Zvláštní režim jednoho správního místa

Zavedením nové úpravy do zákona o DPH, tzn. ustanovení upravujících zvláštní režim jednoho správního místa, má pak za následek zrušení § 88 zákona o DPH.

Místem plnění při poskytnutí služby osobě nepovinné k dani je podle § 10i zákona o DPH místo příjemce služby, pokud jde o "telekomunikační službu, službu rozhlasového a televizního vysílání, nebo elektronicky poskytovanou službu". Pokud tedy osoba povinná k dani poskytuje výše vyjmenované služby osobám nepovinným k dani, pak místo plnění bude vždy ve státě příjemce. Pokud by šlo o případ, že jsou tyto služby poskytnuty osobě povinné k dani, bude se místo plnění řídit základním pravidlem pro stanovení místa plnění zakotveným v § 9 odst. 1 zákona o DPH.

Telekomunikační službou se rozumí služba spojená s přenosem, vysíláním nebo příjmem signálů, textových dokumentů, obrázků, zvuků nebo jakékoliv informace prostřednictvím kabelu, rádia, optických nebo elektronických systémů včetně příslušného přenosu nebo stanovení práva využívat kapacitu pro tento přenos, vysílání nebo příjem nebo přístup k sítím.

Služby rozhlasového a televizního vysílání jsou služby, které sestávají ze zvukového a audiovizuálního obsahu, jako jsou rozhlasové a televizní pořady pro simultánní poslech nebo sledování na základě programové skladby poskytované široké veřejnosti prostřednictvím komunikačních sítí poskytovatelem mediálních služeb pod jeho redakční odpovědností.

V případě elektronicky poskytovaných služeb jde o služby, které jsou poskytovány prostřednictvím veřejné datové sítě nebo elektronické sítě, s výjimkou samostatné komunikace prostřednictvím elektronické adresy.

Patří sem zejména:

Výše uvedené vymezení těchto služeb v § 10i zákona o DPH je základním definičním vymezením těchto služeb. Pro jejich bližší specifikaci a zároveň i pro stanovení místa plnění u těchto služeb se použije přímo použitelný předpis EU, kterým je nařízení rady č. 282/2011(a to ve znění nařízení Rady č. 1042/2013).

Na základě tohoto nařízení tak mezi telekomunikační služby patří pevné a mobilní telefonní služby, telefonní služby poskytované přes internet, hlasová schránka, čekající hovor, přesměrování hovoru, pagingové služby, audiotextové služby, fax, telegraf, dálnopis atd.

Elektronické služby jsou charakterizovány jako služby, jejichž poskytování je v podstatě automatizované a vyžaduje minimální lidský zásah, a zároveň, že nejsou uskutečnitelné bez informačních technologií. Lze příkladem uvést online software a jeho aktualizace, hosting webových stránek, přístup k diskusím online, dálková údržba programů a zařízení, správa vzdálených systémů, online uchovávání dat, kdy jsou konkrétní data ukládána a vyhledávána elektronicky, dodání obrázků, textů a informací a zpřístupňování databází, digitalizovaný obsah knih a jiných elektronických publikací, odebírání online novin a časopisů, online aktuality, přístup k filmům, hudbě apod.

Naopak nepatří sem online rezervace ubytování, pronájmu vozidel, restauračních služeb, přepravy cestujících nebo podobných služeb, online rezervace vstupenek, služby odborníků, jako jsou právníci a finanční poradci, kteří radí svým klientům elektronickou poštou, a další služby vyjmenované zmíněným nařízením.

Ačkoliv se na první pohled může zdát, že určení místa plnění podle § 10i zákona o DPH nemusí v praxi činit velké potíže, tak ale opak může být pravdou. S ohledem na charakter daných služeb, způsob jejich poskytování, spotřeby, placení apod. může v praxi přinést situace, že nebude možno zcela identifikovat místo, kde má správně být místo plnění odvíjející se od příjemce služby.

