V případě, kdy zaměstnavatel povolil zaměstnanci použít na pracovní cestě místo určeného hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy soukromé vozidlo, není při vyúčtování náhrady jízdních výdajů k ceně jízdného určeným hromadným dopravním prostředkem dálkové přepravy připočítávána cena jízdného MHD. Z čeho tato povinnost vyplývá?
Použití soukromého vozidla na pracovní cestě místo určeného dopravního prostředku
Ing.
Karel
Janoušek
Použije-li zaměstnanec
se souhlasem zaměstnavatele jiný dopravní prostředek
, než mu byl zaměstnavatelem k použití na pracovní cestě prvotně určen, přísluší mu podle § 157 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), náhrada jízdních výdajů ve výši ceny jízdného určeným dopravním prostředkem
. V praxi se toto ustanovení nejčastěji používá v případě, že zaměstnanec chce použít na pracovní cestě místo autobusu či vlaku soukromé vozidlo a zaměstnavatel mu nechce hradit náhradu jízdních výdajů podle § 157 odst. 3 zákoníku práce, tj. náhradu ve výši základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty, ale pouze náhradu ve výši ceny jízdného autobusem nebo vlakem. Cenu jízdného dopravním prostředkem, který zaměstnavatel původně zaměstnanci k použití v podmínkách konání pracovní cesty určil, zjistí zaměstnavatel, pokud ji z předchozích cest příslušného nebo jiného zaměstnance nezná, např. na internetu z IDOSu, telefonicky nebo jiným vhodným způsobem. S tím v praxi zpravidla problémy nejsou. Velmi často však zaměstnavatelé zaměstnancům neposkytují náhradu, která jim vedle této náhrady také přísluší.
V ustanovení § 159 odst. 1 zákoníku práce (část věty za středníkem) je totiž uvedeno, že náhrada jízdních výdajů MHD zaměstnanci náleží i vedle náhrad podle § 157 odst. 1 až 3 zákoníku práce. Takže ve výše uvedeném případě, kdy zaměstnanci přísluší náhrada jízdních výdajů podle § 157 odst. 2 zákoníku práce, je zaměstnavatel povinen ke zjištěné ceně jízdného původně určeným hromadným dopravním prostředkem dálkové přepravy
připočítat cenu jízdného MHD
, kterou by jinak zaměstnanec, pokud by mu nebylo povoleno použití soukromého vozidla, tj. při cestě určeným dopravním prostředkem (autobusem, vlakem) použil. Také v tomto případě vychází zákoník práce ze zásady, že zaměstnanci přísluší náhrada jízdních výdajů od odchodu z určeného místa nástupu na pracovní cestu do návratu do místa ukončení pracovní cesty, přičemž logicky předpokládá, že těmito místy nejsou nádraží, zastávka apod., ale bydliště zaměstnance, jeho pravidelné pracoviště nebo jiné místo, kde se zaměstnanec před nástupem na pracovní cestu nachází a které zaměstnavatel v souladu s § 153 zákoníku práce, tj. s přihlédnutím k oprávněnému zájmu zaměstnance, jako místo nástupu na pracovní cestu a místo jejího ukončení určil. Jde tedy o cenu jízdného MHD z určeného místa nástupu na pracovní cestu (bydliště, pracoviště apod.) na nádraží nebo zastávku dopravního prostředku, kterým by jinak zaměstnanec jel, a z nádraží (zastávky) v cílové obci do místa, kde má vykonat práci. Obdobně pak za cestu zpět.
Zaměstnanec totiž v daném případě nejede svým autem od nádraží v obci, ve které má bydliště či pracoviště, k nádraží v obci, kam byl vyslán vykonat práci, ale z místa bydliště až do určeného místa výkonu práce v jiné obci. Za celou tuto cestu mu přísluší náhrada jízdních výdajů, stejně, jako by mu příslušela, kdyby jel určeným vlakem či autobusem a na nádraží by jel z bydliště místní hromadnou dopravou.
Jestliže tedy např. zaměstnavatel určil v podmínkách konání pracovní cesty zaměstnanci jako dopravní prostředek vlak a poté mu před pracovní cestou povolil použít místo vlaku soukromé vozidlo, přísluší zaměstnanci náhrada jízdních výdajů ve výši
ceny jízdného určeným vlakem
a ceny jízdného MHD
v obci, ve které má zaměstnanec bydliště, a v obci, kam byl na pracovní cestu vyslán. Samozřejmě v případě, že by MHD použil, i kdyby soukromým vozidlem nejel. Příklad
Zaměstnavatel povolil zaměstnanci místo určeného vlaku použít soukromé vozidlo. Má zaměstnanci poskytnout náhradu jízdních výdajů ve výši ceny jízdného vlakem ČD Pendolino, RegioJet, Leo expres nebo jiného vlaku a I. nebo II. vozové třídy?
Náhrada jízdních výdajů v tomto případě zaměstnanci přísluší ve výši ceny jízdného vlakem, který byl před pracovní cestou v rámci stanovených podmínek konání pracovní cesty jako dopravní prostředek určen. Cenu jízdného zaměstnavatel zjistí např. z IDOSu.
Jestliže zaměstnavatel neurčil, který vlak má zaměstnanec použít, dá se to většinou odvodit ze zaměstnavatelem předem určené doby nástupu na pracovní cestu nebo doby, kdy má zaměstnanec v určeném místě zahájit výkon práce, a za cestu zpět podle doby, kdy zaměstnanec výkon práce ukončil. Problémy samozřejmě vznikají v případě, kdy zaměstnavatel nepostupoval v souladu se zákoníkem práce a podmínky konání pracovní cesty předem neurčil nebo je neurčil zcela. Pak je volba podmínek na zaměstnanci a zaměstnavatel musí volbu zaměstnance strpět.
Podle § 159 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci v uvedeném případě kromě ceny jízdného vlakem přísluší také cena jízdného MHD. Takže k ceně jízdného vlakem se připočte cena jízdného MHD v obci, kde zaměstnanec bydlí, i cena jízdného MHD v obci, kam byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán, a to za cestu tam i zpět.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.