Čím dál častěji se zejména v posledních letech hovoří o daňovém a trestním řízení jako o spojených nádobách. Co se stane v jedné nádobě, to se projeví ve druhé a naopak. Důvodem je sílící tlak na výběr daní, kdy se i daňové trestné činy dostali na žebříčku společenské (ne)oblíbenosti téměř hned za trestné činy proti životu. Každá chybička v rámci řešení účetních či daňových záležitostí tak může přijít draho.
Zkrácení daně nebo „jen“ zkreslování hospodaření?
JUDr. Ing.
Radan
Tesař
Kriminalizace daňových a účetních pochybení
Zvyšující se kriminalizace daňových a účetních „chyb“ je podpořena i číselnými statistikami, neboť například ze statistické analýzy Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá1), že v letech 2017 až 2018 byla po daňových kontrolách ukončených dodatečným stanovením daně vyšším než 50 tis. Kč podána ze strany orgánů finanční správy trestní oznámení ve více než 80 % případů, přestože v roce 2015 až 2016 se jednalo o cca 55 % případů.
Trestní právo zná několik daňových trestných činů2), ke kterým lze zařadit (z věcného hlediska) částečně i trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění3), jenž se týká vedení účetnictví a souvisí s plněním daňových povinností. Především o trestných činech zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby4) či neodvedení daně, pojistného na sociálního zabezpečení a podobné povinné platby5) bylo sepsáno nemálo odborných článků, ať už co se týče dílčích otázek jako například zavinění (úmysl a nedbalost)6), účinné lítosti7) či důkazního břemene, které je odlišné v daňovém a trestním řízení.
Představuje však každé „zkrácení“ daně, byť úmyslné, trestný čin zkrácení daně? Je přijetí fiktivní faktury (lépe řečeno přijetí fiktivního plnění) a s tím související uplatnění daňově účinného nákladu či nároku na odpočet daně z přidané hodnoty potenciálně toliko trestným činem zkrácení daně? Ačkoliv se na první pohled i dle (negativních) výsledků daňového řízení může jevit konkrétní jednání daňového subjektu jako zkrácení daně, z trestněprávního hlediska se nemusí jednat hned o trestný čin zkrácení daně, ale „jen“ o trestný čin zkreslování hospodaření s mírnějšími sazbami trestních sankcí.
Smyslem tohoto článku není obecné pojednání o tom, co jsou znaky skutkové podstaty jednotlivých daňových trestných činů, ačkoliv i tomuto se ve stručnosti nelze vyhnout, ale praktické aspekty provázanosti dvou trestných činů úzce souvisejících s plněním daňových povinností – trestného činu zkrácení daně a trestného činu zkreslování hospodaření. A překvapivě i trestného činu zpronevěry. A to zejména z hlediska samotného procesu dokazování. Ambicí tohoto článku není podrobný popis každého aspektu dokazování v trestním řízení, ale zejména zdůraznění elementárních praktických rozdílů výše specifikovaných trestných činů.
Trestný čin zkrácení daně
Jak již bylo v předchozí části tohoto článku nastíněno, trestným činem zkrácení daně se rozumí zkrácení daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení či jiné podobné veřejnoprávní platby nebo vylákání výhody na některé z těchto povinných plateb, a to ve větším rozsahu, což odpovídá částce v minimální výši 50 tis. Kč.
Zkrácením daně je tak jakékoliv jednání, v důsledku něhož je daňovému subjektu8) stanovena v rozporu se zákonem nižší daň, než jaká měla být stanovena a zaplacena, případně že ke stanovení daně vůbec nedojde. Jedná se tak fakticky o podvod, kdy daňový subjekt předstírá, že má nižší daňovou povinnost nebo že jí nemá vůbec. Daňový subjekt tak především prostřednictvím daňových tvrzení9) nepravdivě informuje o daňově relevantních údajích, případně daňová tvrzení vůbec nezpracovává a nepodává.
Příklad 1
Daňový subjekt soustavně nakupuje z Německa vozidla v jednotkách milionů Kč a prodává je v České republice s marží i se (daňovým) ziskem, avšak daňová přiznání vůbec nepodává a účetnictví rovněž nevede. Toto jednání lze klasifikovat nejen jako trestný čin zkrácení daně, ale rovněž například jako trestný čin zkreslování hospodaření (nevede se účetnictví) či trestný čin neoprávněného podnikání.