Jak už bylo uvedeno místo plnění je odvislé od určení místa příjemce. Pro identifikaci místa usazení u fyzické osoby nepovinné k dani je třeba primárně v intencích tuzemské legislativy vyjít z ustanovení § 4 odst. 1 písm. h) zákona o DPH. V tomto ustanovení zákon právě v návaznosti na nařízení Rady č. 282/2011 vymezuje, co se rozumí bydlištěm fyzické osoby, místem, kde se fyzická osoba obvykle zdržuje a místem pobytu fyzické osoby. V podstatě usazení fyzické osoby nepovinné k dani se ve smyslu výše uvedeného odvozuje od místa pobytu. Místem pobytu pak může být buď bydliště, nebo místo, kde se obvykle zdržuje. K tomuto je třeba poznamenat, že čl. 24 nařízení č. 282/2011 hovoří o tom, že pokud by byla fyzická osoba usazena ve více než jedné zemi, pak přednost má místo, kde se obvykle zdržuje, pokud by neexistoval důkaz, že služba je využívána v místě bydliště.

Vzhledem k tomu, že osobou nepovinnou k dani kromě fyzické osoby může být i právnická osoba, je třeba doplnit, že v jejím případě je zjednodušeně řečeno místem jejího usazení výkon její ústřední správy nebo místo provozovny (pasivní). A v případě usazení ve vícero zemích má přednost místo výkonu ústřední správy. Místo provozovny by mělo přednost pouze v případě, že by existoval důkaz, že služba je využita provozovnou.

Samozřejmě, pokud by se jednalo o fyzickou osobu povinnou k dani, přihlédlo by se pro účely stanovení usazení i k § 4 odst. 1 písm. i) zákona o DPH, kde se vymezuje pojem sídlo.

Návazně na výše uvedené pak nařízení obsahuje pasáže pojednávající o domněnkách o místě příjemce, vyvracení těchto domněnek a důkazech pro určení místa příjemce.

Základní domněnkou je, že pro poskytnutí služeb vyjmenovaných v § 10i zákona o DPH musí být příjemce fyzicky přítomen a tudíž se má za to, že příjemce je usazen, má bydliště či se obvykle zdržuje v daném místě. Ovšem může nastat situace, kdy usazení příjemce může být od tohoto místa odlišné. Pak v podstatě lze přistoupit k vyvracení domněnek za použití tří důkazů, které si neprotiřečí. Nařízení pak i uvádí, za jakých okolností kromě poskytovatele plnění, může základní domněnku vyvrátit správce daně. Jako důkazy pro určení místa plnění pak nařízení příkladem uvádí fakturační adresu příjemce, bankovní údaje, IP adresu, kód země na SIM atd.

S ohledem na rozsáhlost a obtížnost problematiky určení místa plnění tento článek pouze v základních bodech v této části upozorňuje na zásadní změny a aspekty aplikace právních předpisů k dané problematice se vztahující.

Jak již bylo uvedeno, úprava zvláštního režimu jednoho správního místa nahradila zvláštní režim daně z přidané hodnoty u elektronických služeb, tak jak byl upraven v § 88 zákona o DPH. Toto ustanovení řešilo uplatnění DPH u elektronicky poskytovaných služeb zahraniční osobou povinnou k dani. Zjednodušeně řečeno tento postup je do určité míry „překlopen“ do zvláštního režimu jednoho správního místa do tzv. „režimu mimo Evropskou unii“ . Pokud se odhlédne od toho, že v případě zvláštního režimu jednoho správního místa jde o zcela novou úpravu, pak pro prvotní přiblížení lze navázat na předchozí v tom smyslu, že pro osoby povinné k dani usazené na území Evropské unie je zde tzv. „režim Evropské unie“ a že v podstatě tento nově vymezený zvláštní režim se kromě okruhu služeb rozšiřuje i na subjekty usazené v Evropské unii. Zásadní rozdíl mezi těmito dvěma režimy (EU a mimo EU) je ten, že pokud do zvláštního režimu jednoho správního místa vstupuje osoba povinná k dani usazená na území EU, pak jejím státem identifikace je vždy stát jejího usazení. Kdežto osoba neusazená v EU, která na území EU není k DPH registrovaná, si za stát identifikace může zvolit jeden z členských států, na jejichž území poskytuje služby podle § 10i zákona o DPH.

