciové společnosti. Adresu pro doručování specifikoval pouze firmou a adresou; neuvedl, že by mělo být doručováno pouze konkrétně určenému členu statutárního orgánu (tak učinil až dne 5. 9. 2003). Správce daně doručoval písemnosti přesně dle požadavku stěžovatele. , resp. není pochyb o materiálním doručení předmětné výzvy. Dle § 17 odst. 9 ZSDP se písemnosti určené právnickým osobám doručují v prvé řadě pracovníkům oprávněným za tyto příjemce písemnosti přijímat. Z celkové úpravy doručování podle ZSDP nelze vyvodit závěr, že by bylo nutné písemné pověření zaměstnance právnické osoby k přebírání písemností.

Nejvyšší správní soud shledal všechny stížní námitky nedůvodnými, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

V dalším případě žalobce nestihnul včas podat odvolání. (Lhůta pro jeho podání se odvíjela od doručení platebního výměru daňovému subjektu.) Byl učiněn pokus zmeškání lhůty nahradit polemikou o nesprávném doručení platebního výměru. Byla totiž vystavena plná moc na zástupce daňového subjektu, ta však ke správci daně došla až po vydání a odeslání platebních výměrů. Ty však nebyly ještě v okamžiku přijetí plné moci od správce daně daňovému subjektu doručeny. Vznikla tedy otázka, zda se nemělo doručení zopakovat zástupci daňového subjektu. Z rozhodnutí soudu vyplývá, že nikoli.

Zveřejněná právní věta:

Jakkoliv je institut doručování v právním řádu značně významný, operuje i s některými abstraktními termíny (např. tzv. doručení) a má celou řadu konkrétních právních dopadů, nelze zároveň přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná o komunikační prostředek, kdy doručení slouží k seznámení účastníků konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými (v daném případě) vrchnostenským orgánem.

V daném případě není sporu o tom, že v době vydání i odeslání předmětných dodatečných platebních výměrů žalobce nebyl zastoupen, takže správce daně nepochybil, když je zaslal toliko žalobci. Pochybení však shledal krajský soud v tom, že správce daně tato rozhodnutí dodatečně nezaslal zástupci žalobce poté, co obdržel předmětnou plnou moc. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v přezkoumávané fázi daňového řízení bylo posledním úkonem správce daně vydání a odeslání dodatečných platebních výměrů. Pokud by správce daně obdržel předmětnou plnou moc ještě před tímto okamžikem, není pochyb o tom, že by tyto výměry mohly být za dané situace (tzn. jednalo se o omezenou plnou moc) řádně doručeny jen tehdy, pakliže by byly zaslány jak daňovému subjektu, tak také jeho zástupci. Situace v projednávané věci však byla skutkově jiná: k doručení plné moci správci daně došlo až poté, co platební výměry byly prokazatelně odeslány, tzn. v době, kdy správce daně již žádné úkony nečinil, a pokud by tak učinil, konal by nadbytečně. Soud proto uzavírá, že pokud by za dané situace správce daně byl povinen rozhodnutí zaslat znovu zástupci daňového subjektu (jak dovodil krajský soud), musel by fakticky předchozí úkon „zopakovat“, přestože k tomu nebyl zákonem povinován, jelikož jeho činnost byla v této fázi daňového řízení již skončena. Právně významným okamžikem, od něhož se v projednávané věci odvíjel i běh třicetidenní odvolací lhůty (a následné nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů), bylo proto doručení daňovému subjektu, nikoliv jeho zástupci, jelikož k předání plné moci správci daně došlo až poté, co byly tyto výměry vydány a odeslány.

Ve čtvrtém judikátu dnešního výběru daňový subjekt udělil dílčí plnou moc manželce, mělo být tedy doručováno dle ZSDP jak jemu, tak manželce (podle daňového řádu by se v rozsahu plné moci doručovalo již jen zástupci). Podstatná však je skutečnost, že soud po zjištění, že daňový subjekt zjevně doručovanou výzvu od manželky dostal a reagoval na ni, konstatoval, že „správný“ adresát nemůže namítat nedoručení zásilky, protože nedošlo k žádnému reálnému zkrácení jeho práv.

