211/2016 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 13/15 dne 31. května 2016 v plénu složeném
z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa
Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Jana Musila,
Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady
Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu I. senátu Ústavního soudu na zrušení
ustanovení § 114b odst. 5 a (v rozsahu označení "§ 114b odst. 5") ustanovení § 153a
odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České
republiky jako účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejšího účastníka
řízení,
takto:
Návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v ustanovení
§ 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
se zamítá.
Odůvodnění
I.
Předmět řízení před obecnými soudy
1. V řízení o ústavní stížnosti, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3263/13, se
stěžovatel Ing. Vladimír Pelant domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
10. 2012 č. j. 22 Co 321/2012-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2.
12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky
2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce. Z obsahu vyžádaného
soudního spisu se podává, že dne 24. 7. 2009 byl žalobcem podán návrh na vydání platebního
rozkazu k zaplacení částky ve výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení, a to pro tvrzený
nárok ze smlouvy o půjčce. Dne 4. 9. 2009 byl Obvodním soudem pro Prahu 7 platební
rozkaz vydán. Součástí platebního rozkazu byla výzva žalovanému (stěžovateli) k vyjádření
se k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu. Platební rozkaz byl žalovanému
doručen dne 9. 9. 2009. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel dne 14. 9. 2009
odpor.
3. K žalobě se stěžovatel na výzvu soudu písemně vyjádřil dne 29. 10. 2009.
V tomto vyjádření popřel uzavření smlouvy o půjčce s žalobcem a namítal rozhodné
skutečnosti ve vztahu k tvrzené smlouvě o dílo. Spolu s vyjádřením k obsahu žaloby
stěžovatel podal k soudu i žádost o prominutí zmeškání lhůty, kterou odůvodnil výraznými
potížemi se zrakem, jež mu nastaly od 6. 10. 2009 a byly potvrzeny doloženou lékařskou
zprávou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4. 2010 byla zamítnuta
žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě. Obecný
soud konstatoval, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán v zákonné lhůtě,
ale nebyl v něm uveden omluvitelný důvod. Soud vyslovil mj. názor, že vyjádření k
žalobě mohl stěžovatel nadiktovat třetí osobě. Stěžovatel podal proti usnesení o
zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty odvolání. Městský soud v Praze svým
usnesením ze dne 20. 1. 2011 procesní rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel,
že prominutí zmeškání lhůty nebylo možné s ohledem na charakter lhůty pro podání
vyjádření k žalobě, která není zákonnou, nýbrž soudcovskou.
4. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem pro uznání tak, že uložil
stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení
a náhradu nákladů řízení. Soudem prvního stupně bylo konstatováno naplnění podmínek
vydání rozsudku pro uznání. Lhůta k podání vyjádření k žalobě podle závěru soudu
stěžovateli marně uplynula. Rozsudek obvodního soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen
rozsudkem Městského soudu v Praze. Odvolací soud vzal za prokázané, že v době od
6. 10. 2009 do konce soudcovské lhůty k podání vyjádření, tedy do 12. 10. 2009 (a
potom i další tři dny do 15. 10. 2009), stěžovatel trpěl onemocněním zraku, pro které
nebyl schopen se kvalifikovaně vyjádřit k žalobě. Odvolací soud ovšem konstatoval,
že zdravotní stav stěžovateli nebránil v tom, aby ve stanovené lhůtě alespoň soudu
oznámil, že u něho určitý vážný důvod (tj. překážka k podání vyjádření k žalobě)
nastal. Soud uvedl, že stěžovateli v době nemoci pomáhal otec, který ho rovněž odvezl
k lékaři, a prostřednictvím otce mohl stěžovatel soud informovat o vzniklém onemocnění.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.
II.
Argumentace stran v řízení o ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo namítáno nesprávné právní posouzení otázky
naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Mimo jiné pro nedostatek
právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b občanského soudního
řádu (dále též jen "o. s. ř."), neboť žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil
tvrzený nárok. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro
nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst.
