44/2016 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 10/15 dne 19. listopadu 2015 v plénu
složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka,
Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj),
Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha
Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu I. senátu Ústavního
soudu na vyslovení protiústavnosti § 72 odst. 1 věty první zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako
účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejší účastnice řízení,
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
1. Dne 12. 10. 2014 Ústavní soud obdržel ústavní stížnost L. P. (dále jen
"stěžovatel"), namítajícího porušení jeho základních práv v řízení, ve kterém soudy
zamítly jeho návrh na zrušitelné osvojení syna jeho družky (dále také jen "nezletilý")
s odůvodněním, že takové osvojení zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen "zákon o rodině") nepřipouští.
2. I. senát Ústavního soudu, jemuž byla stížnost dle rozvrhu práce přidělena,
podle ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
zákona č. 48/2002 Sb., (dále jen "zákon o Ústavním soudu") svým usnesením sp. zn.
I. ÚS 3283/14 ze dne 14. 4. 2015 řízení o ústavní stížnosti přerušil a podal návrh
plénu Ústavního soudu na vyslovení rozporu ustanovení § 72 odst. 1 věty první zákona
o rodině s ústavním pořádkem.
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
3. Stěžovatel podal dne 22. 4. 2013 Okresnímu soudu v Chebu návrh na osvojení
syna své družky, kterému je nyní 13 let. Stěžovatel s družkou žije ve stabilním svazku
již přes deset let.
4. Ze zprávy Městského úřadu v Aši jako orgánu sociálně-právní ochrany
dětí, který byl v řízení před obecnými soudy opatrovníkem nezletilého, vypracované
na žádost okresního soudu vyplývá, že stěžovatel žije ve společné domácnosti s matkou
dítěte, nezletilým a dalším dítětem, které má společně s matkou nezletilého. Biologický
otec se o nezletilého nezajímá a neplatí výživné. Nezletilý potvrdil, že osvojení
je jeho výslovným přáním, protože stěžovatele od malička považuje za svého otce.
Proto chce, aby stěžovatel byl jako jeho otec zapsán v rodném listu, a chce mít se
stěžovatelem a se svým polorodým bratrem stejné příjmení. Matka nezletilého uvedla,
že návrh byl podán hlavně na popud nezletilého. Opatrovník také kontaktoval právního
otce nezletilého, který s návrhem předběžně souhlasil. Opatrovník tedy vzhledem k
souhlasu všech zainteresovaných osob doporučil, aby soud návrhu vyhověl. Rozsudkem
zmíněného okresního soudu č. j. 18 Nc 1055/2013-9 ze dne 16. 8. 2013 bylo určeno,
že pro nezájem otce není třeba jeho souhlasu s osvojením nezletilého R.
5. Rozsudkem č. j. 18 Nc 1054/2013-56 ze dne 12. 12. 2013 okresní soud
návrh na osvojení zamítl. Z provedených důkazů okresní soud zjistil, že stěžovatel
je způsobilý k osvojení, otec se o syna příliš nezajímá a výživné neplatí. Nezletilý
se vyjádřil před soudem tak, že chce zůstat se stěžovatelem, kterého oslovuje "tati",
a chce se po něm jmenovat. Podle okresního soudu tak byly splněny některé podmínky
pro osvojení, avšak nikoliv podmínka, že jako společné dítě mohou někoho osvojit
jen manželé, jak stanovuje § 66 odst. 1 zákona o rodině. Dle názoru okresního soudu
zákon nedává možnost osvojení v daném případě, kdy nejde o osvojení osamělou osobou
v tom smyslu, že by osvojitel byl fakticky jediným rodičem, ale kdy by naopak stěžovatel
nahradil jen vztah otce, zatímco rodičovský vztah matky by zůstal. Na tom nic nemění
ani forma osvojení, neboť dotčená zákonná ustanovení se týkají osvojení obecně, navíc
je uvedený závěr nepřímo potvrzován i ustanoveními o novém příjmení dítěte, které
nese příjmení osvojitele, pokud je osamělou osobou, nebo společné příjmení dětí manželů,
na kterém se tito dohodli, pokud je osvojitelem manžel matky.
6. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
K jednání odvolacího soudu byli stěžovatel i matka nezletilého řádně předvoláni,
ale z pracovních důvodů se omluvili. Jednání odvolacího soudu se nezúčastnil ani
opatrovník nezletilého, který ponechal rozhodnutí o odvolání na zvážení soudu. Krajský
soud v Plzni pak svým rozsudkem č. j. 56 Co 65/2014-72 ze dne 24. 6. 2014 prvoinstanční
rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s právním názorem okresního soudu.
7. K dotazu Ústavního soudu, proč neuzavře s matkou manželství či zda se
pokusili o změnu příjmení nezletilého, stěžovatel uvedl, že uzavření či neuzavření
manželství je jen jejich právem. O změnu příjmení usilovali, ale matričním úřadem
jim bylo sděleno, že bez souhlasu biologického otce nelze změnu provést.
8. První senát Ústavního soudu dospěl k názoru, že ústavní stížností napadená
rozhodnutí obecných soudů se jeví jako porušující právo stěžovatele na ochranu rodinného
života, zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
a též jako rozporná s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého "zájem
dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované
veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými
orgány". Zároveň však podle I. senátu Ústavního soudu nebylo možno ústavní stížnosti
bez dalšího vyhovět, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 72
odst. 1 věty první zákona o rodině, jež osvojení dítěte družky v důsledku vylučuje.
Podle tohoto ustanovení "osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem
a původní rodinou". V případě osvojení nezletilého stěžovatelem by tak zanikl právní
vztah mezi nezletilým a jeho matkou, což jednak stěžovatel ani nepožaduje a jednak
by to bylo v rozporu se zájmy a právy nezletilého i jeho matky. Senát Ústavního soudu
proto citované ustanovení zákona o rodině považuje za rozporné s čl. 10 odst. 2 Listiny
a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Přitom vzal v potaz, že doktrinární práce
a komentářová literatura od začátku účinnosti zákona o rodině podporují výklad, že
osvojení dítěte partnera je možné pouze za existence manželství (viz např. Češka,
Z. a kol. Československé rodinné právo. Praha: Panorama, 1985, s. 154; Hrušáková,
M. a Králíčková, Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta,
1998, s. 237; či Dvořák, J., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné 3. Praha: Wolters
Kluwer, 2009, s. 110). Proto I. senát podal návrh, aby plénum Ústavního soudu vyslovilo,
že ustanovení § 72 odst. 1 věty první zákona o rodině bylo v rozporu s ústavním pořádkem.
II.
Argumentace stran
9. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření pouze
uvedla, že napadené ustanovení zákona o rodině obsahoval již vládní návrh zákona
z roku 1963, který byl řádně schválen tehdejším Národním shromážděním dne 4. 12.
1963. Od té doby nebylo napadené ustanovení novelizováno.
10. Senát Parlamentu České republiky konstatoval, že napadené ustanovení
bylo součástí již původního znění zákona o rodině z roku 1963, z čehož vyplývá, že
na jeho schválení se nepodílel. Zároveň uvedl, že návrhem vznesená otázka nebyla
v rámci Senátu předmětem diskuze ani při projednávání novel zákona o rodině, ani
při projednávání nového občanského zákoníku.
11. Vláda ve svém vyjádření k návrhu poukázala na některé souvislosti návrhu
a relevantních rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a vrcholných
národních soudů některých evropských zemí. Upozornila, že v oblasti osvojení druhým
rodičem (tzv. second-parent adoption) neexistuje v Evropě jednotná praxe, neboť část
států umožňuje osvojení druhem či družkou rodiče, zatímco jiné státy tento druh osvojení
vyhrazují manželským párům. V této souvislosti vláda odkázala i na případ revidované
Evropské úmluvy o osvojení dětí. K samotné tvrzené protiústavnosti napadeného ustanovení
zákona o rodině vláda zaujala neutrální postoj s vědomím, že se jedná o mimořádně
citlivé téma, které může mít dopad na vnímání tradičních společenských a rodinných
vazeb.
12. V případě vyhovění návrhu by podle vlády bylo nutno vyřešit několik
otázek. Umožnění osvojení druhovi či družce rodiče dítěte bez podmínky manželství
otevírá otázky spojené s kvalitou vztahu, který není "podložen" existujícím manželstvím.