Použitelnost tohoto rozsudku v podmínkách nového daňového řádu tak lze spatřovat v řešení otázky, kdy je doručeno sice nesprávné osobě, ale z dalšího je zřejmé, že se správný adresát zásilky o jejím obsahu dozvěděl.

a plnou moc doručil dne Finančnímu úřadu v Blatné. Jelikož se jednalo o plnou moc omezenou pouze pro doručování písemností určených do vlastních rukou, měl správce daně formálně doručovat tyto písemnosti jak stěžovateli, tak i jeho manželce, byť stěžovatel v plné moci požadoval doručovat písemnosti určené do vlastních rukou právě a pouze manželce.

Nejvyšší správní soud dospěl ke shodnému závěru jako krajský soud, že

Stěžovatel se na podkladě výzvy dostavil dne 8. 1. 2003 ke správci daně, kde po uvození protokolu o ústním jednání, že výzvu převzala jeho manželka, se vyjadřoval k jednotlivým bodům výzvy a protokol bez námitek podepsal.

Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel v této věci nemůže nic vytěžit z toho, že došlo formálně k nesprávnému doručení uvedených výzev jen manželce.

V důsledku této vady proto nedošlo ke zkrácení práv stěžovatele a tato vada rovněž neměla vliv na zákonnost rozhodnutí.

Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Žalobce podal žalobu opožděně. Snažil se situaci zachránit tím, že argumentoval, že napadané rozhodnutí nebylo řádně doručeno.

Finanční úřad měl přitom k dispozici řádně vyplněnou doručenku od zmocněného zástupce daňového subjektu. Žalobcem bylo namítáno, že se tento zástupce obvykle podepisuje jinak, než bylo zřejmé z doručenky. V dalším řízení byl však soudem tento argument zamítnut (z jiných doručenek bylo zřejmé stejné číslo občanského průkazu, stejné razítko apod., aniž by byla např. policii hlášena krádež či ztráta občanského průkazu či razítka). Zdánlivě ve prospěch daňového subjektu hrálo, že nebyl k dispozici originál doručenky, ale jen její kopie. Tento nedostatek se však finančním orgánům v součinnosti s poštou podařilo nahradit jinými důkazy.

Z názoru Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že důkazní břemeno se mezi správce daně a daňový subjekt rozdělí následujícím způsobem:

Stěžovatel uvádí, že jeho tehdejší . Dle ustanovení § 31 odst. 8 písm. a) ZSDP prokazuje správce daně doručení vlastních písemností daňovému subjektu. Ustanovení § 17 odst. 12 ZSDP . Správce daně prokazuje toto doručení především řádně vyplněnou doručenkou. Nejvyšší správní soud se též odvolal na svůj další rozsudek č. j. 5 Afs 31/2010-105 ze dne 23. 9. 2010, kde uvedl:

Průkazem o doručení písemnosti doručované prostřednictvím zásilky je tedy řádně vyplněná doručenka (dodejka). Teprve pokud by ve smyslu ustanovení § 17 odst. 12 citovaného zákona vyvstaly důvodné pochybnosti o tom, zda příslušná písemnost byla doručena do vlastních rukou adresáta, prokazuje správce daně doručení jiným vhodným způsobem. Důkazní břemeno ohledně prokázání důvodných pochybností pak leží na daňovém subjektu, který hodlá doručení písemnosti zpochybnit.

Žalovaný doručoval písemnost tehdejšímu zástupci stěžovatele JUDr. Andrýskovi. Součástí správního spisu není originál dodejky a listiny o nabytí právní moci, nýbrž pouze kopie těchto písemností. Žalovaný z důvodu prokázání doručení vyzval Českou poštu, s. p., ke sdělení údajů o dodání předmětné zásilky. Česká pošta, s. p., žalovanému přípisem sdělila, že doporučená zásilka, jejímž obsahem bylo napadené rozhodnutí, bylo po neúspěšném pokusu o doručení na adresu advokáta JUDr. Igora Andrýska, uložena dne 3. 7. 2007. Dne 9. 7. 2007 bylo učiněno opakované doručení zásilky, přičemž toho dne . Dokladem o uvedeném je originál úhrnného dodacího lístku doporučených zásilek, který je rovněž součástí správního spisu. K námitce stěžovatele, že předmětná dodejka nebyla podepsána JUDr. Andrýskem, a dále, že přebírání zásilek osobně advokátem je praxí atypickou, krajský soud uvedl, že podstatné v dané věci je, že stěžovatel sám své tvrzení ničím nedoložil a žádným důkazem nepodpořil.

