Aktuální zdravotní a ekonomická situace ve společnosti postupně směřuje k tomu, že se čím dále více podnikatelských subjektů ocitne ve finančních problémech, které vyústí v jejich úpadek. Tato situace „zaktivuje“ věřitele, pro něž většinou platí elementární ekonomické pravidlo, že peníze jsou až na prvním místě. Toto pravidlo rezultuje rovněž v hledání způsobů, jak minimalizovat finanční ztráty a eliminovat rizika související s úpadkem obchodního partnera věřitele – dlužníka. Věřitelé proto logicky budou hledat cesty, jak co nejrychleji alespoň nahradit náklady vzniklé v důsledku realizace plnění pro dlužníka jakožto obchodního partnera. Přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení dle ust. § 173 a násl. insolvenčního zákona 1) je bezesporu základním a principiálním krokem, který musí věřitel učinit. Bezprostředně navazujícím krokem je však i využít možnost skrývající se v opravě základu daně a DPH, tj. snížit DPH a získat tím relativně rychle nějaké (a nemalé) finanční prostředky. S realizací nastíněného kroku stran snížení již odvedené DPH však souvisí i vznik daňové pohledávky správce daně vůči dlužníkovi, neboť ten je povinen si naopak zvýšit DPH, resp. snížit již vynárokovaný odpočet DPH. Povaha takové daňové pohledávky správce daně v rámci insolvenčního řízení je v posledních letech kontroverzní, neboť při akceptaci priority takové pohledávky správce daně by naopak došlo ke znevýhodnění jiných insolvenčních věřitelů.
Oprava DPH v insolvenci – (ne)přednostní pohledávky správce daně
JUDr. Ing.
Radan
Tesař
Oprava základu daně a daně z přidané hodnoty – vybrané aspekty
S účinností od 1. 4. 2011 byla do ZDPH2) zařazena možnost opravy základu daně a DPH z pohledávek věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení3). Od počátku aplikace pravidel týkajících se naplnění podmínek a samotného postupu při opravě základu daně a DPH se v praxi řešily různé výkladové a interpretační problémy, a to zejména posouzení časového testu vzniku pohledávky4), možnost opravy základu daně a DPH dle způsobu řešení úpadku dlužníka či otázka nezbytnosti registrace dlužníka k DPH v průběhu insolvenčního řízení.
Finanční správa dlouhou dobu umožňovala provést opravu DPH toliko v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka, a to s ohledem na znění ust. § 44 ZDPH, a nikoliv v situaci, kdy byl úpadek řešen formou reorganizace. Finanční správa nesouhlasila5) ani s možností opravy DPH v důsledku reorganizace dle ust. § 42 ZDPH, a to s argumentací, že toto ustanovení se vztahuje pouze k opravě DPH skutečně nedobytných pohledávek, přičemž reorganizaci je možné zrušit6) či je možné vymáhat pohledávku po spoludlužnících nebo ručitelích7). Soudní dvůr evropské unie však ve své rozhodovací praxi umožnil opravu DPH i v reorganizaci, na což zareagovala finanční správa, a ještě před 1. 4. 2019, kdy bylo přijato ust. § 46 a násl. ZDPH, umožňovala provést opravu DPH v reorganizaci, bylo-li v reorganizačním plánu výslovně stanoveno, o jakou část se pohledávka věřitele snižuje8). Od 1. 4. 2019 však ust. § 42 a 46 a násl. ZDPH umožňuje opravu DPH z nedobytných pohledávek, a to mimo jiné i při reorganizaci či oddlužení.
Věřitel jakožto plátce DPH je rovněž oprávněn provést opravu DPH, pokud mu dlužník nezaplatí zčásti či zcela spornou částku, třebaže posléze tento dlužník přestal být plátcem DPH. Zákonný požadavek na registraci dlužníka k DPH jakožto jednu z podmínek opravy DPH tak byl shledán v rozporu s evropským právem9), avšak i přesto se tato podmínka nachází v citovaném § 46 odst. 3 písm. h) ZDPH.
V souvislosti s opravou DPH je však spojená již v úvodní části naznačená problematika – (ne)možnost „předbíhání“ správce daně v rámci „fronty“ čekajících insolvenčních věřitelů na uspokojení jejich pohledávky.