V rámci zvláštního režimu nelze však vyrovnávat daň připadající na vyjmenované služby, u nichž je v souladu s § 10i zákona o DPH místo plnění ve třetí zemi. Pokud se místo plnění nachází ve třetí zemi, je pro odvod daně třeba vyjít z právních předpisů platných na území daného státu. A daňovou povinnost je třeba řešit nezávisle na zvláštním režimu jednoho správního místa.

Důvodem pro zavedení zvláštního režimu jednoho správního místa je usnadnit osobám povinným k dani poskytujícím služby podle § 10i zákona o DPH na území členských států EU odvod DPH. Pokud totiž osoba povinná k dani poskytuje tyto služby a s ohledem na pravidla pro stanovení místa plnění daná výše uvedeným ustanovením se místo plnění nachází na území několika členských států, musela by se jednotlivě registrovat k DPH v těchto členských státech. Zjednodušení a podstata tohoto režimu pak spočívá v tom, že osoba povinná k dani, která tento režim bude používat, se nebude muset při poskytování těchto služeb registrovat k DPH jednotlivě v každém členském státě, kde tyto služby poskytuje, ale své povinnosti k DPH bude plnit prostřednictvím pouze jednoho členského státu, tzv. státu identifikace. Daňová správa tohoto členského státu pak bude příslušnou daň vybírat, vést její evidenci a zajišťovat odvod vybrané daně do příslušných členských států, ve kterých poskytovateli vznikla daňová povinnost.

Pro tento režim platí, že registrace do něj je zcela dobrovolná. Tudíž pokud bude chtít být osoba povinná k dani registrována jednotlivě v každém členském státě zvlášť, zavedení tohoto režimu jí v tom nebrání.

Při aplikaci tohoto režimu se primárně vychází z ustanovení § 110a a násl. zákona o DPH, kde tento díl zákona obsahuje speciální úpravu k tomuto režimu se vztahující. Nicméně pokud zde pro některou oblast DPH není speciální úprava, použijí se pro řešení konkrétní situace, pokud je toho třeba i ostatní ustanovení zákona o DPH včetně základních principů fungování DPH.

Osoba povinná k dani, která se rozhodne používat tento zvláštní režim, musí splnit podmínky pro jeho použití, které vymezuje zákon. Primárním předpokladem pro tuzemské subjekty je, že jde o osobu povinnou k dani usazenou v tuzemsku, která je registrována k DPH coby plátce či identifikovaná osoba. Zákon pak samostatně vymezuje podmínky pro užití režimu EU a režimu mimo EU.

Z hlediska základních ustanovení, kdy některé záležitosti již byly zmíněny výše, je třeba ještě uvést, že místně příslušným správcem daně Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, a to bez výjimky, kdy v případě příslušnosti daňového subjektu pod Specializovaný finanční úřad, zde tato skutečnost neplatí.

Daní se zde rozumí peněžité plnění spravované v rámci tohoto režimu. Přičemž v podstatě jde o daň náležející jinému státu či státům. Státem spotřeby je stát, v němž se nachází místo plnění předmětných služeb. Státem identifikace je stát, ve kterém se osoba povinná k dani registruje do zvláštního režimu jednoho správního místa. Přičemž dále z hlediska pojmů se uživatelem rozumí osoba povinná k dani, která je v tuzemsku registrovaná ve zvláštním režimu jednoho správního místa. Je třeba upozornit i na zásadní skutečnost, kdy pokud se v ustanoveních zákona o DPH upravujících předmětný režim hovoří o provozovně, pak se jí zjednodušeně řečeno míní jak tzv. pasivní, tak i aktivní provozovna. Tj. jak provozovna, která může služby poskytovat, tak provozovna, která může služby přijímat.

