Některé otazníky ohledně zákona o prokazování původu majetku

Vydáno: 51 minut čtení

Dne 1. prosince loňského roku nabyl účinnosti zákon č. 321/2016 Sb. , kterým se mění některé zákony v souvislosti s prokazováním původu majetku (dále jen „zákon“). Dlužno dodat, že jde o zákon dlouho očekávaný, jehož návrh byl odbornou i neodbornou veřejností diskutovaný a hojně kritizovaný. O tom, zda tato kritika, které předkladatel návrhu zákona z větší části nevyhověl a která má i ústavněprávní rozměr, byla či nebyla oprávněná, nepochybně rozhodnou až soudy. Přestože se chci dále věnovat zejména dosud opomíjené problematice praktické realizace tohoto zákona, dovolím si připomenout alespoň dvě zásadní námitky jeho kritiků.

Některé otazníky ohledně zákona o prokazování původu majetku
JUDr.
Jaroslav
Kobík
 
Vztah k prekluzívní lhůtě
Zákon je koncipován jako individuální nástroj, který správce daně uplatní pouze na ty poplatníky, u kterých indikuje problém. Tedy na poplatníky, kteří podle něho pravděpodobně porušili povinnost daň přiznat a zaplatit. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona přitom platí, že aby poplatník unesl důkazní břemeno, které jej v této věci stíhá, bude v některých případech nutné, aby doložil i příjmy či jiné skutečnosti, které nastaly před uplynutím prekluzívní lhůty. Pokud se tedy poplatník bude dovolávat skutečnosti, že příjmy, z nichž byl zjištěný majetek pořízen, nebo z nichž byly hrazeny výdaje poplatníka, vznikly v již prekludovaném období, bude muset tuto skutečnost prokázat. Pokud tak učiní, není povinen prokazovat žádné jiné skutečnosti, které se vztahují k těmto příjmům (tj. podrobnosti o jejich původu a vzniku), i přesto že takovýto požadavek byl obsažen ve výzvě k prokázání příjmů. Pokud však přesvědčivým způsobem časový rámec vzniku příjmů neprokáže, což je klíčové pro posouzení
prekluze
, bude muset prokázat i vznik a původ těchto příjmů, resp. jiné skutečnosti správcem daně požadované. Předkladatel zákona v důvodové zprávě opakovaně odkazuje na povinnost daňového subjektu, zakotvenou v § 92 odst. 3 daňového řádu (zákon č. 280/2009 Sb.), podle kterého „
daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních
“.
Problém nastane v případě, kdy poplatník, který bude muset své tvrzené příjmy z prekludovaných období prokazovat, původně existující důkazní prostředky k nim se vážící už zlikvidoval, a to v dobré víře v ustanovení § 20 odst. 2 daňového řádu, podle kterého „
daňový subjekt má práva a povinnosti týkající se správného zjištění a stanovení daně po dobu běhu lhůty pro stanovení daně
“. Otázkou tedy je, jak měl poplatník, který po uplynutí prekluzívní lhůty příslušné doklady zlikvidoval, vědět, že jeho povinnost prokazovat po letech znovu obživne? A jak to je s poplatníkem nepodnikatelem, který nemá povinnost archivovat příslušné doklady vůbec? Faktem je, že pokud správce daně v případě neprokázání skutečností požadovaných ve výzvě stanoví daň podle pomůcek zvláštním způsobem za zdaňovací období starší, nežli za rok 2016, tak přitom nepoužije zvýšenou sazbu penále. Tato skutečnost vzhledem ke stanovené dani, k úroku z prodlení, k penále ve výši 20 % a vzhledem k dopadům stanovení daně do sociálního a zdravotního pojištění, jakož i do DPH, evidentně nemá zásadní význam.
Pokud jde o unesení důkazního břemene, tak předkladatel návrhu zákona v důvodové zprávě argumentuje tzv. slábnoucím důkazním břemenem. To je zásadou, podle které při prokazování skutečností z časově vzdálenějšího období nelze požadovat důkazní prostředky v takové kvalitě, jako u období nedávného. Absenci některých důkazních prostředků lze v takových případech ve větší míře substituovat důkazními prostředky jinými (s menší vypovídající hodnotou). To ale nic nemění na existenci důkazního břemene, které poplatník pouhým tvrzením neunese. Podle mého názoru představuje fakt obnovení důkazního břemene při možnosti likvidace důkazních prostředků ve shodě se zákonem velký otazník nad kvalitou tohoto zákona a je rozhodný i pro posouzení, zda zákon je či není v rozporu s principem právní jistoty a legitimního očekávání.
 
K zásadě zákazu sebeobvinění
Zákon č. 141/1961 Sb., Trestní řád, v § 89 odst. 3 stanoví, že „
důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila
“. Podle Komory daňových poradců ovšem platí, že pokud poplatník odevzdá prohlášení o majetku pravdivé, může to vést (u subjektů, které nebudou schopny prokázat původ majetku), ke stanovení daně podle pomůcek zvláštním způsobem (od daně za rok 2016 včetně penále ve výši 50 či 100%) a vzhledem k ustanovení § 38z odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb.) rovněž k obvinění z trestného činu krácení daně. Poplatník je tak nucen poskytnout správci daně údaje, které následně budou předány orgánům činným v trestním řízení za účelem jeho trestního stíhání. Argumentace předkladatele návrhu zákona je v tomto bodu široká, když podle důvodové zprávy z povahy věci nemůže jít ani o rozpor se zásadou zákazu sebeobvinění, která se uplatňuje pouze na poli trestního práva, a mimoto daňový řád už obdobné prohlášení upravuje v § 180. Komora ovšem odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, podle kterého má zásada zákazu sebeobviňování své uplatnění i ve správním, a tudíž i v daňovém řízení. Podle předkladatele se ovšem jedná o plnění důkazní povinnosti, resp. o unesení důkazního břemene ohledně toho, co poplatník tvrdil nebo tvrdit měl (§ 92 odst. 3 daňového řádu). Pokud by byla výzva k prokázání příjmů a povinnost na ni reagovat v rozporu se zásadou zákazu sebeobvinění, musela by být z povahy věci v rozporu s touto zásadou i povinnost tvrdit daň jako takovou.
V podstatě se jedná o spor ohledně aplikace čl. 37 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. R 53/1974 judikoval, že „
zatajení příjmu docíleného trestným činem v daňovém přiznání a neodvedení daně z takového příjmu nelze posuzovat jako zkrácení daně. Pachatel by se tím nepřímo nutil k oznámení své vlastní trestné činnosti, což je v rozporu se zásadou, že k doznání nesmí být obviněný donucován žádným způsobem
“. Je otázkou pr