1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku
pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Obecné soudy se podle stěžovatele řádně
nevypořádaly ani s podanou žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření k žalobě
z důvodu prokázaných zdravotních potíží.
6. V ústavní stížnosti bylo stěžovatelem namítáno i odepření přístupu ke
spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu odmítnutím stěžovatelova dovolání. Dovolací
soud neodstranil vady řízení nastalé před soudem prvního stupně a odvolacím soudem,
neboť se k právnímu posouzení odvolacího soudu k otázce kvalifikované výzvy a vzniku
fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nijak nevyslovil a ostatní námitky
v dovolání nehodnotil z důvodu, že nejde o "spor o právo". Z výše uvedených důvodů
stěžovatel dovozoval porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených
rozhodnutí. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud
vyhověl usnesením ze dne 25. 9. 2014.
8. Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze po výzvě Ústavního soudu
k vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění svých ústavní stížností dotčených rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil tak, že námitky
stěžovatele o nesprávném posouzení podmínek vydání rozsudku pro uznání shledal neopodstatněnými
(a nezakládajícími přípustnost dovolání), neboť rozhodnutí nižších obecných soudů
byla v souladu s ustálenými judikaturními závěry dovolacího soudu o tom, že vydání
rozsudku pro uznání brání vážný důvod toliko tehdy, byl-li oznámen soudu před uplynutím
lhůty k podání vyjádření, nebo pokud nebylo možné vážný důvod soudu do uplynutí lhůty
sdělit. Rozhodnutím o dovolání stěžovatele nebylo porušeno ústavně zamčené právo
na spravedlivý proces, a proto Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost pro zjevnou
neopodstatněnost odmítnout, nebo pro nedůvodnost zamítnout.
10. Vedlejší účastník řízení (ve sporu žalobce) se k ústavní stížnosti
vyjádřil tak, že se ztotožnil s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích
obecných soudů a nesouhlasil s námitkami stěžovatele. Ve smyslu zásady minimalizace
zásahů Ústavního soudu nepokládal argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti za dosahující
ústavněprávní roviny. Ústavní stížnost navrhoval pro nedůvodnost zamítnout.
III.
Návrh senátu Ústavního soudu na zrušení právních norem
11. Podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
zákona č. 48/2002 Sb., platí, že dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní
stížnosti k závěru, že zákon nebo jednotlivá ustanovení zákona, jejichž uplatněním
nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním
zákonem, řízení před Ústavním soudem přeruší a podá plénu návrh na zrušení zákona
nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky
(dále jen "Ústava").
12. I. senát Ústavního soudu (dále též jen "navrhovatel) dospěl k závěru,
že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., kterým byla do právního řádu zakotvena tzv.
fikce uznání nároku pro nepodání vyjádření žalovaným k žalobě na kvalifikovanou výzvu
soudu v rámci stanovené lhůty, je v rozporu s ústavním pořádkem. Protiústavnost návazně
shledal i u ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., kterým je upravena forma rozsudku
pro účel fikce uznání nároku (tj. rozsudek pro uznání), a to v rozsahu označení "§
114b odst. 5". Tento rozpor s ústavním pořádkem je dle I. senátu dán tím, že zmíněná
ustanovení nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle
čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ani spravedlivý proces podle čl. 36
odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále též jen "Úmluva").
13. Obě výše uvedená ustanovení byla aplikována v rozhodnutích, která byla
napadena ústavní stížností. Byly tak naplněny podmínky § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb. I. senát Ústavního soudu usnesením
ze dne 1. 6. 2015 rozhodl o přerušení řízení ve věci ústavní stížnosti a plénu Ústavního
soudu navrhl zrušit ustanovení § 114b odst. 5 a (v rozsahu označení "§ 114b odst.
5") ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
IV.
Argumentace navrhovatele
14. Rozpor napadených ustanovení s ústavním pořádkem spatřuje navrhovatel
v tom, že nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle
čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy a ani spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důvody navrhovatele pro tento závěr jsou
následující.
15. Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. odporuje dle navrhovatele
principu autonomie vůle, který je na ústavněprávní úrovni obsažen v čl. 2 odst. 3
Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ("Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo
nesmí být nucen činit, co zákon neukládá."). Uznání nároku v občanském soudním řízení
je procesním úkonem s dispozičním charakterem. Má záviset zásadně na svobodné vůli
účastníka řízení (žalovaného), zda nárok žalobce uzná, nebo nikoli. Toliko normativní
konstrukce, která uznání nároku (i pro účely urychlení řízení) spojuje s výslovným
dispozičním úkonem, je souladnou s právním řádem a ústavními principy. V této souvislosti
navrhovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08
ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.),
podle kterého dispoziční právní úkony není možno zakládat na právní fikci. Opačným
postupem je porušena dispoziční zásada prostupující civilním procesem a princip autonomie
(svobody) vůle. "Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které
právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování
řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové
podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost
jeho svobodného jednání." (z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08).
16. Fikce dispozičního úkonu vybočuje z právního řádu (v hmotněprávním
i procesním rámci) a je rozporná s ústavními zásadami. Platí to tím více, pokud nastupuje
i po podání odporu proti platebnímu rozkazu, který je explicitním vyjádřením nesouhlasu
s vydáním napadeného rozhodnutí, a proto výrazem výslovného neuznání nároku.
17. Navrhovatel připustil, že v obecné rovině je právní fikce z pohledu
ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li vhodná, potřebná
a přiměřená. Institut fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o.
s. ř. je proto nezbytné podrobit testu proporcionality. Podle názoru navrhovatele
je tento institut způsobilým k dosažení účelu, kterým je urychlení řízení. Neobstojí
ovšem už vyhodnocení podmínky potřebnosti. Právní úprava fikce uznání nároku podle
§ 114b odst. 5 o. s. ř. nedostála požadavku nezbytnosti, neboť je možno využít jiných
prostředků, kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle. U posuzování potřebnosti právní
normy se dává přednost prostředku, kterým jsou co nejméně omezovány ústavní hodnoty
(základní práva a svobody). Urychlení soudního řízení, které je účelem institutu
rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., by mohlo být
docíleno (i v případě nečinnosti žalovaného s podáním vyjádření k žalobě) rozsudkem
pro zmeškání (dále také "kontumační rozsudek").
18. Kontumačním rozsudkem by nebyla porušena autonomie vůle procesní strany
a soud by mohl vykládat a aplikovat právní normu ústavně souladným způsobem. Jsou-li
naplněny podmínky napadených ustanovení pro vznik fikce uznání nároku, "soud rozhodne
rozsudkem pro uznání" (má tedy povinnost, nikoli možnost vydat uznávací rozsudek).
U rozsudku pro zmeškání je oprávněním (diskrecí), a nikoli povinností soudu rozhodnout
na návrh žalobce kontumačním rozsudkem.
19. Podle navrhovatele nelze nedostatky napadených ustanovení překonat
ústavně konformní interpretací. Rozsudkem pro uznání vydávaným na základě fikce uznání
nároku podle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. není dosahováno
účelu civilního procesu, kterým je ochrana skutečných soukromých práv a zájmů. Urychlení
řízení je tady docíleno na úkor objektivní pravdy a ústavních kautel (autonomie vůle
i spravedlivého procesu). Dojde-li k fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5
o. s. ř., je civilní soud podle § 153a odst. 3 o. s. ř. povinen rozhodnout rozsudkem
pro uznání. Není oprávněn přihlédnout k tomu, zda nepodáním vyjádření k žalobě žalovaný
zavinil či nezavinil průtahy v řízení, zda včas podal odpor nebo se k žalobě vyjádřil
do doby vyhlášení rozsudku pro uznání.
V.