Podle § 110h zákona o DPH může v tuzemsku použít osoba povinná k dani, která:

Režim Evropské unie se v tuzemsku použije na všechny vybrané služby poskytnuté osobou, která používá tento režim, s výjimkou vybraných služeb poskytnutých s místem plnění v členském státě, ve kterém má sídlo nebo provozovnu. Z toho vyplývá, že v rámci zvláštního režimu osoba povinná k dani vykáže pouze ty služby, které poskytne osobám nepovinným k dani ve členských státech, kde nemá sídlo a ani provozovnu. V případě, kdy poskytne tyto služby osobám nepovinným k dani ve státě, kde má sídlo či provozovnu, pak je vykáže standardním způsobem v běžném daňovém přiznání.

Pro úplnost je možno ještě podotknout, že podmínka, že nepoužívá zvláštní režim v jiném členském státě, se prakticky vztahuje na osoby povinné k dani, které nemají v EU sídlo, avšak mají na území EU několik provozoven. Pokud hodlají tyto osoby vstoupit do zvláštního režimu jednoho správního místa, pak z podmínek pro použití tohoto režimu vyplývá, že jako stát identifikace zvolí jeden ze členských států, kde má provozovnu. Avšak i zde platí, že v rámci tohoto režimu bude vykazovat pouze ta plnění připadající na členské státy, kde nemá provozovnu.

Režim mimo Evropskou unii může v tuzemsku použít osoba povinná k dani, která:

Přičemž režim mimo Evropskou unii se v tuzemsku použije na všechny vybrané služby poskytnuté osobou, která používá tento režim. Z toho vyplývá, že pokud zahraniční osoba povinná k dani vstoupí do tohoto režimu v tuzemsku, pak v jeho rámci bude vykazovat veškerá poskytnutí služeb vymezených v § 10i zákona o DPH osobám nepovinným k dani na území EU. Jakmile by zahraniční osoba povinná k dani byla registrována či se měla registrovat k DPH v jiném členském státě, nemohla by použít v tuzemsku zvláštní režim jednoho správního místa.

V § 110i zákona o DPH jsou vymezeny situace, které, jak již napovídá název tohoto ustanovení, omezují použití zvláštního režimu jednoho správního místa, a to v případech, kdy:

Jak už bylo uvedeno výše, veškeré tyto záležitosti se vyřizují elektronicky prostřednictvím elektronického portálu. Přístup do portálu lze zpravidla řešit současně v rámci vyřizování žádosti o registraci. Lze ale i požádat o registraci a přidělení přístupu vyřešit dodatečně po zaregistrování do režimu. Vždy je však vyžadováno uvést, z jakého titulu je o přístup žádáno (tj. jde o žadatele, na základě plné moci či pověření). Žádost o přístup musí být potvrzena buď uznávaným elektronickým podpisem, nebo ověřením identity podatele způsobem, kterým se přihlašuje do jeho datové schránky. Obecně platí, že do přihlášky k registraci žadatel uvede údaje, které po něm požaduje portál vyplnit. Jde zejména o DIČ, kontaktní údaje, údaje o bankovním spojení, údaje o dalších registracích, provozovnách v dalších členských státech. Pokud osoba povinná k dani splní podmínky pro registraci, bude správcem daně zaregistrována. Rozhodnutí o registraci bude doručeno do datové schránky, nebo na elektronickou adresu, a to do 30 dnů od podání přihlášky k registraci.

Pokud chce osoba povinná k dani využívat zvláštní režim jednoho správního místa, pak musí podat přihlášku k registraci v kalendářním čtvrtletí bezprostředně předcházejícímu kalendářnímu čtvrtletí, od něhož hodlá tento režim používat. Účinnost registrace nastává prvního dne následujícího kalendářního čtvrtletí. Z uvedeného tak vyplývá, že osoba povinná k dani je registrovaná k prvnímu dni kalendářního čtvrtletí, od kterého spadá její záměr poskytovat dané služby.