Zkrácení povinné platby může být dosáhnuto
aktivním konáním
(např. podáním daňového přiznání, ve kterém jsou uvedeny vyšší daňové náklady, než jaké byly ve skutečnosti) či opomenutím
(např. nepodáním daňového přiznání, ačkoliv bylo dosaženo daňově relevantních příjmů). Vylákání daňové výhody může představovat například nezákonné uplatnění nároku na odpočet daně, daňového bonusu či jiné jednání, kterým dochází k získání nějaké daňové výhody od státu10).Příklad 2
Daňový subjekt předstírá vyšší příjmy, kterých ovšem nedosáhl, a to jen z toho důvodu, aby dosáhl na daňový
bonus
, neboť k jeho vyplacení bylo nutné dosáhnout dolního limitu příjmů (šestinásobku minimální mzdy).Zkrácením daně ovšem není její pouhé neodvedení. Pokud byla daň správně vypočtena, přiznána v daňovém tvrzení a vyměřena, resp. nebyla-li zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti, avšak následně nebyla taková daň uhrazena, nejedná se o trestný čin zkrácení daně11). Pokud správně přiznaná a vyměřená daň není uhrazena, ale dojde například k vyvedení majetku, ze kterého mohla být daň uhrazena, připadají v úvahu jiné trestné činy, jako například trestný čin poškození věřitele12) či zvýhodnění věřitele13) nebo trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí14).
Ačkoliv daňové a trestní řízení se v praxi velmi prolínají, je třeba si uvědomit, že nikoliv každé rozhodnutí v jednom řízení je možné automaticky použít v řízení druhém. Nelze akceptovat postup orgánů činných v trestním řízení, kteří odkazují například na názory (písemnosti) správců daně, neboť z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014 jednoznačně vyplývá, že důvěřují tvrzením správců daně, aniž by jejich tvrzení podrobily důkladnému přezkumu. Orgány činné v trestním řízení, a to zejména soudy, jsou tak povinny přezkoumat závěry správců daně po stránce skutkové i právní15).
„rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné
[…] proto soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby“.
Orgány činné v trestním řízení ovšem nezřídka faktickya priori
Trestný čin zkreslování hospodaření
Trestný čin zkreslování hospodaření se vztahuje zejména na otázky související s vedením účetnictví a plněním účetních povinností. Pokud tedy někdo neplní účetní či jiné obdobné povinnosti a takové porušení vede k ohrožení majetkových práv jiných či k včasnému a řádnému vyměření daně, může se jednat o trestný čin zkreslování hospodaření.
Ačkoliv za vedení účetnictví je primárně odpovědná například podnikající fyzická osoba či statutární orgán obchodní společnosti, tak trestného činu zkreslování hospodaření se může dopustit i osoba pro podnikatele zpracovávající účetnictví (externí účetní)16). A to například tím, že podmiňuje vydání účetnictví úhradou namísto splatné odměny za vedení účetnictví17). Stejně tak nezáleží, jak je formálně označena funkce osoby, která by měla zpracovávat účetnictví, ale záleží na tom, kdo reálně účetnictví zpracovává, resp. kdo se fakticky svou činností na jeho zpracování podílí18). V neposlední řadě platí, že i když se z nějakého důvodu ztratí, odcizí, zničí nebo poškodí účetnictví, je povinností odpovědné osoby obnovit takové účetnictví či se o to alespoň pokusit. Úmyslné nesplnění této povinnosti je rovněž možné považovat za trestný čin zkreslování hospodaření, dojde-li tímto jednáním k ohrožení majetkových práv jiného (např. věřitele) nebo včasného a řádného stanovení daně19).
Co není zkrácení daně, může být zkreslování hospodaření
V daňovém řízení nastávají velmi často situace, kdy správce daně odmítne uznat jako daňově účinný nějaký výdaj, a to například s odkazem na neunesení důkazního břemene daňového subjektu či s přímým konstatováním o fiktivnosti přijatého plnění. A následně sníží o takový výdaj (náklad) daňově účinné výdaje (náklady), zvýší základ daně a tedy i daň. Orgány činné v trestním řízení mají tendenci přenášet takové závěry z daňového řízení automaticky do trestního řízení, a to s odůvodněním, že zkrácenou povinnou platbou je výše stanovené daně odpovídající například nezákonně uplatněné dani z přijatého plnění – a následně se zaměří pouze na prokazování subjektivní stránky trestného činu, tj. zda se jednalo o úmyslné či nedbalostní jednání. Takový postup není správný.
