Stravenkový paušál a stravné v jednom dni

V úvodu je třeba zdůraznit, že již od 1. 10. 1994 nelze v žádném případě nahrazovat stravné při pracovní cestě stravenkou nebo v současné době od 1. 1. 2021 stravenkovým paušálem, a to z následujícího důvodu. V euforii po roce 1989 mnoho podniků a organizací požadovalo, aby byla z platné právní úpravy, tj. tehdy platného zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dána povinnost pro zaměstnavatele zajišťovat závodní stravování pro zaměstnance (stravenka a nyní i stravenkový paušál představují formu závodního stravování), která byla stanovena v jeho ustanovení § 140 odst. 1. Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhovělo tomuto požadavku novelou č. 74/1994 Sb. s účinností od 1. 10. 1994. Tím se stalo, že z obligatorního (povinného) plnění zaměstnavatele vůči svým zaměstnancům bylo změněno na (dobrovolné), ale stravné při pracovní cestě (při splnění stanovených podmínek) zůstalo stále , tedy povinné. Není proto možné při pracovní cestě zaměstnance stravné nahradit stravenkou nebo nyní i stravenkovým paušálem. A znění upravené v roce 1994 do zrušeného zákoníku práce bylo doslova přeneseno do platného zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a to do jeho § 236 odst. 1. Zde je přesně stanoveno, že zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování s tím, že tuto povinnost nemá vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu. S ohledem na uvedené od zmíněné změny platí (tedy od 1. 10. 1994), že zaměstnavatel může svým zaměstnancům poskytovat stravenky nebo v současné době stravenkový paušál jen v případě, že budou splňovat podmínky stanovené zvláštními právními předpisy upravujícími financování závodního stravování. Většina problémů a nejasností v praxi je způsobena zejména tím, že platí rozdílná úprava pro podnikatelskou sféru a pro rozpočtovou neboli státní správu. Závodní stravování pro zaměstnance v podnikatelské sféře upravuje pouze § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. V tomto ustanovení je přesně stanoveno, že jako daňový výdaj lze uznat také výdaj na provoz vlastního stravovacího zařízení, kromě hodnoty potravin nebo příspěvky na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů a poskytované až do výše 55 % ceny jednoho jídla za jednu směnu, maximálně však do výše 70 % stravného vymezeného pro zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a) při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin. Příspěvek na stravování lze přitom uplatnit jako výdaj (náklad) pouze tehdy, pokud přítomnost zaměstnance v práci během této stanovené směny trvá alespoň tři hodiny (směna se obecně počítá osm a půl hodiny). Pozor však na to, že je v této souvislosti stanovena ještě jedna podmínka, a to, že příspěvek na stravování (stravenku nebo stravovací paušál) nelze uplatnit za zaměstnance, kterému v průběhu směny vznikl nárok na stravné podle zákoníku práce. Z uvedeného tedy vyplývá, že zaměstnanci mohou v den, kdy budou zaměstnavatelem vysláni na pracovní cestu, dostat stravenku nebo stravovací paušál (příspěvek na stravování), pokud v tento den během své stanovené směny odpracují alespoň tři hodiny v místě výkonu práce sjednaném ve své pracovní smlouvě, ale přitom jim během této směny nesmí vzniknout nárok na stravné při pracovní cestě podle zákoníku práce (stravné je při splnění stanovených podmínek). Jestliže těmto zaměstnancům vznikne nárok na stravné při pracovní cestě až mimo tuto směnu (samozřejmě s odpracováním zmíněných tří hodin), dostanou obojí – tj. stravenku nebo stravovací paušál i stravné. Prakticky to znamená, že když zaměstnanci se směnou osm a půl hodiny přijdou do práce a odpracují tři hodiny a pak jsou vysláni na pracovní cestu, nárok na stravné jim vznikne po pěti hodinách (3 + 5 = 8), tedy ještě během předmětné směny, a proto v těchto případech nemohou dostat stravenku ani stravovací paušál a dostanou pouze stravné při pracovní cestě. Pokud by však zmínění zaměstnanci přišli do práce a odpracovali čtyři hodiny a pak byli vysláni na pracovní cestu, nárok na stravné by jim vznikl až mimo předmětnou směnu (4 + 5 = 9). Proto by v těchto případech mohli dostat stravenku nebo stravovací paušál a museli by také dostat stravné. Pokud se týká rozpočtové sféry, platí dvě vyhlášky Ministerství financí – vyhláška č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky (účinnosti nabyla dnem 1. 3. 2005) a vyhláška č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích (účinnosti nabyla dnem 1. 1. 2002), vždy ve znění pozdějších předpisů. Podle stanoviska Ministerstva financí příspěvkové organizace a organizační složky státu nemohou poskytovat cenově zvýhodněné stravování zaměstnancům po dobu čerpání jejich dovolené ani po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti. Nemohou to tedy sjednat v kolektivní smlouvě ani zapracovat do vnitřního předpisu, protože takové řešení neumožňuje právě zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů. Z toho vyplývá, že cenově zvýhodněné stravování zaměstnancům po dobu jejich čerpání dovolené a po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti mohou poskytovat pouze zaměstnavatelé v podnikatelské sféře při splnění jinak stanovených podmínek, tj. podmínek zákoníku práce. Pro rozpočtovou sféru došlo posledními novelami obou shora citovaných vyhlášek (tj. konkrétně vyhláškou č. 354/2007 Sb., kterou se mění vyhláška č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích, ve znění vyhlášky č. 99/2006 Sb., s účinností od 1. 1. 2008, a vyhláškou č. 17/2008 Sb., kterou se mění vyhláška č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky, ve znění vyhlášky č. 94/2006 Sb., s účinností od 1. 2. 2008) ke změně v tom, že zaměstnavatelé v rozpočtové sféře mohou poskytovat zaměstnancům za sníženou cenu jedno hlavní jídlo v kalendářním dni, pokud strávník (zaměstnanec) vykonává práci pro organizaci alespoň tři hodiny v daném kalendářním dni v místě výkonu práce sjednaném v pracovní smlouvě (§ 34 odst. 1 písm. b) zákoníku práce) nebo v místě služebního působiště (§ 6 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů).