Jestliže již osoba povinná k dani poprvé poskytla službu, u níž lze zvláštní režim aplikovat, a chce vstoupit do zvláštního režimu, pak musí podat přihlášku do 10 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém tuto službu poskytla. Přičemž v přihlášce musí uvést den poskytnutí služby. Registrace je pak účinná ode dne poskytnutí dané služby.

V případě, kdy osoba povinná k dani používala zvláštní režim v jiném členském státě a z důvodu přemístění sídla do tuzemska nebo zrušení provozovny v jiném členském státě, podává přihlášku k registraci do 10 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém došlo ke splnění podmínek pro používání režimu EU v tuzemsku. Registrace je účinná ode dne, kdy došlo ke splnění podmínek pro použití režimu Evropské unie v tuzemsku z výše uvedených důvodů.

Pokud jde o registraci zahraniční osoby povinné k dani, tzn. té, která bude používat režim mimo EU, pak je této osobě při registraci přiděleno daňové evidenční číslo (DEČ). Jde o speciální evidenční číslo, které však nelze zaměňovat s „běžným“ daňovým identifikačním číslem (DIČ). Ačkoliv ve světle zákonné úpravy se ustanovení upravující použití DIČ přiměřeně použijí i na zacházení s DEČ.

V případě, že je již osoba povinná k dani registrována ve zvláštním režimu a dojde ke změně jejích registračních údajů, musí tato osoba změny nahlásit do 10 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém změna či změny nastaly. Opět se vše děje prostřednictvím elektronického portálu.

O provedení změn správce daně nevydává žádné rozhodnutí ani neoznamuje či jinak nepotvrzuje provedení změny. Provedené změny jsou však promítnuty do údajů, které se zobrazují v portálu. Zvláštním oznámením je oznámení, že osoba povinná k dani přestala používat vybrané služby. Toto oznámení musí být podáno do 10 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém bylo ukončeno poskytování vybraných služeb.

Ke zrušení registrace může dojít buď na žádost, nebo z moci úřední.

Na žádost je registrace zrušena na základě oznámení o změně registračních údajů na daňovém portále, ve které osoba povinná k dani požádá o zrušení registrace. Pokud bylo toto oznámení podáno do 15 dnů před koncem kalendářního čtvrtletí, bude registrace zrušena k poslednímu dni tohoto čtvrtletí.

Z moci úřední je registrace zrušena za splnění zákonem daných podmínek. Tyto podmínky jsou následující:

Přičemž ze znění příslušného ustanovení je jasné, že pro zrušení registrace z moci úřední postačí naplnění jednoho z výše vyjmenovaných důvodů.

Registrace je zrušena k poslednímu dni kalendářního čtvrtletí, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Dále ke dni, kdy přestala osoba povinná k dani splňovat podmínky pro použití zvláštního režimu z důvodu přemístění sídla či zrušení provozovny. V případě zrušení registrace u režimu mimo EU je registrace zrušena ke dni, kdy zahraniční osoba povinná k dani začala mít na území EU sídlo nebo provozovnu.

Zdaňovacím obdobím pro účely zvláštního režimu je vždy kalendářní čtvrtletí.

Pro účely zvláštního režimu se podává speciální daňové přiznání, které nelze zaměňovat s běžným daňovým přiznáním. Toto daňové přiznání se také podává pouze přes elektronický portál. Podává se vždy do 20 dnů po skončení zdaňovacího období. Pokud v daném zdaňovacím období osoba povinná k dani neposkytla vybranou službu, tak i přes to musí podat negativní daňové přiznání. Oproti běžným postupům pro podání daňového přiznání je speciálně pro účely zvláštního režimu stanoveno, že pokud lhůta pro podání končí mimo pracovní dny, tj. připadne na sobotu, neděli či svátek, je posledním dnem lhůty pro podání tento den, tzn. lhůta se zde neposouvá na následující pracovní den.

