K rozhodovací činnosti soudů z oblasti insolvenčního práva

V daném případě insolvenční soud vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dospěl k závěru, že věřitel přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení podáním předaným k poštovní přepravě po uplynutí přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku.

Předmětem rozhodovací činnosti byla námitka, že rozhodnutí o úpadku zveřejněné v insolvenčním rejstříku nesplňovalo náležitosti veřejné listiny, neboť nebylo elektronicky podepsáno vyhotovující osobou a nebylo tedy způsobilé založit vůči věřitelům žádné účinky (pozn.: rozhodnutí o úpadku elektronicky podepsala osoba, která je vyhotovila, potud tedy splňovalo náležitosti pro elektronický stejnopis, avšak šlo o vnitřní dokument, který nebyl veřejně přístupný, při veřejném přístupu na internet u zveřejněného rozhodnutí elektronický podpis připojen nebyl, nacházel se zde údaj, že dokument certifikoval isir.justice.cz). Rozhodnutí soudu má být podepsáno (obecně) předsedou senátu, stejnopis pak osobou, která jej vyhotovila (§ 21b odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „jednací řád“), a v elektronické formě má být elektronicky podepsáno tím, kdo je vyhotovil, nebo opatřeno elektronickou značkou soudu (§ 21b odst. 3 jednacího řádu). V posuzované věci se však rozhodnutí o úpadku (u nějž byla namítána vada v podpisu) nedoručovalo podle pravidel stanovených v zákoně č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ale šlo o doručování vyhláškou dle insolvenčního zákona.

Insolvenční rejstřík je informačním systémem veřejné správy obsahující rovněž rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení. Pokud se rozhodnutí soudu doručují účastníkům řízení zvláštním způsobem do datové schránky, musí být podepsána tím, kdo je vyhotovil, protože doručování zvláštním způsobem se řídí úpravou občanského soudního řádu. Kdyby nebyl elektronicky podepsán (tím, kdo jej vyhotovil) elektronicky doručovaný dokument (dokument doručovaný do datové schránky), nešlo by o řádně doručené soudní rozhodnutí. Insolvenční řízení má zvláštní úpravu pro doručování vyhláškou, pro které se neuplatní ustanovení § 158 odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud odkázal na usnesení ze dne 27. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2010, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní ( konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 21; vysvětlil, že ve vztahu k osobám, které v době zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku nebyly účastníky insolvenčního řízení, se zveřejněním rozhodnutí o úpadku plní oznamovací povinnost insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 421 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 71 odst. 3 insolvenčního zákona, a nikoli povinnost insolvenčního soudu směřující k doručení tohoto rozhodnutí (ve smyslu § 71 odst. 1 insolvenčního zákona).

Způsob, jakým se v insolvenčním rejstříku zveřejňuje rozhodnutí o úpadku obsahující výzvu k podávání přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení v propadné přihlašovací lhůtě, plyne z § 421 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž technické postupy při vedení elektronického insolvenčního spisu (§ 419 odst. 2 insolvenčního zákona) plynou především z § 215a a násl. Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, čj. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro doručování soudního rozhodnutí v insolvenční věci vyhláškou a stejně tak pro zveřejňování soudního rozhodnutí v insolvenční věci vyhláškou se postupy pro doručování písemností podle občanského soudního řádu neuplatní již proto, že byť i jen přiměřené použití občanského soudního řádu je vyloučeno jinou úpravou doručování a zveřejňování písemností vyhláškou v insolvenčním zákoně (§ 71 insolvenčního zákona ve spojení s § 7 odst. 1 insolvenčního zákona).

Pro posouzení zda zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku vyvolalo ohledně výzvy k podávání přihlášek věřitelů v propadné přihlašovací lhůtě zákonem předvídané účinky dovolující učinit závěr, že přihláška pohledávky podaná po uplynutí přihlašovací lhůty je opožděná, bylo proto rozhodné, zda při zveřejnění rozhodnutí byl dodržen postup uvedený v § 421 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 71 odst. 2 insolvenčního zákona.

Následující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016 sen. zn. 29 NSČR 33/2016 poukazuje na povinnost dlužníka uvést veškerý majetek v seznamu majetku, a to bez ohledu na to, k jakému účelu dlužník tento majetek používal. V daném případě dlužnice neuvedla v seznamu majetku osobní automobil z důvodu, že jej půjčila rodičům, následně měla úmysl jej darovat dceři a namítala, že vůz vlastně sama potřebuje s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav, který jí neumožňuje cestovat hromadnou dopravou. Dlužnice navrhovala, aby osobní automobil byl vyňat z majetkové podstaty, avšak její návrh nebyl shledán jako důvodný. Tvrzení dlužnice o nutnosti používat osobní automobil s ohledem na její zdravotní stav nelze považovat za přesvědčivý s ohledem na jeho půjčení a následný úmysl darovat jej dceři.

Nejvyšší soud konstatoval, že návrh dlužníka na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty nelze zaměňovat s vylučovací žalobou, k jejímuž podání dlužník aktivně věcně legitimován není. ... Pro případ nesouhlasu insolvenčního správce s takovým návrhem předpokládá insolvenční zákon (v § 226 odst. 5), že insolvenční soud o návrhu rozhodne v insolvenčním řízení usnesením vydaným v rámci své dohlédací činnosti [§ 10 písm. b) insolvenčního zákona], proti němuž je však (proti obecnému pravidlu dle § 91 insolvenčního zákona) odvolání přípustné. Zvláštní povaha takového rozhodnutí (jež se projevuje i výjimečným připuštěním odvolacího přezkumu) je dána tím, že v jeho důsledku může majetkovou podstatu dlužníka s konečnou platností opustit majetek, jenž by jinak byl určen k uspokojení dlužníkových věřitelů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněné pod č. 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Shora uvedené jednání dlužnice svědčilo o nepoctivém záměru dlužnice [§ 395 odst. 1 písm. a) IZ] a mohlo mít za následek neschválení oddlužení. V řízení však byl úpadek dlužnice řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře. Nejvyšší soud k tomu dále ve shora uvedeném usnesení uvedl, že... v režimu ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona se následek spočívající v tom, že i při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře podléhá režimu zpeněžování (jako u schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) majetek, s nímž by dlužník jinak mohl volně disponovat, prosazuje při současném splnění těchto předpokladů:

Vyjde-li již v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o tom, zda schválí oddlužení, najevo, že dlužník neuvedl v seznamu majetku majetek, který v tomto seznamu měl povinnost uvést, je posouzení, zda při tomto opomenutí byl dlužník veden nepoctivým záměrem [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], nebo zda šlo o projev lehkomyslného nebo nedbalého přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona) významné pro rozhodnutí, zda oddlužení lze vůbec schválit (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona, R 86/2013, R 24/2016). Jestliže insolvenční soud oddlužení (zde oddlužení plněním splátkového kalendáře) i tak schválí, nemá pro postup dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona význam, zda porušení povinnosti uvést určitý majetek (zde osobní automobil) v seznamu majetku bylo způsobeno lehkomyslností, nedbalostí nebo nepoctivostí dlužníka; podstatné je jen to, zda dlužník označenou povinnost porušil.

O tom, že má (musí být) postupováno podle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, by nebylo pochyb, i kdyby dlužnice od počátku tvrdila jen to, že osobní automobil potřebuje (vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) na cesty k lékaři. Povinnost uvést takový majetek v seznamu majetku měla dlužnice i tak a zjevně ji porušila.

Skutečnost, že dlužnice porušila povinnost uvést v seznamu majetku svůj vůz, ji za trvání účinků schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře nezbavilo povinnosti vydat vůz insolvenčnímu správci ke zpeněžení, přičemž výtěžek zpeněžení se použije k mimořádné splátce nad rámec splátkového kalendáře.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 2. 2016 sen. zn. 29 ICdo 70/2014 řešil otázku porušení povinnosti splnit smlouvu přede dnem a ke dni prohlášení konkursu a odstoupení od smlouvy s ohledem na právní úpravu § 253 IZ. Odkázal na závěry uvedené v rozsudku ze dne 31. 10. 2014 sen. zn. 29 IC do 20/2012, uveřejněném pod č. 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 49/2015), že... smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo, že zvláštní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu a že je-li smlouva o vzájemném plnění ke dni prohlášení konkursu na majetek jedné ze stran smlouvy (dlužníka) zcela splněna druhou stranou smlouvy, nemůže druhá strana smlouvy od smlouvy odstoupit proto, že dlužník před prohlášením konkursu sám řádně a včas nesplnil (a v důsledku prohlášení konkursu již nesplní) své povinnosti z této smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva obsahuje ujednání o právu odstoupit od smlouvy.

Nejvyšší soud dále konstatoval, že úprava § 253 IZ neřeší otázku, zda je insolvenční správce jako osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě po prohlášení konkursu na majetek dlužníka oprávněn odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění s ohledem na prodlení druhé smluvní strany s plněním smluvní povinnosti po prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Přitom může jít:

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při absenci úpravy v insolvenčním zákoně bude třeba postupovat při posouzení odstoupení podle hmotného práva, kterým se smlouva řídila. Upozornil na možné situace, kdy podle ustanovení § 253 IZ nebylo možné odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění pro prodlení, k němuž došlo před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, tak na situaci, kdy takové odstoupení (podle § 253 IZ) možné bylo, ale osoba k tomu oprávněná se rozhodla, že smlouvu tímto způsobem neukončí. Zdůraznil, že... od druhého z popsaných případů se situace, kdy prodlení nastalo (vzniklo) již před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a trvá i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, liší v tom, že pro účely posouzení, zda za trvání konkursu na majetek dlužníka lze odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění podle obecného právního režimu, se nepřihlíží k prodlení z doby do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (které řeší úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona).

Nejvyšší soud upřesnil, že shora uvedené závěry, kdy prodlení, jež nastalo před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a trvá i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, se bez dalšího váží jen k právu insolvenčního správce odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění pro prodlení druhé smluvní strany. U smlouvy o vzájemném plnění, u které byl před prohlášením konkursu v prodlení dlužník, je třeba mít na paměti, že pohledávky vzešlé z takového prodlení (včetně těch nepeněžitých) se v insolvenčním řízení uplatňují v režimu ustanovení § 165 a násl. insolvenčního zákona.

Úprava § 253 insolvenčního zákona řeší otázku porušování povinnosti splnit smlouvu (jen) přede dnem a ke dni prohlášení konkursu. I po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže insolvenční správce dlužníka odstoupit od smlouvy pro prodlení druhé smluvní strany z doby před prohlášením konkursu jinak, než v režimu § 253 insolvenčního zákona. Úprava § 253 insolvenčního zákona však neřeší otázku, zda a za jakých předpokladů může insolvenční správce odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění v důsledku toho, že druhá smluvní strana je v prodlení s plněním povinností podle smlouvy po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V těchto případech se posuzuje důvodnost odstoupení podle hmotného práva, jímž se smlouva řídí.

Shora uvedená rozhodnutí poukazují na skutečnost, že i přes několikaletou existenci insolvenčního zákona, řadu jeho novelizací i dosud existující judikaturu každodenní praxe přináší další dosud výslovně zákonem neřešené otázky, na které může dát odpověď odborné i laické veřejnosti judikatorní činnost soudů.