Podmínky přípustnosti stížnosti podle § 261 daňového řádu

Vydáno: 25 minut čtení

Tento článek si klade za cíl provést základní rozbor daného právního institutu – stížnosti, a to zejména se zaměřením na zodpovězení otázky, za jakých podmínek dojde k úspěšnému uplatnění stížnosti, tj. za jakých podmínek jde o stížnost přípustnou. Závěry tohoto článku se opírají jak o znění účinné právní úpravy a rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu týkající se dané problematiky, tak částečně i o zkušenosti jeho autorky získané několikaletým působením ve Finanční správě.

Podmínky přípustnosti stížnosti podle § 261 daňového řádu
Mgr.
Zuzana
Marethová
 
Stížnost jako prostředek ochrany
Současná zákonná úprava daňového práva procesního nabízí osobám zúčastněným na správě daní širokou škálu prostředků ochrany práv. Odhlédneme-li od „klasických“ opravných a dozorčích prostředků, jako jsou například odvolání a nařízení obnovy řízení, zaujímá významné postavení mezi zbývajícími prostředky ochrany práv stížnost podle § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Nejde o institut v praxi nikterak neznámý. Naopak se dá říci, že stížnost je velmi často využívaným prostředkem ochrany práv. Tato skutečnost je zapříčiněna zejména tím, že stížnost je univerzálně uplatnitelným prostředkem poskytujícím ochranu v mnoha rozličných situacích (lze jí napadnout „nevhodné chování úředních osob správce daně“ nebo „postup správce daně“; k tomu viz dále).
Univerzálnost stížnosti však s sebou nese i to, že někteří podatelé nesprávně považují stížnost za všespásný prostředek aplikovatelný v každé myslitelné situaci. Z tohoto důvodu dochází v současné době až k nadužívání stížnosti, a to i v situacích, ve kterých nemá místo.
 
Vývoj institutu stížnosti
Není možné relevantně posoudit současný právní stav bez stručného ohlédnutí zpět. Institut stížnost jako takový je v rámci daňového práva poměrně nový. Právní úprava stížnosti byla do daňového práva procesního začleněna až v rámci jeho nové kodifikace v podobě daňového řádu. Předchozí právní úprava, tj. zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), stížnost jako takovou neupravovala. Znala však obdobný institut, kterým byly námitky proti postupu pracovníka správce daně při daňové kontrole podle § 16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků [k námitkám viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7. 11. 2013, čj. 9 Aps 4/2013-25, č. 2956/2014 Sb. NSS (dále jen „rozsudek čj. 9 Aps 4/2013-25“)]:
„Dle názoru Nejvyššího správního soudu mají námitky dle § 16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků a stížnost dle § 261 odst. 1 až 5 daňového řádu obdobný charakter v těch ohledech, které jsou rozhodné pro kvalifikování těchto institutů jako způsobilého prostředku ochrany ve smyslu § 85 s. ř. s., který musí být vyčerpán před podáním