Po jeho vyplnění je daňovému přiznání přiděleno tzv. referenční číslo. To číslo slouží jako jeden z identifikátorů platby daně vyplývající ze zvláštního režimu.

Daň se vyčísluje v eurech s přesností na dvě desetinná místa bez zaokrouhlování. Způsob přepočtu na eura je řešen v § 110r zákona o DPH, a to tak, že pro účely zvláštního režimu se používá pouze směnný kurz Evropské centrální banky. Nelze zde tedy použít směnný kurz České národní banky. Pokud jde o kurz, jaký má být použit v dodatečném daňovém přiznání, tak podle zákona platí, že se použije stejný kurz jako u původního plnění.

Co se týká dodatečného daňového přiznání, tak je zde zákonem stanovena 3letá lhůta pro jeho podání, která se odvíjí ode dne, v němž uplynula lhůta pro podání daňového přiznání.

V daňovém přiznání se uvádí údaje o poskytnutých službách podle jednotlivých členských států. Přičemž za každý stát se plnění nevypisují jednotlivá uskutečněná plnění, ale uvádějí se za daný stát kumulativní částkou. Jsou zde i údaje o sazbě daně. V portálu se automaticky nabízí sazba daně pro příslušný stát a vypočtená výše daně.

Daň se vždy předepisuje na základě daňového přiznání. Předepsána je tak daň tvrzená subjektem. Oprava základu daně a výše daně se v případě tohoto režimu provádí prostřednictvím dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se vznikla povinnost přiznat daň u původního plnění. Jelikož zákon pro účely tohoto režimu speciálně nevymezuje podmínky, za jakých je uživatel zvláštního režimu povinen či oprávněn opravu provést, mělo by se tak vyjít jednak z obecných pravidel pro snižování či zvyšování daňové povinnosti vyplývajících z daňového řádu a zároveň je možné použít přiměřeně ustanovení zákona o DPH hovořících o opravě základu daně a výše, příp. opravě, daně v jiných případech.

Z pohledu správy tohoto režimu je hned v úvodu třeba upozornit na zásadní skutečnost, a to, že obecně komunikace se správcem daně probíhá elektronicky, ať jde o přihlášku k registraci, daňové přiznání a další podání. Podání probíhá elektronicky prostřednictvím elektronického portálu, a to u těch podání, u kterých to určí správce daně. V současné době v podstatě veškerá podání v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa musí být činěna elektronicky. Jiným způsobem je možné doručit správci daně pouze plnou moc, avšak za podmínek daných pro doručování daňovým řádem. V případě, že daňový subjekt zasílá podání v anglickém jazyce, nemusí být současně přiložen překlad do anglického jazyka.

Pokud ve zvláštním režimu komunikuje s daňovým subjektem správce daně, pak se tak děje prostřednictvím datové schránky nebo datovou sítí na elektronickou adresu (e-mail). V případě, že správce daně odesílá písemnost daňovému subjektu na elektronickou adresu, pak se předmětná písemnost považuje za doručenou okamžikem odeslání správcem daně.

Pokud osoba užívající režim neplní svoje zákonné povinnosti s tímto režimem spojené, je jí zaslána upomínka. Nejčastěji se s ní tak daňový subjekt může setkat v případě nepodání daňového přiznání pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa.

Pro aplikaci tohoto režimu je umožněno zastupování. Avšak rozsah udělené plné moci musí na všechny úkony, řízení a další postupy vyplývající z tohoto režimu. V podstatě lze zastupování pro zvláštní režim přirovnat ke generální plné moci. Pokud chce daňový subjekt být pro účely zvláštního režimu zastupován, musí udělit plnou moc na všechny úkony spojené se zvláštním režimem. Nelze tedy udělovat „částečnou“ plnou moc, tj. zplnomocnit zástupce pouze na některé úkony ze zvláštního režimu vyplývající.