Bylo by nutné vyřešit, jak bude posuzována trvalost a stabilita vztahu rodiče a jeho
druha, aby bylo ověřeno, že dítě získá potřebné zázemí a nebude v blízké době vystaveno
dalšímu tlaku v podobě rozchodu rodiče a jeho druha. Vláda upozornila, že nyní probíhá
diskuze o umožnění osvojení druhým rodičem nesezdaným párům ve Švýcarsku a v rámci
ní jsou kladeny otázky stanovení minimální délky existence vztahu mezi rodičem a
druhem či družkou a dítětem nebo způsobu prokazování délky vedení společné domácnosti.
13. Veřejná ochránkyně práv se rozhodla do řízení nevstoupit.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
A. Ústavní konformita legislativního procesu
14. Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zjišťuje Ústavní
soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, zda napadený zákon (nebo
jiný právní předpis) byl přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Napadené ustanovení bylo součástí původního
znění zákona o rodině z roku 1963, přičemž od té doby nedoznalo jeho znění žádné
změny. Posouzení legislativního procesu by tedy znamenalo posuzovat soulad s již
neplatnými ústavními předpisy platnými v době přijetí zákona. Vycházeje z ustanovení
§ 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je nepřípustný návrh, jestliže
ústavní zákon, s nímž je podle návrhu přezkoumávaný předpis v rozporu, pozbyl před
doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti, Ústavní soud uvádí, že v případě právních
předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")
dne 1. 1. 1993 je oprávněn přezkoumávat pouze jejich obsahový soulad se stávajícím
ústavním pořádkem, nikoliv však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné
kompetence. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud posuzovat uvedenou proceduru ani
v této věci [viz shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU
141; 244/2010 Sb.), bod 22].
B. Přípustnost návrhu
15. Ústavní soud úvodem uvádí, že návrh I. senátu považuje za podaný
oprávněným subjektem a přípustný.
16. Podle ustanovení § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dojde-li senát
v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že jednotlivá ustanovení
zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti,
jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení přeruší a podá návrh plénu na zrušení takového
právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
17. Takovému postupu nebrání, pokud daný zákon již pozbyl platnosti.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2001 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.)
Ústavní soud dovodil, že v případě konkrétní kontroly norem, které již pozbyly platnosti,
vyvolané návrhem obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy nelze aplikovat ustanovení
§ 66 a 67 zákona o Ústavním soudu, ale přímo čl. 95 odst. 2, resp. čl. 95 odst. 1
Ústavy, podle kterého soudce obecného soudu není oprávněn sám posoudit soulad zákona
s ústavním pořádkem. Tato judikatura byla naposledy potvrzena v nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 41/10 ze dne 17. 9. 2013 (N 164/70 SbNU 525; 466/2013 Sb.), bodu 22. Ke stejnému
závěru je nutno dospět, i pokud k názoru o protiústavnosti ustanovení již neplatného,
ale v dané věci aplikovaného zákona dospěje senát Ústavního soudu při rozhodování
o ústavní stížnosti, neboť ani ten není oprávněn sám vyslovit nesoulad zákona s ústavním
pořádkem. Tato pravomoc náleží pouze plénu Ústavního soudu.
C. Právní úprava a obecné principy relevantní v posuzovaném případě
18. Celé ustanovení § 72 zákona o rodině, jehož věta první odstavce 2
je posuzována, zní:
"(1) Osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou.
Zanikají také práva a povinnosti opatrovníka, popřípadě poručníka, který byl ustanoven,
aby za rodiče tato práva a povinnosti vykonával.
(2) Je-li osvojitel manželem jednoho z rodičů osvojence, nedotýká se osvojení vztahů
mezi osvojencem a tímto rodičem i jeho příbuznými."
Od 1. 1. 2014 je toto ustanovení nahrazeno ustanovením § 833 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, které zní:
"(1) Osvojením zaniká příbuzenský poměr mezi osvojencem a původní rodinou, jakož
i práva a povinnosti z tohoto poměru vyplývající. Zanikají také práva a povinnosti
opatrovníka, popřípadě poručníka, který byl jmenován, aby za rodiče tato práva a
povinnosti vykonával.