Vyjádření účastníků řízení o kontrole norem
20. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvedla,
že zákonodárný sbor postupoval v souvislosti s přijímáním návrhů zákonů, kterými
byl změněn občanský soudní řád, v souladu s Ústavou a právním řádem. V závěru se
vyslovila, že je věcí Ústavního soudu, aby posoudil otázku namítané protiústavnosti
napadených zákonných ustanovení.
21. Ve svém vyjádření Senát Parlamentu České republiky konstatoval, že
obdobnou konstrukci jako ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. obsahuje rovněž § 114c
odst. 6 o. s. ř. (včetně propojení s § 153a odst. 3 o. s. ř.). K napadeným právním
normám Senát s odkazem na bod 38 důvodové zprávy k zákonu č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, uvedl, že pasivita účastníků řízení má pro civilní proces zásadní
následky. Závěrem dodal, že rozhodnutí o zrušení napadených právních norem je na
úvaze Ústavního soudu.
22. Vláda České republiky vstoupila do řízení u Ústavního soudu. Dle jejího
vyjádření napadenou právní úpravou není omezena autonomie vůle účastníků řízení,
neboť omezení dispoziční zásady nelze bez dalšího považovat za porušení autonomie
vůle procesních stran. Dotčenými právními normami byl do civilního procesu zaveden
prvek koncentrace řízení, který je spojen s postupem, jenž respektuje základní práva
žalovaného. Prvky koncentrace řízení podporují zásadu rozhodnutí soudu při jediném
jednání. Cílem je, aby se účastníkovi dostalo rozhodnutí v přiměřené době, a aby
tak bylo naplněno právo na spravedlivý proces. Je nutno podotknout, že lhůta k podání
vyjádření (§ 114b odst. 2 o. s. ř.), kterou je soud oprávněn stanovit i delší než
podle zákona, vytváří dostatečný časový prostor pro žalovaného, aby se ve věci písemně
vyjádřil. Se skutečností, že v případě nečinnosti s podáním vyjádření k žalobě dochází
k fikci uznání nároku, je žalovaný srozuměn. Je výhradně na vůli žalovaného, zda
splní soudem uloženou povinnost (vyjádří se podle § 114b odst. 1 o. s. ř.) a zamezí
nástupu zákonné fikce, anebo bude nečinný. Vláda současně uvedla, že zákon nevyžaduje,
aby žalovaný vylíčil přehled skutkových tvrzení ve vyjádření vyčerpávajícím způsobem.
Kvalifikovaná výzva musí být mimoto vždy doručena do vlastních rukou a náhradní doručení
je vyloučeno. Nedojde tedy k zákonem zakotvenému procesnímu následku (§ 153a odst.
3 o. s. ř.), aniž by měl žalovaný možnost projevit svou vůli. Vláda proto navrhla,
aby Ústavní soud návrh na zrušení napadených ustanovení zamítl.
23. Veřejná ochránkyně práv zaslala dne 17. 8. 2015 Ústavnímu soudu podání,
ve kterém uvedla, že práva vstupu do řízení nevyužívá.
VI.
Upuštění od ústního jednání
24. Při projednání návrhu na zrušení právních norem dospělo plénum Ústavního
soudu k závěru, že není nutno nařídit ústní jednání, neboť by nepřineslo další objasnění
věci. Podle znění § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, proto Ústavní soud rozhodl bez konání ústního jednání.
VII.
Napadené právní normy
25. Dikce ustanovení § 114b a § 153a odst. 3 o. s. ř. v textu z doby vydání
napadených soudních rozhodnutí, tj. zejména před vypuštěním závěru prvního odstavce
(slov "a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2"), k němuž došlo v důsledku osamostatnění
tzv. nesporných řízení zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění zákona č. 87/2015 Sb., je následující:
Ustanovení § 114b o. s. ř.
(1) Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li
o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským
platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a)
nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby
se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná,
ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření
připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání
svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99
odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2.
(2) K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která
nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním
rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí
tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu
rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu.
(3) Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání
podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci.