Přebírání zásilek osobně advokátem je zcela v souladu se zákonem, tato praxe není nikterak neobvyklá a nemůže zpochybnit doručení napadeného rozhodnutí.

Tvrdil-li stěžovatel, že zástupce JUDr. Andrýsek nepřebíral písemnosti a nejedná se o jeho podpis, neposkytl stěžovatel tomuto tvrzení žádnou důkazní oporu. Ostatně skutečnost, že písemnosti přebíral zástupce stěžovatele osobně vyplývá i např. z úředních záznamů ze dne 31. 1. 2007 a dne 19. 3. 2007. Jak vyplývá ze správního spisu, lze za doklad o doručení považovat zejména originál úhrnného dodacího lístku doporučených zásilek, z něhož mimo jiné vyplývá, že zásilka podaná dne 2. 7. 2007 pod podacím číslem R20675 na poště Brno I., obsahující napadené rozhodnutí, byla JUDr. Andrýskem převzata osobně. Nutno dodat, že stěžovatel stran namítaného nedoručení rozhodnutí žalovaného dne 9. 7. 2007 blíže neuvádí žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat jinou skutkovou verzi reality, než jakou předestřel žalovaný a soud I. stupně.

I v tomto případě lze přisvědčit postupu krajského soudu, který nepřistoupil k provedení navrhovaného důkazu, s odůvodněním, že stěžovatel krom tvrzení zástupce žádný jiný důkazní prostředek nenabídl.

Setrval-li tedy stěžovatel na svém názoru pouze a jen v rovině tvrzení, nikoli důkazní, nelze označit stěžovatelem namítané skutečnosti, tj. že na dodejce není podpis zástupce, jako skutková tvrzení, která jsou skutečně způsobilá prokázané doručení zpochybnit. Stěžovatelova skutková verze nevyplývá z žádného z důkazů obsažených ve správním spise a tento fakt nelze vyvrátit argumentačně úsporným prohlášením zástupce stěžovatele o opaku. Takovýto přístup nelze, dle názoru zdejšího soudu, akceptovat. Dle názoru zdejšího soudu žalovaný dostál své povinnosti podle ustanovení § 31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní, když prokázal doručení vlastní písemnosti stěžovateli, resp. jeho zástupci dne 9. 7. 2007. Obstarané důkazy jsou plnohodnotným nahrazením originálu dodejky a nelze dospět k jinému závěru, než že se žalovanému podařilo jiným vhodným způsobem prokázat doručení předmětných písemností.

Z následujícího rozsudku vyplývá, že v případě, že nejsou k dispozici doručenky, ze kterých by bylo patrno, že písemnosti nebyly řádně doručeny, neznamená to automaticky neodstranitelnou vadu na straně správce daně. Z rozhodnutí soudu je zřejmé, že podobně jako v případech, kdy je doručeno nesprávné osobě a z následného chování daňového subjektu je zřejmé, že se s danou písemností seznámil, podobně se postupuje i v případě chybějících doručenek. Rozhodující je tedy skutečnost, že daňový subjekt zjevně danou písemnost znal a podle toho se choval. Dodatečné zpochybňování doručení pak v těchto případech již zůstane bez efektu.

Námitky stěžovatelky se ve značné míře týkají otázky, zda jí byla doručena rozhodnutí Celního úřadu ve Zlíně o propuštění vozidla Audi A8 do volného oběhu; stěžovatelka jejich doručení zpochybňuje, v důsledku čehož zboží vlastně nikdy nebylo pravomocně propuštěno do režimu volného oběhu. S otázkou doručení se nevypořádal ani krajský soud ani správní orgán. Z důvodu nedostatku doručení stěžovatelka dovozuje též závěr, že se nikdy nemohla stát dlužníkem podle § 241 odst. 3 celního zákona.

Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí.