(Ne)rovnost insolvenčních věřitelů v návaznosti na opravu DPH
V insolvenčním řízení obecně platí, že by nemělo docházet ke zvýhodňování jednoho věřitele na úkor jiných věřitelů10), přičemž s tímto postulátem souvisí i zajištění stavu, aby porušení principu rovnosti věřitelů pohledávek se stejným charakterem mohlo nastat jen na základě výjimek pregnantně specifikovaných v právní úpravě11).
Nezvýhodňování a zajištění rovnosti věřitelů má být dosaženo především v rámci jedné skupiny věřitelů (a jejich nároků), neboť nelze zpravidla zajistit aplikaci zejména principu (principu rovnosti věřitelů) napříč všemi věřitelskými třídami – od předinsolvenčních nezajištěných pohledávek přes zajištěné pohledávky až po zapodstatové pohledávky. Při legislativní činnosti se však objevují snahy zvýhodňovat „daňové“ pohledávky správce daně, přičemž takové snahy jsou následně odmítnuty Ústavním soudem či Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem.
pari passu
Ústavní soud dlouhodobě odmítá poskytnutí automatické priority daňovým pohledávkám správce daně, když například v nálezu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, konstatoval, že
„pokud by mělo být přijato výhodnější postavení finančních úřadů jako správců daně v uspokojování jejich pohledávek (reprezentujících určitý veřejný zájem), takové zvýhodnění by musel zákonodárce formulovat explicitně, ústavně konformně a mělo by být i obhajitelné“
. Byly tak odmítnuty snahy o zvýhodnění státu v rámci insolvenčních řízení, neboť je nezbytné akcentovat rovnost vlastnického práva všech vlastníků dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod12).Ústavní soud tak vymezil kritéria, která je nutné testovat při posuzování, zda konkrétní zákonná pravidla nezpůsobují neoprávněné zvýhodnění správce daně a jeho daňových pohledávek, případně zda toto zvýhodnění je důvodné. Aby zvýhodnění správce daně bylo akceptovatelné, muselo by
–
se tak stát ve veřejném zájmu,
–
být formulováno explicitně (tj. v zákonném ustanovení),
–
být ústavně konformní a
–
být obhajitelné.
Tímto způsobem se musí testovat i ust. § 4413) a § 46 a násl. ZDPH a způsob uplatnění a (ne)uspokojení daňových pohledávek správce daně z opravy DPH u přihlášených pohledávek věřitelů.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/06, jednoznačně zdůraznil, že z čl. 11 Listiny základních práv a svobod nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka (v daňových věcech reprezentovaného správcem daně), která by vedla k jeho zvýhodnění a mu přiznávala privilegované postavení vůči ostatním nezajištěným věřitelům. A právě tímto pohledem je nezbytné posuzovat daňové pohledávky správce daně a
de facto
relevantní
zákonná ustanovení, a to i prostřednictvím realizace testu ústavnosti (ne)zvýhodňování státu jako insolvenčního věřitele. Rovněž z čl. 1 Listiny plyne primát základních práv a svobod – přednost jednotlivce před státem, což je třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu14).Soudní rozhodovací praxe tak zdůraznila, že není akceptovatelné, aby správce daně měl výhodnější postavení oproti ostatním insolvenčním věřitelům, a to fakticky pouze z důvodu přijetí konkrétního zákonného ustanovení. Proto je třeba, aby i věřitelé a dlužníci se případně bránili proti zvýhodňování daňových pohledávek správce daně v insolvenčním řízení, ať už popíráním pořadí pohledávek, podáním námitek proti konečné zprávě či odvoláním proti rozvrhovému usnesení insolvenčního soudu apod.
Pohledávka správce daně z opravy DPH jako pohledávka za majetkovou podstatou?
Otázka (ne)zvýhodňování správce daně v insolvenčním řízení byla posuzována v soudní rozhodovací praxi zejména skrze ust. § 44 ZDPH, do kterého byla zákonem č. 47/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, implementována pravidla týkající se opravy DPH z pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení, resp. zejména prostřednictvím aplikace ust. § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.
Právě uplatnění daňové pohledávky správce daně vzniklé z opravy DPH v insolvenčním řízení vzbuzuje kontroverze, neboť se zákonodárce dlouhodobě snaží umožnit správci daně, aby mohl takto vrácenou daň nárokovat v insolvenčním řízení jako tzv. „zapodstatovou“ (prioritní) pohledávku dle ust. § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.