(4) Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních
rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve
než žaloba.
(5) Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce
1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto
následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady
pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Ustanovení § 153a o. s. ř.
(3) Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný
nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst.
6).
VIII.
Ústavní konformita legislativního procesu
26. Napadená ustanovení byla do občanského soudního řádu vtělena zákonem
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, (tzv. velká novela občanského soudního
řádu). Poslední věta ustanovení § 114b odst. 5, obsahující výluky ze zákonné fikce
uznání, byla do citovaného ustanovení doplněna zákonem č. 7/2009 Sb. Oba právní předpisy
již byly Ústavním soudem posuzovány [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012
(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012
(N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.)], a to se závěrem, že byly přijaty a vydány v mezích
ústavně stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
IX.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva
27. Ústavní soud rozhodoval (a to opakovaně ve všech svých senátech) o
ústavních stížnostech podaných v souvislosti s napadenými ustanoveními téměř stokrát.
Z toho jen ve čtyřech případech ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů
zrušil. V ostatních případech ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud zpravidla posuzoval ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí
pouze optikou řádné aplikace předmětných procesních norem. Opakovaně se však vyjádřil
i k ústavní konformitě samotného institutu rozsudku pro uznání dle napadených ustanovení.
Již v roce 2004 dospěl k tomuto závěru: "Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení
občanského soudního řádu [tj. § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.] nemohou být
v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem, a jsou-li interpretována ústavně konformním
způsobem, nemohou být ani v rozporu s ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních
věcech. Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek
spolehlivého zjištění skutečností rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí tvoří základní
komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro civilní proces je přitom charakteristické,
že zákon hovoří jak o požadavku rychlosti procesu, tak o nutnosti dbát dalších důležitých
principů a hodnot v jednom a tomtéž ustanovení (srov. § 6 OSŘ). Česká právní úprava
v zásadě umožňuje, aby v řízení bylo vyhověno v maximální možné míře principu slyšení
obou stran. Právní úprava však nesmí poskytovat podmínky umožňující bezdůvodné protahování
řízení pro absolutizované lpění na dosažení co nejspolehlivějšího poznání stavu věcí.
Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů souvisejících s požadavkem
na spolehlivé zjištění stavu věci na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé
jsou i stěžovatelem zpochybňovaná ustanovení OSŘ. Není proto důvodné tvrzení stěžovatele,
že čl. 38 Listiny znemožňuje zákonnou úpravu rozsudku pro uznání, tj. úpravu, která
byla tradiční i v právním řádu předkomunistického Československa a která je i z komparativního
pohledu obvyklá v právních systémech Evropy a Ameriky." [usnesení sp. zn. I. ÚS 661/03
ze dne 24. 2. 2004 (toto i všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
28. Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06 Ústavní
soud ohledně napadených ustanovení dospěl k tomuto závěru: "Byla-li za řízení stanovena
účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho
zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem
na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) postup soudu, kterým s těmito následky
spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá."
29. Velmi podrobně se samotné podstatě napadených rozhodnutí věnoval Ústavní
soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2115/09 ze dne 24. 9. 2009. "Jedním ze základních
pilířů demokratického právního státu je právní jistota. Ta je zpravidla do určité
míry narušena vyvoláním soudního řízení, a proto lidskoprávní instrumenty trvají
na tom, aby soudní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Je proto pozitivní povinností
státu vyplývající z lidskoprávních instrumentů, aby procedurální pravidla soudního
řízení nastavil tak, aby za účelem co nejdřívějšího nastolení právní jistoty a pokojného
stavu nedocházelo k průtahům v řízení. Procesní pravidlo, které umožňuje soudu vyzvat
účastníka řízení k oponování žalobě v přiměřené lhůtě pod sankcí procesního neúspěchu,
lze tedy považovat za proceduru, která sleduje legitimní cíl ... Se stěžovatelkou
lze souhlasit v tom, že zákonodárce danou proceduru neupravil zcela v souladu s civilněprocesní
naukou, jak na to poukázal např. Josef Macur v článku, na který odkazuje stěžovatelka.