V prvé řadě není pravda, že se krajský soud nezabýval tvrzenými vadami doručení. Krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku výslovně konstatoval, že tvrzení žalobkyně, že jí nebyla rozhodnutí o propuštění zboží a jeho osvobození nikdy doručena, jsou účelová, neboť v protokolu ze dne 21. 6. 2000 uvedla, že vozidlo do České republiky přivezla pro vlastní potřebu, i když nákup obstarával její manžel. Automobil v tuzemsku rovněž užívala a následně jej prodala. Postupem a rozhodnutím celních orgánů ze dne 30. 9. 1998 se necítila být krácena na svých právech až do zjištění skutečností rozhodných pro stanovení celního dluhu.

(celního výměru) ze dne 30. 9. 1998 o propuštění zboží do režimu volného oběhu v tuzemsku podle vyhlášky č. 136/1998 Sb., oznámení o propuštění z téhož dne, ani od rozhodnutí o propuštění do volného oběhu v tuzemsku bez cla z téhož data.

Stěžovatelka v České republice dovezený automobil užívala, a posléze jej dokonce prodala, tj. vykonávala obsah vlastnického práva k tomuto automobilu. Stěžovatelka by nikdy nemohla automobil v tuzemsku užívat, pokud by jí nesvědčilo pravomocné rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu; pokud by tak přesto činila, jednala by v rozporu s právem. Ostatně tvrzení, že by jí rozhodnutí o propuštění automobilu do režimu volného oběhu nebyla nikdy doručena, že z tohoto důvodu nenabyla právní moci a že proto dovezený automobil nemohl být v tuzemsku užíván, stěžovatelka poprvé uplatnila teprve v souvislosti s doměřením cla za dovoz tohoto automobilu; předtím se jej nikdy nedovolávala a nesnažila se odstranit překážku, která by jí v užívání automobilu v tuzemsku podle práva bránila (kdyby tomu bylo tak, jak tvrdí stěžovatelka). Nejvyšší správní soud je tedy přesvědčen, že ze samotného chování stěžovatelky lze spolehlivě usuzovat na to, že jí rozhodnutí o propuštění automobilu do režimu volného oběhu doručena byla.

Daňový subjekt zpochybňoval doručení jemu zaslaných písemností a požadoval grafologický posudek. Ten finanční orgány neprovedly a odmítl ho i soud. Důvodem byla skutečnost, že z popisu celého případu vyplynulo, že daňový subjekt v podstatě nedokázal formulovat dostatečně hodnověrné pochybnosti o tom, že mu nebylo doručeno. Z tohoto důvodu se pak jevil i požadovaný grafologický posudek jako nadbytečný. Je totiž třeba vzít v úvahu, že při zkoumání sporné situace soudy většinou neřeší pouze doručení či podpis na jedné, konkrétně zpochybňované doručence. Často zkoumají, jak vypadaly podpisy na doručenkách jiných, či zda je logické, aby na údajně nedoručenou písemnost bylo reagováno podáním daňového přiznání včetně znaleckého posudku apod.

Jádro argumentace stěžovatele spočívá v tom, že jednak nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, podle něhož stěžovatel nese břemeno tvrzení v případě, že zpochybňuje doručení písemnosti doložené doručenkou se všemi náležitostmi, jednak nesouhlasí se skutkovým závěrem krajského soudu, podle něhož stěžovatel v daném případě toto břemeno neunesl.

V každém případě však, musí ve smyslu ustanovení § 17 odst. 12 ZSDP Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje s krajským soudem v názoru, že To ostatně konstatoval nejen krajský soud v přezkoumávaném rozsudku, ale ve výše uvedeném judikátu i Nejvyšší správní soud, když hovořil o tom, že ne každá námitka vznesená proti doručení musí být , ale pouze taková, která je schopna verzi reality, z níž vycházely finanční orgány, relevantně zpochybnit. Opačný výklad citovaných ustanovení ZSDP by vedl k absurdním důsledkům, neboť by umožňoval adresátovi zásilky z obstrukčních důvodů popírat doručení jakékoli písemnosti pouhým vyjádřením, že mu nebylo doručeno, přičemž by bez dalšího vznikala povinnost finančních orgánů provádět k této otázce dokazování.

