Rozhodnutí správce daně vydané na základě později zrušeného rozhodnutí krajského soudu

Shora označeným rozsudkem přispěl Nejvyšší správní soud k judikatuře týkající se výkladu § 124a daňového řádu, tedy ustanovení, jehož cílem je reagovat na možnou situaci, která nastane v případě, že dojde ke zrušení rozhodnutí správce daně na základě podané žaloby ve správním soudnictví, správce daně vázán právním názorem soudu pokračuje v řízení, současně však proti rozsudku podá kasační stížnost, jejímž výsledkem je zrušení rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud v dané věci dovodil, že § 124a daňového řádu se může vztahovat jen na situace, které vůbec mohou naplnit hypotézu právní normy v tomto ustanovení obsažené. Tou je zrušení (v řízení o kasační stížnosti ve správním soudnictví) takového pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na jehož základě správce daně vydal nové rozhodnutí v souladu s právním názorem krajského soudu. Je-li naplněna hypotéza, uplatní se dispozice právní normy, jíž je neúčinnost nového rozhodnutí správce daně. Centrálním bodem § 124a daňového řádu je zrušující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pravidlo chování obsažené v uvedeném ustanovení má za účel řešit „následky“ v podobě střetu staršího právního názoru krajského soudu a novějšího právního názoru Nejvyššího správního soudu. Smyslem a účelem právní normy je zde tedy podle Nejvyššího správního soudu jakási částečná do stavu před okamžikem, kdy se „nesprávný“ právní názor krajského soudu projevil tím, že podle něho správce daně postupoval vydáním rozhodnutí založeného na tomto právním názoru. Při hledání okamžiku, který dělí případy, na něž § 124a daňového řádu již nemůže dopadnout, a ty, na něž dopadne, dospěl popisovaný rozsudek k tomu, že je nejvhodnějším právě okamžik vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.