Vydáno: 11. 10. 2017
Schváleno redakční radou
Některé otazníky ohledně zákona o prokazování původu majetku JUDr. Jaroslav Kobík Dne 1. prosince loňského roku nabyl účinnosti zákon č. 321/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s prokazováním původu majetku (dále jen „zákon“). Dlužno dodat, že jde o zákon dlouho očekávaný, jehož návrh byl odbornou i neodbornou veřejností diskutovaný a hojně kritizovaný. O tom, zda tato kritika, které předkladatel návrhu zákona z větší části nevyhověl a která má i ústavněprávní rozměr, byla či nebyla oprávněná, nepochybně rozhodnou až soudy. Přestože se chci dále věnovat zejména dosud opomíjené problematice praktické realizace tohoto zákona, dovolím si připomenout alespoň dvě zásadní námitky jeho kritiků. Vztah k prekluzívní lhůtě Zákon je koncipován jako individuální nástroj, který správce daně uplatní pouze na ty poplatníky, u kterých indikuje problém. Tedy na poplatníky, kteří podle něho pravděpodobně porušili povinnost daň přiznat a zaplatit. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona přitom platí, že aby poplatník unesl důkazní břemeno, které jej v této věci stíhá, bude v některých případech nutné, aby doložil i příjmy či jiné skutečnosti, které nastaly před uplynutím prekluzívní lhůty. Pokud se tedy poplatník bude dovolávat skutečnosti, že příjmy, z nichž byl zjištěný majetek pořízen, nebo z nichž byly hrazeny výdaje poplatníka, vznikly v již prekludovaném období, bude muset tuto skutečnost prokázat. Pokud tak učiní, není povinen prokazovat žádné jiné skutečnosti, které se vztahují k těmto příjmům (tj. podrobnosti o jejich původu a vzniku), i přesto že takovýto požadavek byl obsažen ve výzvě k prokázání příjmů. Pokud však přesvědčivým způsobem časový rámec vzniku příjmů neprokáže, což je klíčové pro posouzení prekluze, bude muset prokázat i vznik a původ těchto příjmů, resp. jiné skutečnosti správcem daně požadované. Předkladatel zákona v důvodové zprávě opakovaně odkazuje na povinnost daňového subjektu, zakotvenou v § 92 odst. 3 daňového řádu (zákon č. 280/2009 Sb.), podle kterého „daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních“.