Nicméně ani Josef Macur v onom článku nijak nezpochybňoval legitimnost sledovaného
cíle ani možnost jeho legislativního řešení s procesním neúspěchem jako následkem
pro nečinného účastníka řízení. S ohledem na to, že zástupce stěžovatelky je advokátem
zapsaným v seznamu advokátů Slovenské advokátní komory, lze pro srovnání uvést, že
řešení plédované Josefem Macurem nachází svůj odraz v § 114 odst. 3-6 a § 153b odst.
2 písm. b) slovenského občanského soudního řádu. Dlužno dodat, že na Slovensku požaduje
zákonodárce dokonce lhůtu pro vyjádření poloviční oproti zákonodárci tuzemskému.
O obou těchto řešeních lze však uvést, že jsou vpravdě dura lex, sed lex (tvrdý zákon,
ale zákon in Ulp. D. 40, 9, 12, 1), vycházející ze zásady vigilantibus, non dormientibus
iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím in C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.), a především,
že v době rozhodování soudu prvního stupně byl jeho postup předvídatelný."
30. Rovněž ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3355/10 ze dne 19. 4. 2011 připomněl
"... obecně platnou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí
bdělým), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu
a jakým způsobem bude aktivně usilovat v souladu s hmotnými i procesními normami
o ochranu svého práva ... Procesní předpis nevylučuje jisté ztížení možnosti efektivně
uplatnit námitky ve vztahu k ,materiální stránce věci‘, vždy však jde o pravidla
(např. při koncentraci řízení) z povahy věci vyvážená jejich pozitivním významem
pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec. Podobný
účel sleduje dotčené ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže zakotvuje fikci
uznání nároku; za takové situace je na vůli účastníka, zda svým (ne)konáním vznik
právní fikce umožní, či vyloučí." Respekt Ústavního soudu k výše zmíněné zásadě vigilantibus
iura scripta sunt ve vztahu k napadeným ustanovením je potvrzován opakovaně a stále,
viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3280/11 ze dne 8. 12. 2011 nebo usnesení sp. zn.
I. ÚS 2299/14 ze dne 24. 9. 2014.
31. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") rozhodoval o stížnosti
proti rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. vydanému soudem České republiky
pouze jedenkrát, a to v rozhodnutí ve věci Buryška proti České republice ze dne 6.
5. 2008 č. 33137/04. ESLP usoudil na zjevnou neopodstatněnost stížnosti, neboť stěžovatel
byl soudem prvního stupně řádně poučen o následcích toho, když se ve stanovené lhůtě
k žalobě nevyjádří, a proto nebylo možné soudu vytknout, že si mlčení žalovaného
vyložil jako souhlas s nenařízením jednání ve věci samé.
32. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze dále poukázat na
rozsudek ve věci Aždajić proti Slovinsku ze dne 8. 10. 2015 č. 71872/12. V tomto
judikátu ESLP implicite respektoval kompetenci národních legislativ sankcionovat
procesní pasivitu účastníka (dokonce i tacitní) formou rozsudku pro uznání. V zájmu
dodržení zásady rovnosti "zbraní" však předvídal zachování podmínek (informovanost,
reálná možnost procesní obrany), za kterých lze považovat rozsudek pro uznání za
přiměřený lidskoprávním garancím Úmluvy.
X.
Vlastní posouzení návrhu
33. Návrh je zejména odůvodněn tím, že napadená ustanovení nezaručují žalovanému
svobodu vůle a spravedlivý proces. Vychází z toho, že uznání nároku je procesním
úkonem s dispozičním charakterem a má záviset na svobodné vůli jednotlivce, zda nárok
uzná či neuzná. Uznání nároku proto dle navrhovatele nemůže být obsahem právní fikce.