Nejvyšší správní soud musí rovněž přisvědčit krajskému soudu v jeho závěru, že stěžovatel v daném případě břemeno tvrzení ke zpochybnění doručení předmětného platebního výměru neunesl. dle ustanovení § 73 odst. 1 ZSDP ze dne 12. 10. 1994 a rovněž na daňovém přiznání stěžovatele k předmětné dani z převodu nemovitostí, , viz např. ústřižek složenky o zaplacení první splátky daňového nedoplatku, který je přiložen k žádosti stěžovatele o povolení splátek doručené správci daně dne 27. 1. 1998. Stěžovatel nejprve podle protokolu z ústního jednání ze dne 22. 10. 1998 popřel pravost svého podpisu na doručenkách k platebního výměru a k výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, později dle protokolu z ústního jednání ze dne 14. 2. 1999 popřel i to, že by mu byla doručena výzva správce daně ze dne 12. 4. 1994 k podání daňového přiznání, ačkoli je tato výzva opatřena podpisem, který má rovněž zkrácenou formu. Po této výzvě správce daně přesto obdržel vyplněné daňové přiznání, jehož přílohou byl i příslušný znalecký posudek oceňující danou nemovitost. Stěžovatel dle uvedeného protokolu popřel, že by daňové přiznání sám podal. a nevytvářejí ve svém celku věrohodnou verzi reality, která by byla způsobilá zpochybnit doručení zmíněných písemností.

Je pravdou, že k daňovému přiznání je ve správním spise připojena obálka, kde je jako odesílatel uvedena jiná osoba než stěžovatel, konkrétně „inž. B.“, nicméně stěžovatel nikdy netvrdil, že by osoba s takovým jménem za stěžovatele přebírala poštu a bez jeho vědomí za něj podávala daňové přiznání. V každém případě lze za daných okolností a při existenci řádně vyplněné doručenky z místa stěžovatelova bydliště opatřené stěžovatelovým podpisem jen stěží pochybovat o tom, že stěžovatel výzvu k podání daňového přiznání obdržel a že daňové přiznání fakticky také podal, ať již zásilku obsahující toto přiznání odesílal kdokoli.

Zrovna tak je stěží myslitelné, že by platební výměr, který byl dle řádně vyplněné doručenky stěžovateli předán v místě jeho bydliště dne 19. 7. 1994, nebyl ve skutečnosti stěžovateli doručen a zároveň by nebyla doručena ani následná výzva správce daně, která byla dle řádně vyplněné doručenky rovněž doručována do místa stěžovatelova bydliště a byla dne 14. 10. 1994 uložena na poště a dne 17. 10. 1994 vyzvednuta, přičemž je opatřena podobným podpisem s příjmením stěžovatele jako předchozí doručenka. Znamenalo by to, že by byl nejen platební výměr předán jiné osobě či že by došlo k podvodnému vyplnění doručenky doručovatelem zásilky, ale zároveň by se obdobné pochybení muselo opakovat o několik měsíců později při doručování výzvy správce daně, kdy by musel pracovník pošty buďto vydat zásilku na poště jiné osobě, a to i přes povinnost adresáta se identifikovat a podepsat se k příslušnému záznamu o vyzvednutí zásilky v evidenci pošty, nebo by muselo opětovně dojít k podvodnému vyplnění doručenky. Za situace, kdy každá z těchto doručenek byla evidentně podepsána jiným pracovníkem pošty, se takové vysvětlení nejeví jako věrohodná verze reality, jež by byla způsobilá zpochybnit doručení zmíněných písemností.

Za výše popsaných okolností však takové obecné vysvětlení věrohodné není. Krajský soud v této souvislosti důvodně poukázal na to, že stěžovatel neoznačil konkrétní osobu, u níž by měl podezření, že za něj poštu do vlastních rukou přebírala, např. konkrétního rodinného příslušníka se shodným jménem i příjmením a se shodným bydlištěm, u něhož by i přes výše zmíněné okolnosti bylo snad možno uvažovat o tom, že mu zásilky byly namísto stěžovatele předávány (přestože doručenka k výzvě správce daně k zaplacení nedoplatku obsahuje i rok narození stěžovatele). Stěžovatel se však omezil pouze na obecné popření doručení, které za daných okolností, jak již byl řečeno, postačovat nemohlo.