(2) Je-li osvojitel manželem jednoho z rodičů osvojence, nedotýká se osvojení příbuzenského
poměru mezi osvojencem a tímto rodičem i jeho příbuznými, ani práv a povinností vyplývajících
z tohoto poměru."
19. Osvojení dětí se dotýkají zejména dvě mezinárodní smlouvy, jimiž
je Česká republika vázána. První z nich je Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při
mezinárodním osvojení přijatá dne 29. 5. 1993 v Haagu, která byla vyhlášena pod číslem
43/2000 Sb. m. s. Ta sice ve své kapitole II rámcově upravuje podmínky osvojení,
ale otázky osvojení druhým rodičem se ani nedotýká. Bližší podmínky osvojení upravuje
Evropská úmluva o osvojení dětí přijatá dne 24. 4. 1967 ve Štrasburku, která byla
vyhlášena pod číslem 132/2000 Sb. m. s. Ve svém článku 10 odst. 2 stanoví, že osvojením
jakákoli práva a povinnosti téhož druhu existující mezi osvojencem a jeho otcem nebo
matkou anebo jakoukoli osobou nebo orgánem přestanou existovat. Nicméně zákon může
stanovit, že manžel (manželka) osvojitele si zachová svá práva a povinnosti ve vztahu
k osvojenci, jestliže ten je jejím manželským, nemanželským anebo adoptovaným dítětem.
V revidované Evropské úmluvě o osvojení dětí přijaté dne 27. 11. 2008 ve Štrasburku
ustanovení čl. 7 odst. 2 připouští, že smluvní státy mohou rozšířit působnost této
úmluvy i na heterosexuální páry, které žijí společně ve stabilním vztahu. Ustanovení
čl. 11 odst. 2 sice stanoví, že vztahy mezi rodičem, jenž je partnerem osvojitele,
a jeho osvojovaným dítětem by měly zůstat zachovány, ať již byl jejich vztah registrován
či nikoli, ale s podmínkou, nestanoví-li zákon jinak. Tato revidovaná úmluva dosud
nebyla Českou republikou ratifikována.
20. ESLP se již opakovaně zabýval osvojením dítěte druhým (sociálním)
rodičem, který má již s dítětem vytvořenu sociální vazbu srovnatelnou s vazbou rodičovskou.
Jednalo se však o případy, kdy soudy osvojení povolily, nebo o osvojení homosexuálními
páry. Pro Ústavním soudem řešenou věc lze zřejmě za zásadní považovat rozhodnutí
velkého senátu ve věci X a další proti Rakousku ze dne 19. 2. 2013 č. 19010/07. V
§ 136 tohoto rozhodnutí ESLP zdůraznil, že čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod nezavazuje členské státy k rozšíření práva na osvojení druhým
rodičem na páry, které neuzavřely manželství. Odkázal přitom i na svou předchozí
judikaturu, kde vyslovil stejné závěry (rozhodnutí ve věci Gas a Dubois proti Francii
ze dne 15. 3. 2012 č. 25951/07, § 66 až 69, a rozhodnutí ve věci Emonet a další proti
Švýcarsku ze dne 13. 12. 2007 č. 39051/03, § 79 až 88).
21. Ústavní soud se sice již několikrát zabýval institutem osvojení,
avšak vždy ve zcela jiných souvislostech. Jednalo se zejména o případy osvojení,
v nichž obecný soud vyslovil, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu jeho rodičů.
Dosud však Ústavní soud neměl příležitost zabývat se otázkou osvojení dítěte druhem
či družkou jednoho z rodičů, při němž má být nahrazen či doplněn pouze druhý z rodičů
a kde již vznikl vztah mezi osvojencem a osvojitelem (tzv. sociální rodič). Tento
druh osvojení bude Ústavní soud dále označovat jako "osvojení druhým rodičem" (jde
o překlad běžně užívaného anglického pojmu "second-parent adoption").