Příklad 3
Stavební společnost dosahuje příjmů z různých zakázek a zároveň vynakládá náklady na práci svých dodavatelů. Správce daně v rámci daňové kontroly uzavřel, že některé přijaté faktury od dodavatelů byly fiktivní a doměřil daň. Orgány činné v trestním řízení nemohou učinit takový závěr, aniž by posoudily, jaké jsou minimálně obvyklé náklady na realizaci jednotlivých zakázek, pokud není možné zjistit reálně vynaložené náklady.
Výše uvedený příklad souvisí s tím, že orgány činné v trestním řízení se například ve vztahu k fiktivnosti přijatých faktur mají zabývat zejména tím, zda (i) předmětné plnění uskutečnily osoby uvedené na faktuře, (ii) předmětné plnění, byť je neučinily osoby uvedené na fakturách, nemohl realizovat někdo jiný, (iii) předmětné plnění, byť nebylo zjištěno, kdo jej realizoval, nebylo alespoň zčásti skutečně poskytnuto, či zda (iv) je vůbec možné realizovat příjmy z příslušných zakázek bez plnění přijatého na základě fiktivních faktur.
Nestačí tak konstatování, že tvrzené plnění přijaté od dodavatelů se neuskutečnilo, tj. že přijaté faktury jsou fiktivní.
Nezbytnost zjištění odpovědí nejen na výše uvedené otázky vyplývají z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který například konstatoval20), že
„k prokázání úmyslu obviněného zkrátit daň, či vylákat výhodu na dani nestačí toliko konstatování o tom, že obviněný, jako plátce daní věděl, že když předkládá falzifikáty příslušnému správci daně, které měly osvědčovat zdanitelná plnění, která neproběhla, jednal v úmyslu zkrátit daň, či vylákat výhodu na dani a že je proto nerozhodné, že zboží které existovalo, získal jiným než legálním způsobem. Nejvyšší soud dále uvedl, že pokud by i bylo zjištěno, že obviněný získal zboží (pozn. případně provedl stavební práce) nelegálním způsobem, tak by tato skutečnost nepostačovala k prokázání zavinění obviněného a také i k naplnění skutkové podstaty daňového deliktu. V takovém případě by totiž bylo povinností soudu zabývat se tím, zda v souvislosti s obstaráním tohoto zboží, resp. provedením prací, mohl vzniknout obviněnému nárok na odpočet daně, nezávisle na tom, že původní a předložené doklady byly neadekvátní“.
Nikoliv každá účetní machinace v účetnictví daňového subjektu či předložení fiktivní faktury je totiž dostatečná pro závěr, že byl skutečně spáchán daňový delikt – trestný čin zkrácení daně.
To je zásadní rozdíl mezi trestním a daňovým řízením, neboť důkazní břemeno o rozhodných skutečnostech tíží nikoliv daňový subjekt, ale orgány činné v trestním řízení21).
Proto je výše škody (rozsah zkrácení daně) nezbytné prokázat rozdílem mezi uplatněnými a oprávněnými náklady, resp. mezi uplatněným a oprávněným nárokem na odpočet daně.
Příklad 4
Stavební společnost se podílela na výstavbě obchodního centra, když její příjmy z této zakázky dosáhly 20 mil. Kč včetně DPH, když jako daňově účinné náklady na tuto zakázku si uplatnila mimo jiné náklady vynaložené na práci vyfakturovanou třemi dodavateli v celkové výši 15 mil. Kč (uplatněné náklady). Orgány činné v trestním řízení ovšem zjistily, že předmětné přijaté faktury byly fiktivní. Není však možné automaticky dovodit, že došlo ke zkrácení daně vypočtené z fiktivních faktur ve výši 15 mil. Kč, ale je nezbytné zjistit, jaké jsou reálné (oprávněné) náklady, které by musely být vynaloženy na předmětnou zakázku stavební společnosti, tj. jaké náklady by se obvykle vynaložily na výstavbu takového obchodního centra se zohledněním obvyklého zisku.
Oprávněné (obvyklé) náklady bude třeba zjistit zejména znaleckým posudkem, stejně tak rozsah případného zkrácení daně či vylákání výhody na dani. V praxi je však velmi složité precizně prokázat, jaké jsou oprávněné náklady (oprávněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty), tj. nikoliv uplatněné náklady. S tím souvisí eventuální závěr, že nebude možné kvantifikovat skutečný rozsah zkrácení daně či vylákání výhody na dani. Proto by se nemohlo jednat ani o trestný čin zkrácení daně.