Celkový závěr krajského soudu, podle něhož stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ke zpochybnění doručení předmětného platebního výměru opatřeného řádně vyplněnou doručenkou, je správný.

Obdobné závěry platí i pro postup žalovaného. Jak již bylo řečeno, stěžovateli se ani v daňovém řízení nepodařilo zpochybnit doručení platebního výměru opatřeného řádně vyplněnou doručenkou, finanční orgány tedy neporušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, I žalovaný poukázal v žalobou napadeném rozhodnutí na to, že stěžovatel neunesl, pokud jde o zpochybnění doručení, břemeno tvrzení, s důkazními návrhy stěžovatele se tedy vypořádal a z této skutečnosti vycházel také krajský soud.

Z předchozích judikátů věnovaných doručenkám, které vyznívají v neprospěch daňového subjektu by se mohlo zdát, že v případě, když správce daně má k dispozici vyplněnou doručenku, má daňový subjekt malé šance. Zmíněné případy však je nutno studovat podrobněji a v kontextu s následujícím, byť již trochu starším judikátem Ústavního soudu, který vyznívá naopak ve prospěch daňového subjektu. Dle názoru autora tohoto textu není v rozporu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu. Lze totiž vysledovat jednotící linii - správce daně ani soud nemůže jen z pouhého faktu, že před sebou má řádně vyplněnou doručenku automaticky dovozovat, že je platně doručeno a tím odmítnout jakékoli případné námitky daňového subjektu. Takový názor by ve světle rozhodnutí Ústavního soudu neobstál.

Je však na poplatníkovi, aby předestřel hodnověrné pochybnosti, které je pak nutné řešit a zabývat se jimi (jak v linii finančních orgánů, tak soudů). Ve zmiňovaných předcházejících kauzách se argumenty daňového subjektu řešily (a vzhledem k okolnostem případů byly vyhodnoceny jen jako účelové). Nedošlo však k zamítnutí žaloby jen na základě faktu, že byla předložena jedna konkrétní doručenka, situace byla řešena i ve vztahu k doručování dalších písemností adresátovi. Naopak, v následující situaci se soud odmítl zabývat argumenty žalobce, a proto byla ústavní stížnost úspěšná.

Stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě podal žalobu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu s tím, že běh lhůty pro podání této žaloby začal teprve dnem 22. 5. 1999. v Ostravě napadeným usnesením rozhodl tak, že řízení zastavil, když , že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno již dne 10. 3. 1999, takže doručená osobně krajskému soudu dne 22. 7. 1999 . Jak dále uvedl v napadeném rozhodnutí krajský soud, je v daném případě doručenka prokazující doručení napadeného rozhodnutí do vlastních rukou řádně vyplněna a za tohoto stavu by bylo nadbytečné provádět důkazy navrhované stěžovatelem.

Přitom krajskému soudu z obsahu spisu Finančního ředitelství v Ostravě muselo být zjevno, že ještě před podáním žaloby domáhal se stěžovatel vůči zmíněnému správnímu orgánu splnění povinnosti doručení, stejně jako , což vše nutně činilo závěr o doručení rozhodnutí finančního ředitelství stěžovateli dne 10. 3. 1999 krajně problematickým. Pokud tedy Krajský soud v Ostravě se těmito požadavky kladenými na doručení rozhodnutí do vlastních rukou neřídil a stěžovatelovými námitkami se vůbec nezabýval, ačkoli byly uplatněny již v řízení před správním orgánem, upřel tím stěžovateli ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Daňový subjekt podal žalobu, kterou soud odmítl projednat, protože napadané rozhodnutí nebylo řádně doručeno jeho zástupci. Nejvyšší správní soud došel k názoru, že žalobu není možné odmítnout pro předčasnost, finanční orgán ale musí napřed napadané rozhodnutí řádně doručit zástupci daňového subjektu, a pak teprve pokračovat v řízení o žalobě.

Text plné moci udělené advokátce byl formulován, tak , přičemž specifikoval napadené platební výměry. V další části jejího textu je uvedeno, že .