22. Mezi dítětem (potenciálním osvojencem) a sociálním rodičem (potenciálním
osvojitelem) již zpravidla existuje rodinný život. Právo na ochranu rodinného života
chráněné čl. 10 odst. 2 Listiny dopadá na široký okruh právních vztahů. Ústavní soud
uznává, že povaha vztahů mezi rodiči a dětmi není primárně právní. Vychází přitom
i z judikatury ESLP, podle které pod definici rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "evropská Úmluva") spadají i
faktické vztahy mezi osobami, které jsou dlouhodobé a stálé, aniž by formálně šlo
o vztahy příbuzenské nebo o manželství či o vztahy formálně státem uznané.
23. Ústavní soud rovněž dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího
zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování
[viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004
Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.),
bod 29; nález sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13
ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); či nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13.
7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. Tato povinnost vyplývá z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte (č. 104/1991 Sb.), podle kterého nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem
při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými
zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
24. V § 68 výše citovaného rozhodnutí ve věci Gas a Dubois proti Francii
ESLP připomněl, že již v minulosti uvedl, že manželství uděluje těm, kteří ho uzavřou,
specifický status. Výkon práva uzavřít manželství je chráněn čl. 12 evropské Úmluvy
a nese s sebou sociální, osobní a právní důsledky.
25. Český právní řád v souladu s výše uvedeným poskytuje manželství onen
specifický status odlišující jej od soužití nesezdaných párů. Zákon o rodině věnoval
manželství hned ustanovení § 1. Občanský zákoník začíná část druhou o rodinném právu
prakticky totožným ustanovením o manželství (§ 655). Jako příklady specifického statusu
manželství lze v rodinném právu připomenout vzájemnou vyživovací povinnost manželů
(§ 91 zákona o rodině, § 697 občanského zákoníku), dokonce i rozvedených manželů
(§ 93 zákona o rodině, § 760 a násl. občanského zákoníku), možnost vzájemného zastupování
manželů (§ 21 zákona o rodině, § 696 občanského zákoníku), první domněnku otcovství
(§ 51 zákona o rodině, § 776 občanského zákoníku) a zvláštní režim rozvodu manželství
vyžadující splnění několika podmínek (§ 24 a násl. zákona o rodině, § 755 a násl.
občanského zákoníku). Manžel je na rozdíl od nesezdaného druha upřednostněn i v dědickém
právu, a to zařazením do první skupiny (třídy) dědiců (§ 473 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 - dále jen "obč. zák.", § 1635 občanského
zákoníku). Zcela zvláštní úpravě podléhají majetkové vztahy manželů (§ 143 a násl.
obč. zák., § 708 a násl. občanského zákoníku). Rovněž nájemní vztahy manželů k bytu
byly a jsou upraveny samostatně (§ 703 a násl. obč. zák., § 743 a násl. a § 766 a
násl. občanského zákoníku).
26. Co však Ústavní soud považuje ve vztahu k posuzované věci za ještě
důležitější, je právní úprava zajišťující postavení dítěte v případě rozvratu vztahu
jeho rodičů. Ustanovení § 25 a 26 zákona o rodině zajišťovala, že manželství nemůže
být rozvedeno, dokud nebudou soudně upraveny práva a povinnosti rodičů k nezletilému
dítěti pro dobu po rozvodu. Obdobná úprava je nyní v § 755 odst. 3 a § 906 občanského
zákoníku. Zákon o rodině ve svém ustanovení § 50 a občanský zákoník ve svém ustanovení
§ 908 zakotvily možnost soudu rozhodnout i bez návrhu o úpravě poměrů dítěte, nežijí-li
rodiče spolu a nedohodnou-li se.
D. Aplikace obecných principů na nyní projednávaný případ
27. Nejprve se Ústavní soud musel zabývat možností takového ústavně konformního
výkladu napadeného ustanovení, který by umožňoval případné osvojení druhým rodičem
i u nesezdaného páru. Text ustanovení § 72 zákona o rodině je však jednoznačný. K
zániku vzájemných práv a povinností mezi osvojencem a původní rodinou (resp. jedním
z rodičů) nedochází výlučně v případě, je-li osvojitel manželem jednoho z rodičů
osvojence. Jiný výklad by byl zcela v rozporu s výslovným zněním zákona.