Pohledávky za majetkovou podstatou jsou prioritními pohledávkami, u kterých je kruciální zvažovat, zda přiznaná
priorita
je důvodná. Důvody pro přiznání prioritního postavení některým pohledávkám insolvenčních věřitelů by měly odpovídat sociálnímu a zejména racionálnímu hledisku. Proto se Nejvyšší soud15) ke zvýhodnění daňových pohledávek správce daně vzniklých z opravy DPH jako pohledávek za majetkovou podstatou vyjádřil z věcného či systémového hlediska velmi zdrženlivě, když citoval důvodovou zprávu k novele insolvenčního zákona16), konkrétně k části týkající se prioritních pohledávek. Konstatoval, že „samostatnou kategorii, preferencí‘ představují pohledávky státu. V odborných kruzích není sporu o tom, že čím rozsáhlejší je výčet prioritních pohledávek, které sledují spíše politické nebo sociální cíle, tím větší újma je způsobena ostatním věřitelům. Nižší míra uspokojení věřitelů v případě insolvence dlužníka odrazuje potenciální subjekty od vstupu na český trh. V souvislosti s prioritními pohledávkami jsou jako problematické zmiňovány nejčastěji právě pohledávky státu, které jsou prioritními spíše z politických, než z racionálních důvodů [§ 168, odst. 1 (správně odst. 2) písm. e/ insolvenčního zákona]“
.Navzdory výše uvedenému již od počátku implementace pravidel o opravě DPH z pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení do české legislativy existovala snaha vytvořit z pohledávky státu vzniklé opravou výše DPH dle ust. § 44 ZDPH „zapodstatovou“ pohledávku, a to:
–
s odkazem na tvrzený vznik samostatného zdanitelného plnění z důvodu takto provedené opravy, resp. ve vztahu ke vzniklé pohledávce správce z titulu opravy DPH, které mělo nastat až po rozhodnutí o úpadku17), a
–
podřazením pod ust. § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.
Do 31. 12. 2013 neexistovalo žádné speciální ustanovení insolvenčního zákona, které by přiznávalo pohledávkám správce daně z titulu opravy DPH prioritní postavení. Správci daně však zahrnovali takto vzniklé pohledávky pod ust. § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, které stanovilo, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou
„daně, poplatky, a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění.“
Nejvyšší soud však ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 16/2011 odmítl upřednostnění daňové pohledávky správce daně s odůvodněním18), že
„příkladem pohledávky, vzniklé v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku, poté, co insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku), která se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje vůbec, je pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle
§ 44 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Výkladové stanovisko č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. 10. 2011, dostupné na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti)“
.Své úvahy rozvinul Nejvyšší soud i v dalším rozhodnutí, ve kterém jednoznačně dovodil, že pohledávka správce daně vzniklá v důsledku opravy výše DPH by vedla k přímému střetu s ust. § 5 písm. a) insolvenčního zákona. Nejvyšší soud explicitně uzavřel, že v takovém případě by došlo k pošlapání principu rovných možností věřitelů a takový postup by požadavku ústavní konformity nedostál19).
Zákonodárce dospěl k závěru, že by ke zvýhodnění pohledávek správce daně mohlo navzdory judikatuře Nejvyššího soudu dojít prostřednictvím změny textace ust. § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, a proto s účinností od 1. 1. 2014 předmětné ustanovení stanovilo, že za pohledávkami za majetkovou podstatou jsou považovány i „[…]
pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty,“
Nejvyšší soud ani podle novelizované právní úpravy neakceptoval prioritu pohledávek správce daně a uzavřel20), že
„pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není ani po novele insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb. pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje“
21).Podstatná argumentační linie Nejvyššího soudu spočívala mimo jiné v tvrzení, že pohledávky správce daně z titulu opravy DPH nevznikaly po rozhodnutí o úpadku, ale že se jednalo pouze o transformaci původní pohledávky přihlášeného věřitele22). Pokud tedy přihlášený věřitel, který si snižoval („uspokojoval“) postupem dle ust. § 44 ZDPH svoji pohledávku, měl postavení toliko běžného přihlášeného věřitele, není obhajitelné, aby naopak správce daně najednou získal přednostní postavení a fakticky předběhl „frontu“ ostatních přihlášených nezajištěných věřitelů.
