Z judikatury vztahující se k namátkové kontrole

Vydáno: 41 minut čtení

Koncem roku 2008 jsme mohli zaznamenat nález Ústavního soudu, který zakázal finančním orgánům provádět namátkové kontroly. Tento názor překvapil státní správu do té míry, že tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek prohlásil „Ústavní soud snad zešílel“ a státní správa odmítla takovýto přístup aplikovat obecně, doufajíc, že se postupně podaří dosáhnout opačných rozsudků. V dnešním přehledu judikatury se budeme věnovat právě této oblasti. Vzhledem k tomu, že nový Daňový řád (DŘ) se v této oblasti příliš neliší od zrušeného zákona o správě daní a poplatků (ZSDP), bude dále uvedená judikatura pravděpodobně akceptovatelná i z hlediska DŘ.

Z judikatury vztahující se k namátkové kontrole
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
Pokusme se na úvod vymezit podstatu problému - k problematice daňové kontroly mohou existovat v zásadě dva přístupy:
a)
užší (omezující) - vychází z „presumpce neviny“. Jde o názor, který kontrole přisuzuje tzv. vyšetřovací charakter a vychází z koncepce zařazující daňovou kontrolu spíše do skupiny metod, které obvykle používají orgány činné v trestním řízení. Finanční orgány by pak neměly daňové subjekty zatěžovat „namátkově“, tedy v případech, kdy nemají žádné konkrétní podezření, že daňový subjekt v některé ze svých povinností pochybil. Aplikace tohoto názoru by znamenala, že namátková kontrola bez existence konkrétních důvodných podezření je nezákonná;
b)
širší (a v současně době běžně aplikovaný) - „preventivní“ - ten znamená, že finanční orgány nemusí disponovat žádnou konkrétní informací zpochybňující věrohodnost daňového subjektu a jeho tvrzení a je plně v jejich pravomoci, koho si ke kontrole vyberou. Tento přístup pak řadí daňovou kontrolu do stejné oblasti jako například hygienickou kontrolu apod., kdy je namátkovost běžná.
 
Z judikatury
 
1. Namátková kontrola není přípustná
(Podle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008.)
     
Komentář k rozsudku
Na úvod uvádíme nález Ústavního soudu, který celou širokou diskusi o oprávněnosti namátkových kontrol odstartoval. Ústavní soud označil namátkovou kontrolu za nezákonnou. Názor rozhodujícího senátu však nebyl jednotný - přehlasovaná předsedkyně senátu si vyhradila právo zveřejnit svůj odlišný názor, který se naopak klonil k tomu, že namátková kontrola možná je. Právě toto, byť menšinové, stanovisko se stalo zdrojem inspirace pro finanční orgány. Jak již bylo naznačeno v předchozím textu, státní správa se odmítla názorem Ústavního soudu plošně řídit. V případě protestů stran nezákonnosti namátkové kontroly se pak řada rozhodnutí, kterým finanční orgány zamítaly námitky či odvolání daňových subjektů, inspirovala v textu zdůvodnění právě právním zdůvodněním přehlasované předsedkyně senátu Ústavního soudu.
       
Shrnutí podstatných částí rozsudku
Jedním z procesních oprávnění, jímž je správce daně v průběhu daňového řízení nadán, je i daňová kontrola. Lze konstatovat, že
daňové řízení jako celek má, pokud jde o pořizování důkazů, vyšetřovací charakter
: správce daně je nadán celou řadou vyšetřovacích pravomocí k tomu, aby realizoval zájem státu na zajištění toho, co „jeho jest“, tj. ověření, přezkoumání a vymožení daňové povinnosti jednotlivce. Daňová kontrola je z tohoto pohledu specifická v tom, že „vyšetřovací“ charakter daňového řízení je v ní výrazně posílen. Daňová kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce (zákon o správě daní a poplatků ukládá v průběhu daňové kontroly daňovému subjektu řadu povinností od poskytování vhodného místa a prostředí k provádění kontrolních úkonů, přes umožnění vstupu pracovníka správce daně do všech provozních budov, místností, obydlí, dopravních prostředků, až po povinnost vydat pracovníku správce daně všechny požadované doklady, písemnosti atd.).
Z pohledu ústavněprávního se tedy jedná o zákonem aprobované omezení osobní sféry jednotlivce. Takové omezení
, kromě toho, že musí být stanoveno zákonem,
musí
současně sledovat určitý cíl a
být
ve vztahu k tomuto cíli
přiměřené
.
V podmínkách materiálního právního státu
je proto nezbytné
trvat na požadavku,
aby takové omezení či narušení
autonomní sféry jednotlivce
mělo jasný a předem seznatelný důvod, legitimující použití takového omezení, a takový důvod musí spočívat v konkrétních skutečnostech
. Jinak řečeno, v případě daňové kontroly nemůže být takovým důvodem obecně formulovaný zájem státu na výběru daní, který je účelem zákona o správě daní a poplatků, nýbrž musí zde existovat konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že konkrétní daňový subjekt, u něhož je daňová kontrola zahajována, zřejmě svou daňovou povinnost nesplnil, nebo splnil, avšak v míře menší, než by měl.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné uvést
analogii s řízením trestním
, v němž k omezení jednotlivce a realizaci vyšetřovacích pravomocí orgánů činných v trestním řízení nestačí prostá skutečnost, že cílem jejich činnosti je odhalovat a stíhat trestnou činnost, ale
teprve skutečnost, že zde existuje konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že konkrétní jednotlivec se dopustil protiprávního je