IFRS a jejich aplikace v zemědělství, 2. část - Koncepce oceňování

Z definice vyplývá, že toto ocenění je založeno na ocenění aktiva na aktuální tržní bázi, nejedná se však o konkrétní tržní cenu (market value). Definice nespecifikuje, zda má být fair value určena z pohledu prodávajícího (tzv. exit value), nebo z pozice kupujícího (tzv. entry value).

Užití koncepce fair value vyžaduje přecenění jednotlivých položek aktiv a závazků na výši zjištěné fair value k bilančnímu dni. Tento model tedy umožňuje hodnotu aktiv nejen snižovat (jak tomu bylo i při uplatnění koncepce historických cen), ale i zvyšovat, a tím umožňuje vykázání zisku plynoucího ze zhodnocení aktiv, která jsou k rozvahovému dni držena. Nové ocenění aktiv bude východiskem pro ocenění aktiv při jejich pozbytí (například při jejich spotřebě či prodeji) a odpisování v následujícím roce. Kardinálním problémem tohoto modelu je způsob zachycení dopadu přecenění na fair value zejména v případě, kdy dochází ke zvýšení ocenění nad původní pořizovací cenu. V Čechách lze přecenění na fair value zachytit dvojím způsobem, z tohoto pohledu můžeme tedy rozlišit dva modely přecenění, v rámci IFRS se užívá ještě jeden model přecenění navíc, který naše účetní předpisy neužívají.

Ocenění ve fair value je využíváno v řadě standardů IFRS - buď jako model, který je co do volby rovnocenný modelu historických cen a účetní jednotka se může rozhodnout, který model použije, nebo jako model preferovaný či vyžadovaný.

Standardy, které užívají ocenění ve fair value, lze rozdělit zhruba do čtyř skupin:

Fair value není a nebyla v Koncepčním rámci definována až do vzniku samostatného standardu IFRS 13 -- Oceňování ve fair value (květen 2011), se kterým se seznámíme dále. Obecné východisko aplikace fair value chybělo. Jednotlivé standardy, které s oceněním ve fair value pracují, se navzájem při aplikaci fair value liší a dochází k nekonzistentnímu přístupu k ocenění.

Možnosti určení fair value uváděné v některých standardech (před přijetím IFRS 13):

Jednotlivé standardy mohou uvádět i jiné způsoby zjištění fair value s ohledem na specifika oblastí, které upravují - viz následující přehled.

Tento standard byl vydán v květnu 2011 s platností od roku 2013, dřívější aplikace je ponechána na zvážení účetní jednotce. Vznik IFRS 13 je završením mnoholetých výzkumů v oblasti oceňování spjatých s procesem mezi US GAAP (národní účetní standardy USA) a IFRS.

IFRS 13 neurčuje, ve kterých případech má či může účetní jednotka užít ocenění ve fair value, ani jak má zachytit dopady přecenění na fair value, to je ponecháno na standardech, které se k jednotlivým segmentům aktiv a závazků vztahují. Až do data povinné aplikace IFRS 13 - tedy do 1. 1. 2013 - se účetní jednotky mohou řídit buď požadavky a metodami zjištění fair value, které jsou různou měrou rozpracovány v jednotlivých standardech (mohou tedy vycházet z dosavadní úpravy před vydáním IFRS 13), nebo mohou v předstihu začít aplikovat IFRS 13.

Standard IFRS 13 přináší novou, upřesněnou definici fair value.

Fair value je tedy cena, která by mohla být sjednána v transakci odpovídající běžným tržním podmínkám. Běžnou tržní transakci je třeba vnímat jako hypotetickou transakci, která by mohla být uskutečněna mezi nezávislými, informovanými, ke koupi svolnými stranami k datu ocenění, které se mohou na trhu vyhledat. Z těchto podmínek vycházelo zjištění fair value již před vydáním IFRS 13. V nové definici je upřesněno, že se jedná o cenu z pohledu prodávajícího či z pohledu toho, kdo uhrazuje závazek. Jedná se tedy o vypořádací cenu - obvykle je pro toto ocenění užíván anglický termín exit price. Tímto požadavkem se sjednotil přístup ke zjištění fair value mezi IFRS a US GAAP, kde je fair value deklarována explicitně právě jako exit price. Upřesnění je důležité zejména pro sjednocení ocenění nefinančních aktiv, kdy se vstupní (nákupní) cena a cena prodejní může významně odlišovat.

Zjištění fair value musí vždy vycházet z cen na konkrétním trhu. IFRS 13 specifikuje, . Hlavní, ústřední trh je takový trh, na kterém se uskutečňuje největší objem obchodů s oceňovaným aktivem či závazkem a je ve vztahu k oceňovanému aktivu (závazku) trhem nejaktivnějším. Pokud není zřejmé, který trh je tím hlavním, užije účetní jednotka cenu toho trhu, na kterém je cena nejvýhodnější (tedy trh s nejvyšší prodejní cenou pro aktivum a nejnižší částkou, která by byla k datu ocenění nutná k úhradě závazku). Tvůrci standardů však zároveň zdůrazňují, že účetní jednotka má využít cenu ústředního, hlavního trhu, a to i když je méně výhodná než cena na jiném trhu. Účetní jednotka musí mít na trh, ze kterého budou vycházet informace k ocenění ve fair value, přístup ke dni ocenění, není však samozřejmě třeba, aby byla na tomto trhu k datu ocenění skutečně schopná oceňované aktivum prodat.

se do ocenění ve fair value dle IFRS 13 nezahrnují, protože nevyjadřují specifika aktiva či dluhu, ale spíše konkrétní specifika uskutečněné transakce. Z transakčních nákladů ovšem IFRS 13 vylučuje dopravné. Pokud je umístění charakteristickou vlastností aktiva (je pro stanovení ceny důležité), tržní cena by měla být o dopravné upravena. Přístup je zde tudíž konzistentní například s přístupem IAS 41 - Zemědělství, který vyžaduje pro účely ocenění biologických aktiv odečtení anticipovaných transakčních nákladů (odhadnutých nákladů, které účetní jednotka musí vynaložit v souvislosti s uvedením aktiva na trh) od fair value.

Při stanovení fair value by účetní jednotka měla vždy vycházet z konkrétních podmínek, ve kterých se předmět ocenění nalézá, tedy z konkrétního stavu a umístění aktiva, a přihlédnout by se také mělo k jakýmkoliv omezením týkajícím se oceňovaného aktiva. Tento požadavek je konzistentní s dosavadními požadavky standardů, které specifikovaly zjištění fair value (například s IAS 40 - Investice do nemovitostí či IAS 41 - Zemědělství).

Fair value může být v okamžiku prvotního rozpoznání aktiva částkou, která je sjednána v konkrétní transakci (například při nákupu aktiva), pokud tato transakce splňuje podmínky zjištění fair value, se kterými jsme se seznámili výše. Cena transakce se rovná fair value, pokud je trh, na kterém bylo aktivum nakoupeno, zároveň ústředním trhem pro prodej aktiva (respektive nejvýhodnějším trhem, pokud ústřední, hlavní trh nelze určit), případně pokud je nákupní cena na konkrétním trhu stejná jako prodejní cena na ústředním, hlavním trhu. Účetní jednotka musí zvážit, zda jsou splněny v případě konkrétní transakce podmínky nezávislosti stran, byla-li transakce uskutečněna bez nátlaku a vyhovuje-li předmět ocenění požadavkům IFRS 13 (principiálně by se mělo jednat o jednotlivé aktivum či závazek).

Užití „exit value“ může v okamžiku prvotního rozpoznání přinášet při ocenění nefinančních aktiv problémy. Například při ocenění biologických aktiv (živých zvířat či rostlin užívaných v zemědělské výrobě), kdy IAS 41 - Zemědělství vyžaduje v okamžiku prvotního rozpoznání (například v okamžiku jejich nákupu či v okamžiku narození zvířete) užít ocenění ve fair value a v souladu s IFRS 13 by mělo být biologické aktivum oceněno ve výši anticipované prodejní ceny. Tento přístup může vést k ocenění aktiva včetně anticipovaného (předpokládaného) zisku z prodeje, což nelze považovat za správné a konzistentní s koncepcí okamžiku realizace výnosů.

Účetní jednotka musí při zjišťování fair value v maximální míře vycházet z relevantních, na trhu přímo zjistitelných informací. Z této zásady také vychází závazné pořadí preferovaných oceňovacích přístupů, které má účetní jednotka užívat při zjištění fair value (hierarchie postupů pro zjišťování fair value).

Účetní jednotka musí vždy vycházet při zjištění fair value z kótované ceny identického aktiva či závazku na aktivním trhu - buď na ústředním, hlavním trhu, nebo na trhu s nejvýhodnější cenou (viz výše). Tato cena, která je určena přímým zjištěním na trhu, by se neměla dále nijak upravovat až na výjimky, které standard uvádí a které jsou zejména pro finanční nástroje. Je zřejmé, že informace, ze kterých vychází první, nejspolehlivější úroveň ocenění, jsou k dispozici zejména pro finanční nástroje.

Pokud kótovanou cenu nelze zjistit z trhu, má účetní jednotka pokud možno odvodit fair value z jiných charakteristik, které jsou na trhu dostupné.

Východiskem ocenění může v tomto případě být:

Tyto tržní informace jsou pro účely zjištění fair value upravovány, aby co nejlépe odrážely specifika oceňovaného aktiva či závazku. Standard v dodatku „B“ rozpracovává přístupy, kterých je možno využít pro jednotlivé oblasti oceňovaných aktiv a závazků.

Odvození fair value z „netržních“ informací leží na konci požadované hierarchie a je jej možno užít pouze do té míry, ve které nejsou tržní informace zjistitelné. Určení fair value vychází z vlastních informací (respektive úsudků) účetní jednotky. Pokud jsou účetní jednotce dostupné pro ocenění informace o předpokladech a hodnoceních jiných účastníků trhu, má účetní jednotka svoje data upravit s přihlédnutím k těmto informacím. Standard IFRS 13 se tímto požadavkem pokouší vnést tržní parametry i na tuto úroveň zjištění fair value, která je v mnoha případech vysoce subjektivní a vnáší do oceňování silné riziko subjektivních manipulací. Typickým příkladem tohoto ocenění je ocenění a bázi současné hodnoty budoucích čistých peněžních toků, které je možno z oceňovaného aktiva podle očekávání účetní jednotky získat, nebo benchmark - obě ocenění jsou využívána stávající verzí standardu IAS 41- Zemědělství a v následujících pokračováních se jim budeme věnovat podrobněji.

IFRS 13 se zabývá i situací, kdy trh přestává být aktivní (například v období finanční krize). I pokud se snižuje aktivita trhu, má účetní jednotka pokračovat v oceňování na bázi fair value. Je zdůrazněno, že i když je trh málo aktivní, probíhají na něm transakce za běžných podmínek, které mohou být východiskem ke stanovení fair value, účetní jednotky jsou rovněž povinny v tomto případě užít adekvátních oceňovacích modelů.

Účetní jednotka musí zveřejnit oceňovací techniky, které byly při zjištění fair value užívány, a charakter vstupních informací, ze kterých účetní jednotka při oceňování vycházela.

Při přípravě informací ke zveřejnění je výchozím krokem klasifikace aktiv a závazků do skupin na základě následujících kritérií:

Klasifikace podle výše uvedených kritérií může vycházet z jednotlivých položek rozvahy (položky v rozvaze jsou podle IFRS účetní jednotkou definovány zejména s ohledem na kritérium uvedené výše v bodu a), které budou dále v komentáři k účetním výkazům podle požadavků IFRS 13 dále členěny. Tento přístup je zřejmě nejpraktičtější, protože podle požadavků IFRS 13 je třeba prokázat vazbu (sesouhlasení) informací v komentáři na jednotlivé rozvahové položky.

Pro jednotlivé skupiny aktiv a závazků je účetní jednotka povinna zveřejnit hodnotu fair value a úroveň zjištění fair value (úrovně v rámci hierarchie viz výše). V případě, že se zjištění fair value odehrává na druhé či třetí úrovni oceňovací hierarchie, je třeba popsat užité oceňovací techniky a vstupní informace, které byly při oceňování užívány, a pokud došlo ke změně oceňovacích technik oproti minulému účetnímu období, je třeba zdůvodnit, proč k této změně došlo. Pokud se zjištění fair value odehrává ve třetí úrovni oceňovací hierarchie, je třeba poskytnout kvantitativní informace o významných vstupech, které nebyly určeny na tržní bázi, včetně politiky, podle které se účetní jednotka řídí při volbě vhodné oceňovací techniky.

Pro skupiny aktiv a závazků, které jsou přeceňovány na fair value pravidelně, je třeba provést rozbor (sesouhlasení) vývoje hodnoty od počátečního stavu na začátku účetního období ke stavu konečnému v následujícím členění:

Pokud je fair value zjišťována v rámci třetí úrovně oceňovací hierarchie, je třeba dále zveřejnit popis citlivosti ocenění ve fair value na změny vstupních předpokladů, které nebyly určeny na tržní bázi, popis vzájemných souvislostí těchto předpokladů a východisek, a v případě finančních aktiv a závazků by vliv změn měl být kvantifikován, ovlivní-li významně celkovou hodnotu aktiv a závazků, výsledek hospodaření či úplný výsledek hospodaření. Pro skupiny aktivů a závazků, které jsou přeceňovány na fair value nepravidelně, je třeba zveřejnit důvod přecenění.

Je zřejmé, že třetí úroveň zjištění fair value, tedy zjištění fair value v podmínkách, kdy účetní jednotka prakticky nemá k dispozici informace zjištěné z tržního prostředí a určení fair value se odvíjí zejména z interních informací, předpokladů a úsudků účetní jednotky, přináší největší rizika. Z těchto důvodů jsou požadavky IFRS 13 nejrozsáhlejší právě v případě zjištění fair value v rámci „třetí úrovně“.

Rozdíl mezi novým oceněním a mezi stávající účetní hodnotou může být kladný i záporný. Způsob vypořádání rozdílů z přecenění určují jednotlivé standardy, které s oceňovacím modelem fair value pracují.

Koncepčně se může jednat buď o vypořádání, které ovlivní výsledek hospodaření podniku (zisk/ztrátu), nebo přecenění, které ovlivní ostatní složky vlastního kapitálu (přecenění kapitálové). Z hlediska uchování podnikové podstaty je pro podnik pochopitelně příznivější při zvýšení účetní hodnoty aktiva využití cesty kapitálové. V tomto případě dojde sice k „rozkrytí“ tiché rezervy v případě zvýšení ceny aktiva, ale nedojde k vykázání nerealizovaného zisku. V případě vykázání nerealizovaného zisku existuje vždy riziko, že se bude jednat o zisk fiktivní (který nebude v budoucnu realizován) a při jeho rozdělení dojde k erozi podnikové podstaty (ztenčí se faktický vlastní a produkční schopnost podniku).

V rámci IFRS se můžeme setkat se třemi modely vypořádání přecenění na fair value.

Tento model se užívá i v ČR například při přecenění cenných papírů k obchodování. Přecenění ovlivní výsledek hospodaření, ať se jedná o zvýšení hodnoty, či o její snížení.

I tento model se v ČR používá pro zachycení dopadu přecenění u realizovatelných cenných papírů (přecenění je souvztažně zachyceno proti „oceňovacímu rozdílu z přecenění majetku a závazků na reálnou hodnotu“ a vykázáno jako samostatná složka vlastního kapitálu). V rámci IFRS jsou výsledky tohoto přecenění samostatnou položkou výkazu o úplném výsledku hospodaření (statement of comprehensive income), která je označována jako ostatní výsledky hospodaření (other comprehensive income) - viz též výklad ve druhém dílu tohoto seriálu.

Tento model se v ČR nepoužívá, v rámci IFRS je využíván při přeceňování dlouhodobých aktiv určených k používání účetní jednotkou. U nás není přecenění dlouhodobých aktiv na fair value dovoleno. Pracovně budeme tento model označovat jako kombinovaný model přecenění.

Podle českých účetních předpisů se model přecenění na fair value (reálnou hodnotu) používá v daleko menším rozsahu než podle IFRS.

Fair value není v českých předpisech definována. V podstatě je pouze ztotožněna s cenou na veřejném trhu, který je deklarován jako nejspolehlivější způsob zjištění fair value stejně jako v IFRS. České předpisy však fair value dále nedefinují, neobsahují požadavek nezávislé tržní transakce a další, které jsou jasně a velmi podrobně určovány v rámci IFRS a po vydání IFRS 13 jsou ještě více upřesněny. České předpisy také neřeší alternativní způsoby zjištění fair value v případě, kdy aktivum není veřejně obchodováno a neexistuje pro ně cena aktivního trhu, pouze odkazují na možnost využití znaleckého odhadu a dále odkazují na „zvláštní“ zákon (zákony), který ovšem blíže nespecifikují, v této souvislosti je třeba poznamenat, že užití zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, je pro ocenění v rámci finančního účetnictví nevhodné.