Soudní znalec ovšem nesmí hodnotit, které faktury jsou fiktivní a které nikoliv, neboť se jedná o právní otázky, které má zhodnotit soud. A nikoliv soudní znalec22). Stejně tak soudní znalec nesmí hodnotit další právní otázky v rámci jiných daňových deliktů, například kdo má jakou funkci v rámci řetězových či karuselových daňových podvodů23). Soudní znalec proto nejen v rámci trestních řízení o daňových deliktech nesmí spekulovat o rozhodných posuzovaných skutečnostech, aniž by své závěry opřel o důkazy nacházející se ve spisu, jinak by tím závažným způsobem porušil své povinnosti.
S ohledem na výše uvedený judikatorní závěr soudy nesmí opomíjet posouzení, jaká byla výše oprávněných nákladů (a s tím související daňové účinné náklady a nároky na odpočet daně z přidané hodnoty24)) vynaložených na ekonomickou činnost (zakázky) daňového subjektu (resp. prostřednictvím jím využívaných dodavatelských plnění), a to bez ohledu na to, zda dodavateli daňového subjektu byly tvrzené osoby (uvedené na fakturách) či nikoliv. Posouzení takové skutečnosti má vliv na otázku viny, resp. na eventuální rozsah zkrácení daňové povinnosti a tím i na možnou výměru trestu. Nelze proto považovat za správný postup, kdy se vyloučí některé uplatněné náklady jako daňově účinné (a související nárok na odpočet daně z přidané hodnoty), avšak související daňově
relevantní
příjmy (daňové výnosy a daň z přidané hodnoty na výstupu) jsou ponechány v identické výši. Fiktivnost přijatého plnění (faktury) a s tím související „snaha“ o snížení daňové povinnosti může však mít vliv na správnost účetnictví daňového subjektu a jeho soulad s právními předpisy. Pokud tedy orgány činné v trestním řízení neprokážou rozsah zkrácení daně (vylákání výhody na dani), není vyloučeno naplnění skutkové podstaty trestného činu zkreslování hospodaření25). Ať už však orgány činné v trestním řízení budou aplikovat ustanovení o trestném činu zkrácení daně či trestném činu zkreslování hospodaření, vždy jsou povinny se vypořádat s otázkou vědomosti daňového subjektu o fiktivnost faktur. Jinak nelze hovořit o naplnění požadované formy zavinění (úmyslu) ani jednoho z vyjmenovaných trestných činů.
Není vyloučeno, že orgány činné v trestním řízení nebudou schopny výše uvedené otázky prokázat, a tedy ani prokázat naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně či zkreslování hospodaření. To má za následek povinnost aplikace zásady – ta je zárukou, že
in dubio pro reo
v případě, že
po provedení a zhodnocení veškerých důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch daňového subjektu
26).Odčerpání finančních prostředků na základě fiktivních faktur
V souvislosti s vystavováním a přijetím fiktivních faktur (daňových dokladů) může nastat i situace, kdy se daňový subjekt nedopustí trestných činů zkrácení daně či zkreslování hospodaření, ale trestného činu zpronevěry.
Příklad 5
Jednatel společnosti A přijal fakturu na částku 500 tis. Kč vystavenou společností B a fakturovanou částku uhradil. Při vyšetřování se ukázalo, že společnost B fakturovala plnění, které nebylo poskytnuto (fiktivní plnění). Jednatel společnosti A se bránil, že tuto fiktivní fakturu nezahrnul do daňových přiznání, a že neuplatňoval z fakturované částky ani daňově uznatelné náklady či nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.
Tento příklad demonstruje situaci, kdy došlo k odčerpání finančních prostředků ze společnosti A na základě fiktivních faktur, tj. došlo k převedení cizí věci (finančních prostředků společnosti), která byla svěřena jednateli společnosti A. V předmětné situaci se může jednat o trestný čin zpronevěry, neboť došlo ke zmenšení majetkového stavu poškozené společnosti A, a tedy ke vzniku škody27). Nezáleží, zda došlo či nedošlo k zahrnutí fiktivních faktur do daňových přiznání. V předmětné situace bude opět zásadní posouzení otázky zavinění jednatele společnosti A jakožto potenciálního pachatele, tj. zda se jednalo o úmyslně spáchaný čin.
U trestného činu zpronevěry je kruciální zmínit ještě jednu související skutečnost. Trestného činu zpronevěry se může dopustit i osoba, která je jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti, a to s ohledem na to, že obchodní společnost (či jiná právnická osoba) a její společník či jednatel jsou právně odlišné osoby.