Kromě shrnujících závěrů odkazujících na předchozí rozhodnutí a zdůrazňující mj. rovnost insolvenčních věřitelů či ústavněprávní obhajitelnost priority daňových pohledávek správce daně Nejvyšší soud připomněl smysl tzv. zapodstatových pohledávek, když uvedl, že
„má jít o ty pohledávky, jež zjednodušeně řečeno doprovázejí správu a udržování majetkové podstaty dlužníka a jde tedy o pohledávky, s nimiž je nutno počítat právě proto, že vznikají za trvání insolvenčního řízení pravidelně (včetně daňových pohledávek tvořených daní z přidané hodnoty tam, kde je dlužník plátcem této daně i v průběhu insolvenčního řízení) a jejich přednostní hrazení je svým způsobem nutné (nezbytné) k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení. K tomu lze dodat, že
daňová pohledávka vzešlá z režimu § 44 zákona o dani z přidané hodnoty nevyhovuje ani tomuto pojetí pohledávek za majetkovou podstatou
“
[pozn.: zvýraznění doplněno].Daňová pohledávka správce daně z titulu opravy výše DPH u pohledávek věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení tak nemůže být pohledávkou za majetkovou podstatou.
Další pokus zvýhodnit pohledávku správce daně z opravy DPH
Pokud to nešlo přes pohledávky za majetkovou podstatou, zkusme to přes pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou – i takto by šlo paušalizovat další legislativní počin. Nový pokus o poskytnutí priority pohledávkám správce daně z titulu opravy DPH přišel z pera Ministerstva financí, když mezi pohledávky dle ust. § 169 insolvenčního zákona byly zařazeny rovněž
„
[…] pohledávky státu – správce daně vzniklé na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě reorganizace nebo povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky zákona upravujícího daň z přidané hodnoty“
23). Tato právní úprava je však ve flagrantním rozporu s tím, co bylo obsahem výše citované důvodové zprávy24) a co zdůrazňoval i Nejvyšší soud25). S tím souvisí i dle mého názoru ústavně neobhajitelné zvýhodnění pohledávek správce daně z titulu opravy DPH podle ust. § 169 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Pokud se totiž zanalyzují jednotlivé pohledávky zařazené pod ust. § 169 insolvenčního zákona, stěží nalezneme racionální a sociální důvody i pro upřednostnění daňových pohledávek správce daně z titulu opravy DPH.
Ostatně i zákonodárce poukázal v důvodové zprávě k zákonu č. 294/2013 Sb. na to, že pohledávky státu (správce daně) jakožto prioritní insolvenční pohledávky jsou velmi problematické, neboť se jedná o mimosmluvní pohledávky; stejně je tomu sice u pohledávky na náhradu škody, avšak veřejný zájem odůvodňuje prioritní postavení pouze ve vztahu k pohledávkám věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví, nikoliv jiným pohledávkám na náhradu škody. O to více není ústavně obhajitelné upřednostnění pohledávky správce daně z titulu opravy DPH.
To vychází i z argumentace Nejvyššího soudu v bodě 43 rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 98/2015, který zdůraznil, že z důvodu opravy výše DPH se fakticky pouze transformovala část pohledávky věřitele na správce daně. Pokud má mít stát (správce daně) stejné postavení jako ostatní insolvenční věřitelé, variantou by mohlo být například zakotvení zákonné
cese
(postoupení) části pohledávky odpovídající opravené výši DPH, případně by se pohledávka správce daně z titulu opravy DPH považovala automaticky za přihlášenou, jako například dle ust. § 237 odst. 4 insolvenčního zákona. Správce daně by si tak „stoupl“ do fronty jako jiní věřitelé a toto řešení by bylo i ústavně obhajitelné a spravedlivé.Závěrem
V současné velmi složité společenské a ekonomické koronavirové době považuji z ústavněprávního hlediska za nepřijatelné a z morálního aspektu minimálně za nevhodné, aby pohledávky vzniklé správci daně z důvodu opravy DPH byly považovány za prioritní pohledávky a snižovaly míru uspokojení ostatních nezajištěných věřitelů.
Věřitelé potřebují právě v této době získat zpět co nejvíce finančních prostředků, vynaložených v rámci realizace obchodního vztahu s dlužníkem. Avšak snaha o upřednostnění pohledávek správce daně z opravy DPH této potřebě nepomáhá, naopak dochází k demotivaci věřitelů.
Nicméně ani zařazení pohledávek správce daně z opravy DPH do pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatu podle mého názoru nemůže mít s ohledem na ústavněprávní princip rovnosti insolvenčních věřitelů a konstantní rozhodovací praxi nejvyšších soudů zamýšlený účinek, tj. prioritu pohledávky správce daně před pohledávkami ostatních nezajištěných věřitelů.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 3/2021.
1) Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též „“ či „“).
2) Zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „“).
3) Cílem tohoto článku není zevrubná analýza geneze právní úpravy opravy základu daně a DPH z přihlášených pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení, a proto si dovoluji odkázat na jiné články, např. BRYCHTA, Michal.
Vybrané aspekty opravy výše daně z přidané hodnoty za dlužníkem v insolvenčním řízení
. Soukromé právo. 2018. č. 7, dostupné z ASPI online (cit. 31. 1. 2021]; pro zjednodušení se v rámci další části bude používat pouze pojem “oprava DPH”.4) Nejvyšší správní soud řešil opakovaně otázku vzniku pohledávky v návaznosti na konkrétní právní úpravu, tj. v jakém období před rozhodnutím o úpadku dlužníka může pohledávka věřitele vzniknout, aby bylo možné opravit základ daně a DPH z této pohledávky; srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, čj. 9 Afs 170/2014-42, ze dne 13. 9. 2019, čj. 1 Afs 29/2018, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2019, čj. 1 Afs 29/2018-33.
5) Srov. zápis z jednání Generálního finančního ředitelství s Komorou daňových poradců České republiky v rámci Koordinačního výboru ze dne 25. 1. 2017.
6) Např. zrušením rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu dle ust. § 363 odst. 3 insolvenčního zákona.
7) Srov. ust. § 356 odst. 3 insolvenčního zákona.
8) Srov. např. BRYCHTA, Michal.
Oprava DPH za dlužníkem v úpadku optikou věřitele – nová pravidla hry
. Bulletin advokacie. 2019. č. 5, dostupné z ASPI online (cit. 31. 1. 2021]; KUNEŠ, Zdeněk. Oprava základu daně z přidané hodnoty u plnění vůči dlužníku, jehož úpadek je řešen reorganizací
. Daňová a hospodářská kartotéka. 2019. č. 4. dostupné z ASPI online (cit. 31. 1. 2021]; BENDA, Václav. Oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky
. Daňová a hospodářská kartotéka. 2019. č. 6. dostupné z ASPI online (cit. 31. 1. 2021].9) Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, čj. 10 Afs 71/2016–102, v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 5. 2019, sp. zn. C-127/18 ve věci
A-PACK CZ
, ve kterém bylo rozhodnuto o rozporu ust. § 44 odst. 3 ZDPH (ve znění zákona č. 47/2011 Sb.) s čl. 90 směrnice Rady 2006/112.10) Srov. ust. § 5 písm. a) insolvenčního zákona.
11) Srov. ust. § 5 písm. b) insolvenčního zákona.
12) Srov. dále například nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, jímž bylo mj. popřeno stanovisko většiny pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004, čj. Sst 2/2003-225, jež zaujalo opačný názor; obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05.
13) Předmětné ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 80/2019 s účinností od 1. 4. 2019.
14) Srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04.
15) Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 98/2015.
16) Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 294/2013 Sb.“)
17) Názor o povaze pohledávky správce daně vzniklé opravou DPH jakožto samostatném zdanitelném plnění odmítl například Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, čj. 5 Afs 266/2017-48.
18) I některé insolvenční soudy (např. v rámci dohlédací činnosti) ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu zdůraznily, že připuštěním názoru o přednostní pohledávce správce daně by se jednalo o porušení zásady insolvenčního řízení zakotvené v ust. § 5 insolvenčního zákona, spočívající v nedovoleném zvýhodnění státu jako věřitele; srov. např. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2011, čj. 14 INS 11497/2010-B10.
19) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 98/2015:
„Výklad ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty (ve spojení s § 242 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů) způsobem vedoucím k závěru, že státu (správci daně) vzniká vůči dlužníku pohledávka za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, by vedl k přímému střetu s úpravou obsaženou v § 5 písm. b) insolvenčního zákona (k pošlapání principu rovných možností věřitelů) a požadavku ústavní konformnosti by nedostál.“
20) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 98/2015.
21) Obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2018, čj. 5 Afs 266/2017-48.
22) Přestože ZDPH žádnou zákonnou cesi (postoupení) státu (správce daně) do postavení věřitele výslovně neupravoval.
23) Srov. ust. § 169 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, s účinností od 1. 4. 2019.
24) K zákonu č. 294/2013 Sb.
25) Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 98/2015.