34. Napadené ustanovení je však spíše nevhodně formulováno, než že by přímo
protiústavně zasahovalo do autonomie vůle žalovaného. "Kamenem úrazu" je formulace
obsažená v odstavci 5 ustanovení § 114b: "... má se za to, že nárok, který je proti
němu žalobou uplatňován, uznává; ..." Konstruuje se zde stav, který není, resp. nemusí
být v souladu se skutečností, protože žalovaný nárok výslovně neuznal. Podstatnější
než sama fikce uznání je však důsledek pasivity žalovaného. Tímto důsledkem je totiž
ztráta sporu. Jaký by byl pro žalovaného ve výsledku rozdíl, kdyby odstavec 5 naposledy
citovaného ustanovení například zněl: "Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na
výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, soud žalobě vyhoví; o tomto následku musí být poučen."?
Fakticky žádný. Soud by rozhodl rozsudkem ve prospěch žalobce. Pouhé nevhodné označení
určitého procesního institutu a jistá "legislativní neobratnost" při jeho konstrukci
však tento institut nečiní protiústavním. Pro větší důvěryhodnost rozsudku pro uznání
však bude jistě namístě, pokud obecné soudy v odůvodnění jasně vysvětlí, že hlavním
důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita.
35. Svobodná vůle žalovaného zde není nijak omezena. Žalovaný do vlastních
rukou (náhradní doručení je vyloučeno) obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným
poučením. Záleží pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované
a jemu známé požadavky, nebo zda bude pasivní a bránit se nebude vůbec. Zákonem požadované
vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu a připojení listinných
důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. V případě vážných
důvodů, bránících žalovanému ve vyjádření, postačí k odvrácení (alespoň dočasnému)
vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit. Žalovaný tak má svobodnou vůli
konat nebo nekonat.
36. Omezení autonomie vůle, na němž byl návrh vystavěn, Ústavní soud neshledal.
Za této situace nebylo nutno a ostatně ani možno přistoupit k testu proporcionality.
Přesto je vhodné poznamenat, že i navrhovatelem prosazovaný rozsudek pro zmeškání
je vystavěn na fikci. Byť nikoli na fikci uznání nároku, ale na fikci nespornosti
skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě (§ 153b odst. 1 o. s. ř.). Přitom
tato tvrzení nemusí být vůbec pravdivá a žalovaný je rozhodně za nesporná nepovažuje.
V důsledku jeho pasivity se však nespornými stanou. Nelze přehlédnout ani to, že
k vydání rozsudku pro zmeškání postačí i fikce doručení předvolání k jednání žalovanému.
Žalovaný tedy o soudním řízení nemusí vůbec vědět. Naproti tomu u rozsudku pro uznání
je náhradní doručení kvalifikované výzvy vyloučeno. Žalovanému tedy musela být doručena
žaloba i kvalifikovaná výzva s poučením do vlastních rukou.
37. Nejpodstatnějším důvodem pro zamítnutí návrhu na zrušení napadených
ustanovení je však možnost jejich ústavně konformního výkladu. Patnáct let rozhodují
obecné soudy rozsudky pro uznání a za tu dobu jich byly vydány desítky či spíše stovky
tisíc. Případné excesy při rozhodování rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání
lze napravit (a v praxi se tak i děje) v odvolacím řízení. Odvolací důvody u rozsudku
pro uznání jsou sice v § 205b o. s. ř. omezeny jen na "... vady uvedené v § 205 odst.
2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady
pro jejich vydání ...", to však k nápravě již zmíněných excesů plně postačuje. Odvolací
soud totiž neposuzuje samotný předmět řízení, ale jen splnění procesních podmínek.
Shledá-li, že splněny nebyly, napadený rozsudek zruší nebo rozhodne, že se nevydává.
V obou případech je věc vrácena soudu prvního stupně, který pak již rozhoduje pravidelným
postupem, bez fikce uznání. Toto odvolání je přípustné dokonce i u tzv. bagatelních
sporů (do 10 000 Kč), kde zákon jinak odvolání nepřipouští (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Vyloučeno není ani podání dovolání za splnění zákonných podmínek.