28. Jak již bylo shora uvedeno, I. senát Ústavního soudu byl konfrontován
se situací, v níž ve prospěch povolení osvojení druhým rodičem dítěte nasvědčovala
kvalita vztahu mezi ním a druhem matky jako sociálním rodičem, kvalita vztahu biologické
matky a sociálního rodiče domáhajícího se osvojení (desetiletý vztah pečetěný společným
dítětem) i jednoznačně vyjádřené přání dítěte a jeho zájem mít otce, který se o něj
stará a zabezpečuje jej (na rozdíl od biologického otce neprojevujícího o dítě zájem).
Proto je návrhem I. senátu napadána ústavnost minulé (potažmo i současné) úpravy
osvojení druhým rodičem v případě, že osvojitel není manželem jednoho z rodičů, ale
pouze jeho druhem či družkou. Takové osvojení je sice teoreticky možné, ale v matrice
dojde k výmazu obou biologických rodičů dítěte, tedy i druha či družky osvojitele.
29. Argumentace I. senátu Ústavního soudu spočívá především v tom, že
napadené ustanovení zákona neumožňuje individuálně posoudit nejlepší zájem dítěte.
Neumožňuje nahradit nefunkčního rodiče rodičem funkčním. Zasahuje tak do práva stěžovatele
na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a je také v rozporu s čl. 3
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
30. Jak vyplývá z bodů 19 a 20 tohoto nálezu, mezinárodní smlouvy i rozhodovací
praxe ESLP (viz výše citovaná rozhodnutí ve věcech X a další proti Rakousku, Gas
a Dubois proti Francii a Emonet a další proti Švýcarsku) plně respektují právo jednotlivých
států přijmout takovou úpravu osvojení, jaká je právě nyní předmětem posouzení Ústavním
soudem. Zvláště ESLP se opakovaně vyslovil tak, že na právní úpravu, která neumožňuje
osvojení druhým rodičem u nesezdaných párů, nelze pohlížet jako na zásah do rodinného
života.
31. Za důvod pro výlučnou možnost osvojení druhým rodičem pouze v případě
sezdaných párů lze považovat požadavek na stabilitu partnerského vztahu, která má
skýtat i vyšší záruku stability výchovného prostředí pro dítě. Takový požadavek jistě
sleduje nejlepší zájem dítěte. Naskýtá se však otázka, zda je manželství stále určitou
zárukou stabilního vztahu. Zda tedy může tento požadavek ospravedlnit napadenou právní
úpravu osvojení.
32. Zákon o rodině byl přijat v roce 1963, kdy míra rozvodovosti byla
menší než 20 % (Možný, I. Rodina a společnost. Praha: Slon, 2006, s. 267). V roce
2013 dosahovala již 49 % (Statistika a My, č. 10/2013). Společný život partnerů bez
formálního uzavření manželství se stává ve společnosti stále častějším. Podle údajů
Českého statistického úřadu 11 % českých úplných rodin v roce 2011 tvořila takzvaná
faktická, čili formálně neuzavřená manželství (Statistika a My, č. 7-8/2013). Je
zřejmé, že se stoupající rozvodovostí klesá stabilita manželství. O stabilitě a délce
trvání soužití nesezdaných párů však statistická data schází. Nelze tedy porovnávat
stabilitu manželského soužití, kde máme k dispozici jednoznačná data, se soužitím
bez jakýchkoli formalit a bez jakékoli evidence. Z toho zřejmě vycházel i zákonodárce
při přijímání občanského zákoníku. Ten byl přijat v roce 2012 a v důvodové zprávě
je výslovně uvedeno: "Trvalost manželství je třeba chápat jako naprosto nezbytný
atribut, který manželství odlišuje (kromě zákonné regulace) od stavů či poměrů, které
jsou předem uvažovány jako krátkodobé, přechodné." (Poslanecká sněmovna Parlamentu
České republiky; důvodová zpráva k § 655 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
sněmovní tisk 362/0).
33. Ústavní soud je dalek toho, aby jakkoli určoval lidem, v jakém svazku
spolu mají žít. To je jistě právem každého jednotlivce. V tomto případě je však nutno
posoudit, zda idea, že manželství skýtá záruku trvalého soužití muže a ženy a že
poskytuje dítěti větší ochranu (jistotu), může odůvodnit napadenou právní úpravu.