Ze všech uvedených právních předpisů je zřejmé, že poskytování stravenek nebo stravovacího paušálu je vázáno u zaměstnavatele na pracovní poměr a odpracování zaměstnancem stanovené doby (tří hodin během kalendářního dne) v místě výkonu práce sjednaném v pracovní smlouvě (v podnikatelské sféře tří hodin ze stanovené směny s tím, že nesmí zaměstnanci během této směny vzniknout nárok na stravné podle zákoníku práce, a v rozpočtové sféře tří hodin v kalendářním dni). Nikde však není stanoveno omezení pro několik pracovních poměrů. Proto platí, že pokud bude mít zaměstnanec uzavřeno několik pracovních poměrů u různých zaměstnavatelů, může bez problému mít poskytované zvýhodněné stravování (stravenky nebo paušál) u každého tohoto zaměstnavatele, pokud splní stanovené podmínky. Další alternativu představuje situace, kdy zaměstnanec bude mít uzavřeno několik pracovních poměrů u jednoho zaměstnavatele. Ani pro tuto situaci není nikde stanoveno omezení obecně, ale v těchto případech si zaměstnavatel může situaci omezit ve vnitřním předpise. Lze tedy konstatovat, že zaměstnanec by mohl dostávat stravenky nebo paušál z každého uzavřeného pracovního i u jednoho zaměstnavatele, ale jen v případě, že zaměstnavatel tuto situaci neomezí ve svém vnitřním předpise, tj. nerozhodne výslovně, že bude přiznávat stravenky nebo paušál pouze z titulu jednoho pracovního poměru.

A nyní nejdůležitější otázka, tj. daňové řešení poskytování jednak stravenek a jednak stravovacího paušálu, které není jednotné,

Zaměstnavatel bude zahrnovat do svých daňových výdajů příspěvek na jedno jídlo (stravenku) do výše 55 % jeho ceny, maximálně však do výše 70 % stravného vymezeného pro zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, při trvání pracovní cesty pět až dvanáct hodin (§ 24 odst. 2 písm. j) bod 4 citovaného daňového zákona; kdyby chtěl zaměstnavatel poskytovat vyšší částku, navýšení by musel hradit ze zisku po zdanění;

Na straně zaměstnavatele je daňovým výdajem celý peněžitý příspěvek bez omezení podle poslední novely § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 shora citovaného daňového zákona obsažené v zákoně č. 609/2020 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony (daňový balíček); pokud zaměstnavatel poskytne zaměstnanci vyšší příspěvek než 70 % stravného, u zaměstnance bude navýšení nad 70 % zdaňováno.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 6/2021.