38. Za dobu již zmíněných patnácti let musel Ústavní soud zasáhnout pouze
ve čtyřech případech, kdy obecné soudy porušily ústavně zaručená práva žalovaných.
Ve všech ostatních případech Ústavní soud na postupu obecných soudů nic protiústavního
neshledal. Opakovaně se (byť v senátním rozhodování) zabýval i samotnou povahou napadeného
institutu a neshledal u něj důvody k pochybnostem o jeho ústavní konformitě.
39. Stranou nelze ponechat ani účel a význam napadené právní úpravy. V
důvodové zprávě ze dne 16. 6. 1999 k zákonu č. 30/2000 Sb. (sněmovní tisk 257, Poslanecká
sněmovna, 3. volební období, 1998-2002), který napadený institut zavedl, je následující
zdůvodnění: "Dosavadní úprava přípravy jednání je kusá a předsedu senátu náležitě
nevede a v řadě případů mu ani neumožňuje připravit jednání tak kvalitně, aby o věci
bylo možné rozhodnout při jediném jednání. Navrhovaná úprava směřuje k precizování
postupu soudu a zavádí institut, pomocí kterého lze náležitě jednání připravit, popřípadě
věc i bez projednávání rozhodnout ... Žalobce je povinen v žalobě mimo jiné vylíčit
rozhodující skutečnosti; neučiní-li tak ani na výzvu soudu podle § 43 odst. 1 a není-li
možné pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud jeho žalobu odmítne (§ 43 odst.
2). Hmotné právo zpravidla stanoví pro uplatnění nároku u soudu lhůty, jejichž marným
uplynutím se právo promlčí nebo prekluduje. Naproti tomu povinnost žalovaného se
k žalobě vyjádřit, byla-li mu vůbec soudem uložena, není podle dosavadní úpravy účinně
vynutitelná; žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání věci, může opožděným
podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodá-li vyjádření
vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění
těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje poskytnout
předsedovi senátu oprávnění uložit [místo výzvy podle § 114a odst. 1 písm. a) nebo
jestliže žalovaný takovéto výzvě řádně a včas nevyhověl] žalovanému usnesením, aby
se ve věci písemně vyjádřil ... ". Napadený institut tedy sleduje legitimní cíl,
kterým je projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Cíl nesmírně
významný, protože "... z hlediska očekávání daných potřebami každodenního života
není důvod činit rozdíl mezi spravedlností opožděnou a spravedlností odmítnutou ..."
(Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních
práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 794).
40. Bez významu jistě není ani posílení zásady rovnosti účastníků (čl.
37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) či řečeno slovy výše citované důvodové
zprávy "odstranění disproporcí v postavení žalobce a žalovaného". Procesní strany
si totiž mají být rovny nejen v právech. Při respektování odlišných rolí v řízení
by měly být vyvážené i jejich povinnosti. Žalobce pod hrozbou odmítnutí žaloby musí
mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává a z
jeho návrhu musí být patrno, čeho se domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Dále musí, pod
hrozbou zastavení řízení, zaplatit často nemalý soudní poplatek, a to společně s
podáním žaloby či do tří dnů od výzvy soudu. Zásadě spravedlivého procesu pak nemůže
odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou
pasivitou prodlužovat řízení.
XI.
Závěr
41. Ústavní soud neshledal, že by napadená ustanovení nebylo možno vyložit
ústavně konformním způsobem. Neshledal ani zásah do autonomie vůle žalovaného či
porušení práva na spravedlivý proces. Ostatně zásah do práva na spravedlivý proces
navrhovatel odvíjel právě od zásahu do autonomie vůle. Ústavní soud proto podle ustanovení
§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení napadených
ustanovení občanského soudního řádu zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Ludvík David, Jaroslav
Fenyk, Josef Fiala, Pavel Rychetský a Kateřina Šimáčková.