Na jedné straně zde stojí páry, které formalizovaným způsobem projevily svou vůli
žít trvale spolu a podrobit se zvláštnímu právnímu režimu dopadajícímu na manželství
- viz bod 25 tohoto nálezu. A nejedná se jen o výhody. Manželství lze rozvést jen
soudním rozhodnutím, soud musí rozhodnout i o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů
(viz bod 26), rozvod provází i nutnost majetkového vyrovnání apod. Na straně druhé
stojí páry, které se žádnému režimu nepodřídily. A jak vyplývá z bodu 26 tohoto nálezu,
poskytuje manželství dítěti vyšší míru jistoty. Při každém rozvodu manželství musí
být soudem rozhodnuto (byť i jen schválením dohody rodičů), kdo bude o dítě nadále
pečovat a jak bude zajištěna jeho výživa. Přitom musí soud vycházet z nejlepšího
zájmu dítěte. Naproti tomu při rozchodu nesezdaných rodičů soud o těchto poměrech
dítěte rozhoduje prakticky jen na návrh. Řízení sice soud může zahájit i sám, ale
nejprve se o potřebě takové úpravy musí dozvědět. V praxi tak může docházet a rovněž
i dochází k situacím, kdy po rozchodu rodičů pobírá dítě nepřiměřeně nízké a případně
i žádné výživné.
E. Závěr
34. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená
právní úprava sice stanoví omezení pro nesezdané páry, ale toto omezení je dostatečně
odůvodněno předpokladem vyšší míry stability manželských párů a zejména lepším zajištěním
poměrů dítěte, dojde-li k ukončení soužití jeho rodičů. Tato úprava tedy sleduje
nejlepší zájem dítěte.
35. Předkládající senát Ústavního soudu argumentoval i zásahem do rodinného
života. Ani zde Ústavní soud neshledal napadenou právní úpravu za rozpornou s článkem
10 odst. 2 Listiny. Na konkrétním případu stěžovatele Ústavní soud přiblíží jiná
řešení postavení nezletilého dítěte umožňující dosáhnout obdobných výsledků jako
u osvojení. Do soužití rodiny stěžovatele nikdo nezasahuje. Je zřejmé, že tak nečiní
ani biologický otec dítěte, který se o ně nezajímá. V případě obav z jeho zásahu
bylo a je možno využít omezení rodičovské zodpovědnosti (§ 44 odst. 2 zákona o rodině
a § 870 občanského zákoníku). Je-li přáním dítěte (a možná i hlavní motivací k osvojení)
nést stejné příjmení jako ostatní členové rodiny, takové změny lze dosáhnout i bez
souhlasu biologického otce, jehož souhlas nahradí soud (§ 49 zákona o rodině a §
877 občanského zákoníku). Této možnosti se však rodina stěžovatele ani nepokusila
využít. Přitom lze předpokládat její úspěch, když soud již pravomocně rozhodl, že
dokonce není potřeba souhlasu otce s osvojením. Tím spíše lze předpokládat souhlas
soudu se změnou příjmení. Zákon tedy poskytoval a stále poskytuje pro nezletilé dítě
a jeho faktickou rodinu nástroje umožňující soužití rodiny a naplnění přání dítěte.
Opět je nutno připomenout, že právo osvojit či právo být osvojen není základním právem
chráněným ústavním pořádkem či mezinárodními smlouvami.
36. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadená právní úprava není
v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny ani s článkem 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Změna této úpravy a případné umožnění osvojení druhým rodičem u nesezdaného páru
jsou plně v kompetenci zákonodárce. Zde je vhodné citovat ze souhlasného stanoviska
soudce Costy, ke kterému se připojil soudce Spielmann v již výše zmíněném rozhodnutí
ve věci Gas a Dubois proti Francii: "... existují oblasti, ve kterých je národní
zákonodárce lépe než evropský soudce nadán k tomu, aby změnil instituty, které se
dotýkají rodiny, vztahů mezi dospělými a dětmi, či pojem manželství." Ústavní soud
je téhož názoru. Protože Ústavní soud neshledal návrh svého I. senátu důvodným, v
souladu s ustanovením § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jej
zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Vladimír Sládeček, Radovan
Suchánek a Kateřina Šimáčková.