Osoba, která používá tento režim, je povinna vést evidenci, jejíž minimální rozsah je dán nařízením Rady (EU) č. 967/2012. Mezi tyto údaje patří stát spotřeby, druh poskytnuté služby, datum jejího poskytnutí, základ daně s uvedením použité měny, veškerá následná zvýšení či snížení základu daně, uplatněná sazba daně, výše splatné daně s uvedením použité měny, datum a výše obdržených plateb, veškeré platby na účet obdržené před poskytnutím služby, je-li vystavena faktura, informace na ní uvedené, jméno příjemce, je-li osobě povinné k dani známo, informace použité ke stanovení místa, kde je příjemce usazen nebo kde má bydliště nebo kde se obvykle zdržuje. Pokud tuzemský správce daně či správce daně státu spotřeby o ně požádá, musí být poskytnuty elektronicky. Údaje v evidenci vedené se uchovávají po dobu 10 let od konce kalendářního roku, ve kterém byla služba poskytnuta.

Daň se vždy platí správci daně v eurech, bezhotovostním převodem na příslušný účet správce daně. Pro identifikaci platby je vždy osoba povinná k dani používající režim jednoho správního místa vždy povinna uvést, na kterou daň určena a označit ji referenčním číslem daňového přiznání, které je při jeho podání vygenerováno. Pokud vznikl příslušné osobě povinné k dani vratitelný přeplatek, je tento vrácen bez žádosti do 30 kalendářních dnů od jeho vzniku. Pokud by však byl nižší jak 4 EUR, pak se nevrací. Pokud není platba řádně identifikována, použijí se ustanovení daňového řádu řešící přiřazení plateb řádně neoznačených.

Když správce daně obdrží daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, pak postoupí správci daně státu spotřeby příslušné údaje z daňového přiznání v odpovídajícím rozsahu a dále i poukáže platbu daně v příslušné výši.

Jak již bylo uvedeno, do zvláštního režimu může vstoupit pouze plátce nebo identifikovaná osoba. Z tohoto důvodu je třeba připomenout registraci identifikované osoby pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa. Podle § 6j zákona o DPH se osoba povinná k dani se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku, která bude poskytovat vybrané služby, stane identifikovanou osobou ode dne následujícího po dni oznámení rozhodnutí o registraci. Jde v podstatě o dobrovolnou registraci osoby povinné k dani za identifikovanou osobu.

Pokud plátce poskytuje služby vyjmenované v § 10i zákona o DPH a zároveň používá zvláštní režim jednoho správního místa, neměl by pominout, že vstupem do tohoto režimu, pokud ustanovení zákona o DPH upravující tento režim nestanoví jinak, není vyjmut z jiných povinností daných ostatními ustanoveními zákona o DPH. Zejména i vykázání plnění uskutečněných v rámci režimu jednoho správního místa v běžném daňovém přiznání. I když je v souladu s § 10i zákona o DPH místo plnění v jiném členském státě a daň k takovémuto plnění je vypořádána v rámci použití zvláštního režimu jednoho správního místa, tak ale stále jde ve smyslu zákona o DPH o uskutečněné plnění s místem plnění mimo tuzemsko, které je plátce v návaznosti na § 24a zákona o DPH povinen vykázat v rámci podávaného běžného daňového přiznání. Toto plnění bude plátce deklarovat na řádek 26 daňového přiznání, a to ve výši základu daně. Na řádku 26 daňového přiznání se vykážou i služby spadající pod ustanovení § 10i zákona o DPH v případech, kdy místo plnění bude ve třetí zemi.

Je však třeba si i uvědomit, že vykázání plnění spadajících pod zvláštní režim jednoho správního místa v běžném daňovém přiznání nijak nevyjímá plátce podat daňové přiznání ve smyslu § 110r zákona o DPH.

Pokud jde o identifikované osoby, tak pro ně i nadále platí, že v souladu s § 101 zákona o DPH nepodávají v případech, kdy jim nevzniká daňová povinnost v tuzemsku, daňové přiznání. Tudíž identifikovaná osoba používající zvláštní režim jednoho správního místa, které nevznikla v tuzemsku daňová povinnost, nebude daňové přiznání podávat. Nicméně v situaci, kdy identifikovaná osoba nepodává daňové přiznání podle § 101 zákona o DPH, tak ale jí to nevyjímá z povinnosti podat daňové přiznání pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa podle § 110r zákona o DPH.

