Vybrané problémy institutu kontrolního hlášení

Vydáno: 39 minut čtení

Institut kontrolního hlášení byl zaveden do českého právního řádu novelou zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), a to zákonem č. 360/2014 Sb. , kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Ustanovení vztahující se k problematice kontrolního hlášení nalezneme v § 101c až 101i ZDPH . Plátci daně ve smyslu ZDPH mají s účinností od 1. 1. 2016 povinnost poskytovat správci daně údaje z daňových dokladů, které již byli povinni evidovat i před zavedením kontrolního hlášení. Tyto údaje tedy vykazují v kontrolním hlášení na základě vystavených a přijatých daňových dokladů (včetně zjednodušených daňových dokladů) a dalších dokladů o dodání zboží nebo poskytnutí služeb.

Vybrané problémy institutu kontrolního hlášení
Mgr.
Michal
Liška,
Mgr.
Petra
Snopková
Dne 6. 12. 2016 spatřil světlo světa plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/15 (dále jen „nález Pl. ÚS 32/15“), v němž byla řešena otázka ústavnosti samotného institutu kontrolního hlášení, a dále pak možná
kolize
poskytovaných údajů plátců daně prostřednictvím formuláře správci daně s právem na ochranu osobních údajů. Po zavedení kontrolního hlášení „do praxe“ byla následně Finanční správou a zejména veřejností řešena otázka pokut souvisejících s kontrolním hlášením. Mnohými bylo apelováno na Finanční správu, potažmo spíše zákonodárce, že pokuty stanovené v § 101h ZDPH jsou příliš vysoké a striktní uplatňování ze strany Finanční správy může být (zejména v situaci, kdy se jedná o nový institut a plátci daně se „učí“ jak plnit své povinnosti s ním související) pro některé plátce daně až likvidační.
V tomto článku se proto autoři zaměří na otázku poskytování údajů plátce daně v rámci formuláře kontrolního hlášení a jeho rozsahu ve světle nálezu Pl. ÚS 32/15 s důrazem na právo na ochranu osobních údajů a na otázku trestání v podobě ukládaní pokut ze strany správce daně, která bude rozebrána na modelovém příkladu.
 
1. Ústavní základ evidence a shromažďování údajů
Vyjdeme-li z teoretického rozdělení právních předpisů podle právní síly, patří mezi primární akty, které jsou vydávány orgány státní moci, ústavní akty a akty zákonné. Druhou skupinu tvoří sekundární akty vydávané orgány výkonnými a orgány veřejné správy, tj. orgány vznikajícími převážně jmenováním. V rámci právního řádu České republiky jsou mezi primární akty řazeny ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), a další ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, normativní smlouvy a obecně závazné vyhlášky obcí a krajů v samostatné působnosti, které mohou být vydávány na základě čl. 104 odst. 3 Ústavy.1)
Ústava je základním zákonem státu, jelikož konstituuje stát jako takový a zakotvuje základy státního a společenského zřízení. Článek 2 je obecně fundamentálním článkem Ústavy, jelikož jsou v něm zakotveny základy právního státu, a to zejména
suverenita
lidu České republiky. Dále je v něm stanoveno, že veškerá státní moc, která je vykonávaná prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, slouží všem občanům.2) Pro posouzení možnosti státu evidovat a shromažďovat údaje prostřednictvím svých orgánů je nejdůležitější dle kterého
[
s
]
tátní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“
. Jedná se o základní princip3), který stanovuje, že státní moc není neomezená a díky tomu si stát, který je normotvůrcem svého právního řádu, sám sobě prostřednictvím zákonů klade limity a omezení, které musí dodržovat. Dané pravidlo slouží primárně k omezení (resp. zákazu) libovůle při uplatňování nástrojů a prostředků státní moci ve vztahu ke třetím osobám, ať už se jedná o osoby fyzické či právnické, občany nebo cizince. Výkon státní (potažmo veřejné) moci je proto věcně (obsahově), procedurálně, časově i prostorově vázán na konkrétní rámec vymezený určitou právní normou, která však musí mít jedině zákonnou formu.4) Dodržování této premisy ze strany státu je důležité také proto, že v případě porušení povinností (či překročení oprávnění) může být příčinou vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem5).
Mírně užší pojetí čl. 2 odst. 3 Ústavy je zakotvena také v usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 2/1993 Sb. a pozdějších předpisů (dále jen „Listina“), a to v který vymezuje, že
[
s
]
tátní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zák