Příklad 6
Společnost A vystavila společnosti B fakturu za reálně poskytnuté plnění, avšak s DPH, ačkoliv nebyla plátcem DPH. Společnost B fakturu uhradila, a to včetně DPH, které nemělo být k fakturované částce připočteno.
I když nebyla vystavena faktura přímo za fiktivní plnění (za fiktivní lze označit jen částka odpovídající DPH), fakturující společnost se mohla dopustit v případě úmyslného jednání trestného činu podvodu. A to tím, že fakturovala cenu i s DPH, aniž odběratele o tom, že není plátcem DPH. Není podstatné, zda a s jakým výsledkem u uplatnil odběratel odpočet DPH, neboť (dokonání) podvodu se dopustí fakturující společnost již okamžikem, kdy poškozený uhradil dodavateli cenu včetně DPH28). Dle Nejvyššího soudu se škoda rovná výši neoprávněně fakturované částky29).
Závěrem
Plnění daňových povinností nesouvisí pouze s daňovými trestnými činy dle ust. § 240 až 245 trestního zákoníku, ale i s jinými trestnými činy hospodářské povahy. Úlohou orgánů činných v trestním řízení je tak velmi podrobně zjistit skutkový stav věci, aby bylo možné s plnou odpovědností případně aplikovat správnou skutkovou podstatu konkrétního (daňového) trestného činu. Nikoliv každé fiktivní plnění a neoprávněné uplatnění nákladů jako daňově uznatelných či nároku na odpočet daně z přidané hodnoty může být hodnoceno jako zkrácení daně. A takových „nejasných“ situací může nastat mnohem více.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 06/2020.
1) Srov. Nejvyšší státní zastupitelství. Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2018 (textová část) ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 4 NZN 604/2019 [cit. 9. 5. 2020]. str. 35, dostupné na www.nsz.cz/images/stories/PDF/Zpravy_o_cinnosti/2018/
2) Srov. ust. § 240 až 245 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „“
3) Srov. ust. § 254 odst. 1 a 2 trestního zákoníku: (1)
Kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti;
(2) Stejně bude potrestán, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí podstatné skutečnosti, kdo v podkladech sloužících pro vypracování znaleckého posudku, který se přikládá k návrhu na zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo v takových podkladech zamlčí podstatné údaje, nebo kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen.“
(dále též „trestný čin zkreslování hospodaření
“)4) Srov. ust. § 240 odst. 1 trestního zákoníku:
„Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.“
(dále též „trestný čin zkrácení daně
“).5) Srov. ust. § 241 odst. 1 trestního zákoníku:
„Kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.“
(dále též „trestný čin neodvedení daně
“).6) Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, nebo ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008
7) Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, 8 Tdo 272/2012, ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 743/2013 či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1474/2017
8) Pachatel, obviněný, plátce daně či poplatník budou v tomto článku souhrnně označováni zejména jako „daňový subjekt“.
9) Srov. ust. § 1 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů
10) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, čj. 4 Tdo 381/2019-1892
11) ŠÁMAL, P. a kol. , 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, komentář k ust. § 240
12) Srov. ust. § 222 trestního zákoníku
13) Srov. ust. § 223 trestního zákoníku
14) Srov. ust. § 337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku
15) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 988/2019
16) Srov. ust. § 5 zákona č. 563/1992 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů
17) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1619/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 108/2019
18) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 108/2019
19) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 5 Tdo 536/2008
20) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 381/2019 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014
21) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014
22) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 211/2019
23) tj. kdo „missing trader“, „broker“, „buffer“ apod.
24) Přístup týkající se aplikace oprávněných nákladů se projevuje i v daňovém právu ve formě esenciálních výdajů, když se jedná optikou názoru Nejvyššího správního soudu o
„výdaje, které musely být pro dosažení příjmů zcela logicky vynaloženy
[…] uzná-li správce daně určitou část příjmů ke zdanění, a odebere tedy poplatníkovi část jeho majetku, musí přiznat i
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č.j. 2 Afs 160/2016 – 38)relevantní
část výdajů objektivně minimálně nutných na jeho pořízení“25) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 843/2003, publikované pod č. T 653 v sešitě č. 2/2004 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck Praha
26) Srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02
27) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1426/2015
28) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1601/2016
29) S tímto soudním názorem naopak nesouhlasí VUČKA, J. v článku Falešná daň aneb Jak zcela jistě nepočítat výši škody,
epravo.cz
[online]. Praha. 6. 12. 2017 [cit. 8. 5. 2020], dostupné z https://www.epravo.cz/top/clanky/falesna-dan-aneb-jak-zcela-jiste-nepocitat-vysi-skody-106705.html