Nejvyšší správní soud konstatoval, že z první části plné moci je patrné, že stěžovatel projevuje vůli být zastoupen v daňovém řízení ve věci odvolání proti specifikovaným platebním výměrům. Z formulace „vedeném u Finančního úřadu v Pardubicích“ nelze vyvozovat, že by stěžovatel projevil vůli být zastoupen jen ohledně úkonů prováděných Finančním úřadem v Pardubicích ve smyslu § 49 ZSDP. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že předmětná formulace byla z gramatického hlediska použita jako přívlastek volný. Vzbudilali formulace použitá v plné moci u správce daně pochybnosti, měl daňový subjekt vyzvat k odstranění těchto pochybností. Byť se tedy plná moc z jiných hledisek jeví být napsána poměrně neodborně,

S ohledem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 2 As 27/2004-78 (publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správní soudu pod č. 450, sešit č. 2, ročník 2005, str. 112-114), nezbývá než konstatovat, že

I v závěrečném judikátu dnešního výběru se budeme věnovat problémy s doručováním v případě plné moci. Daňový řád již v případě udělené plné moci požaduje doručování pouze zástupci (v rozsahu jeho plné moci) a nikoli souběžně daňovému subjektu (ZSDP v případě dílčí plné moci požadoval doručení oběma). Z tohoto hlediska se může zdát rozsudek Ústavního soudu již zastaralý. V praxi ale problémy s doručováním neustanou, protože ze sporů o to, zda mělo být doručováno jak zplnomocněnému zástupci, tak daňovému subjektu se jádro problémů přenese do situací, kdy správce daně plnou moc nesprávně vyhodnotí a zašle příslušnou písemnost buď zástupci, který na danou situaci plnou moc nemá, nebo naopak daňovému subjektu, přestože ten zplnomocnil svého zástupce.

Z tohoto hlediska je rozhodnutí Ústavního soudu využitelné i dnes, protože znemožňuje nesprávné vyhodnocení rozsahu plné moci přičítat k tíži daňového subjektu a odvíjet případné další lhůty od toho, jak nesprávně byla plná moc posouzena. Plnou moc je tedy nutno správně vyhodnotit, na základě toho doručovat správné osobě a od zákonného doručení pak odvíjet dodržení případných dalších lhůt.

Podstata ústavní stížnosti tkví jednak v rozsahu plné moci, od které se odvíjí aplikace příslušného ustanovení ZSDP při doručování a následně i lhůta k podání správní žaloby, a jednak ve fikci doručení, od které Městský soud v Praze odvíjel lhůtu k podání správní žaloby.

Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu, je věcí zmocnitele, zda ke každému právnímu úkonu, jenž má být učiněn v jeho zastoupení, vystaví zmocněnci zvláštní plnou moc, či zda mu udělí všeobecnou plnou moc. Každý druh plné moci může být omezený nebo neomezený. Podle neomezené plné moci může zmocněnec provést příslušné právní úkony podle svého volného uvážení, zachovávaje povinnosti zmocněnce, v omezené plné moci má dány směrnice, jak má postupovat. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce.

Plná moc rozhodná pro posouzení projednávané věci byla předložena Finančnímu úřadu pro Prahu 4 dne 10. 7. 2000 a zněla: .

Podle Ústavního soudu je tato plná moc dle svého rozsahu a obsahu plnou mocí speciální (procesní, a to pro určitý druh právních úkonů) a neomezenou (zmocněnec nebyl limitován konkrétními pokyny zmocnitele), udělenou pro řízení o odvolání proti konkrétnímu prvostupňovému rozhodnutí. Rozsah zmocnění vymezený v uvedené plné moci byl vymezen, a to zcela přesně, tak, že omezil zastupování výlučně na řízení odvolací. ZSDP vymezuje daňové řízení jako řízení o daních a posléze v samostatných částech upravuje jeho jednotlivé fáze. ve smyslu ustanovení § 17 odst. 7 ZSDP.

Jestliže Městský soud v Praze naopak považoval tuto plnou moc za plnou moc pro celé daňové řízení, dospěl k právnímu hodnocení, které je v přímém rozporu se skutkovým zjištěním, v důsledku čehož došlo k nesprávné aplikaci jednoduchého práva.

V projednávané věci se v důsledku vadného právního hodnocení Zastavení řízení vedlo k odepření práva stěžovatelky na přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny.