Stavení běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně

Tento stojí za pozornost především z toho důvodu, že se zde Nejvyšší správní soud zabýval otázkou stavení běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně po dobu řízení před soudem. Podle § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu totiž lhůta pro stanovení daně neběží po dobu řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním soudnictví. Citovaný rozsudek nicméně v této souvislosti zdůraznil, že nezávislost a oddělenost řízení o zajištěných vybraných výrobcích od řízení o stanovení daně znamená, že po dobu soudního přezkumu rozhodnutí o zabrání či propadnutí vybraných výrobků se nestaví běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Na danou věc nelze aplikovat ani § 41 soudního řádu správního o zvláštním běhu některých lhůt, neboť úprava daňového řádu je vůči tomuto ustanovení speciální. Pravidlo o stavení běhu lhůty ve správním řízení, je-li věc u správního soudu, se uplatní izolovaně ve shodě s nezávislostí a oddělení obou zmíněných řízení (vždy ve vlastním řízení – o stanovení daně a o zajištění vybraných výrobků). Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že nelze dovozovat, že akcesorické řízení o zajištění vybraných výrobků by mělo stavět běh prekluzivní lhůty v (hlavním) řízení o stanovení daně.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.