Daňová kontrola nebo výzva k podání dodatečného přiznání - judikatura správních soudů

Vydáno: 51 minut čtení

Finančním orgánům se často podaří opatřit si bez součinnosti s poplatníkem informace, které vzbuzují pochybnosti o správnosti jeho daňového přiznání. Následně vznikají spory, zda má správce daně přikročit k daňové kontrole, nebo vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného přiznání. Rozdíl mezi oběma variantami činí 20 % penále, které je povinen zaplatit daňový subjekt v případě doměrku po kontrole, zatímco v případě dodatečného daňového přiznání tomu tak není. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Daňová kontrola nebo výzva k podání dodatečného přiznání – judikatura správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
 
1. Nutnost výzvy k podání dodatečného daňového přiznání před zahájením kontroly a možnost žalovat nezákonnost kontroly až po jejím ukončení
(podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, čj. 1 Afs 183/2014-55)
 
Komentář k judikátu č. 1
Stěžejním rozsudkem v této oblasti bylo následující usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS), na které se odkazuje řada dalších judikátů. Nejvyšší správní soud došel k názoru, že pokud mají finanční úřady dostatek informací vedoucích k možnému budoucímu doměření daně, mají poplatníka vyzvat k podání dodatečného přiznání a nezahajovat namísto toho daňovou kontrolu. Zároveň byly vymezeny vztahy mezi zásahovou žalobou na nezákonnost kontroly a případným namítáním zákonnosti kontroly až v žalobách proti rozhodnutí finančních orgánů (typicky v žalobách proti zamítnutému odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru).
Rozšířený senát konstatoval, že namítat nezákonnost kontroly jde i v žalobě proti rozhodnutí o stanovení daně. Není tedy vždy nutné v průběhu kontroly podávat zásahovou žalobu.
Někteří pracovníci finančních orgánů nemají z výše uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu příliš radost, protože by chtěli pro stát získat i penále z doměřené daně, které přichází v úvahu v případě doměrku z kontroly, zatímco při dodatečném daňovém přiznání se penále nehradí. Nicméně je třeba podotknout, že daňový subjekt je i tak povinen hradit úrok z prodlení, přičemž jeho sazba 14 % + repo sazba ČNB není také zanedbatelná.
      
Shrnutí k judikátu
Právní věty:
„I. V žalobě proti rozhodnutí o stanovení daně lze namítat nezákonnost daňové kontroly, která předcházela jeho vydání, i pokud žalobce nenapadl její nezákonnost zásahovou žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s.
II. Dozví-li se správce daně jinak než na základě daňové kontroly (zejména z poznatků při správě jiných daní, z informací od jiných orgánů či soukromých subjektů nebo z vlastní vyhledávací činnosti) o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena, je zásadně povinen daňový subjekt o tom zpravit a vyzvat jej podle § 145 odst. 2 věty první daňového řádu k podání dodatečného daňového tvrzení.“
Pokud se správce daně jinak než na základě daňové kontroly (zejména z poznatků při správě jiných daní, z informací od jiných orgánů či soukromých subjektů či z vlastní vyhledávací činnosti) dozví o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena, je zásadně povinen daňový subjekt o tom zpravit a vyzvat jej k podání dodatečného daňového tvrzení.
Jen výjimečně, pokud by samotné zpravení daňového subjektu o tom, jaké informace má správce daně k dispozici, mohlo vést ke zmaření cíle správy daní, tedy správného stanovení daně, lze od výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení upustit a bez dalšího u daňového subjektu zahájit daňovou kontrolu. O takové případy se bude jednat zejména tehdy, bude-li mít správce daně poznatky ukazující na předchozí podvodné jednání daňového subjektu související se zjištěnými informacemi či na to, že daňový subjekt by se snažil následným jednáním (typicky úpravami svých povinných evidencí nebo jinými kroky nepřípustně zakrývajícími skutečný stav věci) zmařit správné stanovení daně.
Teprve v případě, že správcem daně učiněná výzva k podání dodatečného daňového tvrzení bude oslyšena, je na místě, aby správce daně uvážil, zda bude postupovat podle § 145 odst. 2 věty druhé daňového řádu, a stanoví daň kvalifikovaným odhadem podle pomůcek, anebo zahájí daňovou kontrolu a podle jejích výsledků stanoví daň (dokazováním, anebo opět podle pomůcek). Úvahy o dalším postupu by přitom neměly být založeny na svévoli a měly by vycházet z toho, jaké informace má správce daně o daňovém subjektu k dispozici. Pokud jsou skutečnosti či důkazy získané správcem daně mimo daňovou kontrolu takového druhu, že naznačují izolované pochybení v tvrzení daně daňovým subjektem, které se omezuje jen na tyto skutečnosti, resp. důkazy, je na místě stanovení daně podle pomůcek; jimi mohou být samozřejmě i dotyčné skutečnosti či důkazy.
Pokud však informace dostupné správci daně naznačují nedostatky obecného rázu ve stanovení daňové povinnosti daňového subjektu, je vhodné provést u něho daňovou kontrolu. V tomto ohledu správci daně přísluší široké uvážení, limitované nicméně základní zásadou správy daní již vícekrát zde zmíněnou, a sice stanovit daň správně.
Ustanovení § 143 odst. 3 a § 145 odst. 2 daňového řádu se přirozeně neuplatní tehdy, zahajuje-li správce daně daňovou kontrolu bez konkrétních důvodů vztažených ke kontrolovanému daňovému subjektu.
 
2. Namísto kontroly měl být daňový subjekt vyzván k podání dodatečného daňového přiznání
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, čj. 2 Afs 209/2014-23)
 
Komentář k judikátu č. 2
Jak se dalo čekat, v praxi i po výše uvedeném usnesení rozšířeného senátu NSS vznikají sporné případy, které se dostaly na jednání soudů. Protože Nejvyšší správní soud nařídil finančním orgánům preferovat v případě předpokládaného doměrku výzvu k podání dodatečného přiznání před zahájením kontroly, přesunuly se spory „o stupeň níže“. Většinou bývá zdrojem neshod otázka, zda finanční úřad v okamžiku zahájení kontroly disponoval tak závažnými informacemi, že bylo velmi pravděpodobné, že daň bude doměřena. Správci daně pak obvykle tvrdí, že otázku doměření mohla