Dále jak ukazuje praxe, panují nejasnosti ohledně vystavování dokladů (daňových dokladů) při použití zvláštního režimu jednoho správního místa. Jelikož příslušný díl zákona o DPH upravující zvláštní režim neobsahuje specifické ustanovení týkající se požadavků na vystavení speciálního (daňového) dokladu pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa, použijí se obecná ustanovení zákona o DPH týkající se vystavování daňových dokladů.

Obecně z § 28 zákona o DPH vyplývá, že není povinnost vystavit daňový doklad v případě, kdy příjemcem je fyzická osoba nepovinná k dani. Z tohoto pohledu, pokud budou služby dle § 10i zákona o DPH poskytnuty fyzické osobě nepovinné k dani, pak nebude muset být vystaven daňový doklad. Ovšem pokud by plátce vystavil fakturu, která by obsahovala náležitosti daňového dokladu, nebude takovýto postup rozporován. Nicméně z pohledu vystavení daňového dokladu může nastat praktický problém, pokud příjemcem je právnická osoba nepovinná k dani. Neboť v takovém případě by mohlo být v souladu s § 28 zákona o DPH požadováno vystavení daňového dokladu. Ovšem pokud se bude aplikovat § 27 zákona o DPH, lze v případě, kdy příjemcem bude právnická osoba nepovinná k dani usazená v jiném členském státě, dojít k tomu, že není naplněna výjimka v odst. 2 tohoto ustanovení a doklad tak musí být vystaven na základě § 27 odst. 1 zákona o DPH, tzn. podle pravidel členského státu, ve kterém je místo plnění. Z toho vyplývá, že pokud jsou služby dle § 10i zákona o DPH poskytnuty právnické osobě nepovinné k dani s místem plnění v jiném členském státě, bude osoba povinná k dani povinna vystavit daňový doklad, avšak podle pravidel daných členským státem, do kterého spadá místo plnění.

Doposud se v předešlých kapitolách tento článek zabýval problematikou zvláštního režimu jednak z pohledu jeho obecného fungování a návazně pak z pohledu jeho správy v tuzemsku, pokud je ČR státem identifikace. Nicméně zákon upravuje i správu tohoto režimu z hlediska situace, kdy je tuzemsko státem spotřeby. Jak vyplývá z pravidel pro zvláštní režim, pokud osoba povinná k dani vstoupila do tohoto režimu, plní primárně svoje povinnosti prostřednictvím státu identifikace. Nicméně i stát spotřeby může v případě potřeby učinit úkon k osobě, která je registrována do zvláštního režimu v jiném členském státě. Jestliže tedy správce daně státu spotřeby učiní sám vůči daňovému subjektu úkon, pak v podstatě na sebe přebírá záležitosti z tohoto úkonu vyplývající. Zákon zde pak vymezuje postup pro doručování.

Dále je zde i vymezeno, co se rozumí daní v roli státu spotřeby a postupy pro její stanovení včetně příslušenství daně. Vzhledem k tomu, že článek má sloužit zejména pro potřeby tuzemských osob povinných k dani, které hodlají používat zvláštní režim, není třeba se podrobně zabývat problematikou správy daně, pokud je tuzemsko státem spotřeby.

Ačkoliv stěžejním tématem článku bylo přiblížení fungování zvláštního režimu jednoho správního místa, tak je třeba poznamenat, že změnám ve stanovení místa plnění promítnutých do § 10i zákona o DPH by měli věnovat pozornost osoby povinné k dani poskytující vyjmenované služby. Neboť s ohledem na stále se rozvíjející trh zejména na poli elektronických služeb (online software, poskytnutí her, aktualizací, úplaty za stažení e-knih, filmů apod.), se tato problematika dotkne celé řady plátců.