30/1998 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 1997 v plénu o návrhu
prezidenta republiky na zrušení zákona č. 243/1997 Sb., kterým se
mění zákon České národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat
proti týrání, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zákon č.
243/1997 Sb., kterým se mění zákon České národní rady č. 246/1992
Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů,
zrušuje.
Odůvodnění
I.
Dne 3. října 1997 obdržel Ústavní soud návrh prezidenta
republiky na zrušení zákona č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon
ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění
pozdějších předpisů, a to z důvodu jeho přijetí způsobem
odporujícím čl. 50 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Porušení čl. 50 Ústavy spatřuje prezident republiky
v následujících okolnostech: Uvedený zákon byl dne 13. června
1997 podle § 98 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu
Poslanecké sněmovny, předsedou Poslanecké sněmovny postoupen
prezidentu republiky a téhož dne doručen Kanceláři prezidenta
republiky. Dne 28. června 1997 byl prezidentem republiky vrácen
Poslanecké sněmovně, doručen jí byl v nejbližší následující
pracovní den, tj. v pondělí dne 30. června 1997. Dle přesvědčení
prezidenta republiky počátek 15denní lhůty pro vrácení zákona
začal běžet dnem následujícím po dni postoupení zákona, a to
v souladu se zvyklostí, jež se vyvinula od účinnosti Ústavy.
V daném případě to znamená, že lhůta k vrácení zákona č. 243/1997
Sb. měla začít běžet dne 14. června 1997.
Usnesením ze dne 5. září 1997 č. 244/1997 Sb. Poslanecká
sněmovna deklarovala svoje rozhodnutí nehlasovat znovu o zákonu č.
243/1997 Sb. přijatém dne 12. června 1997 a vráceném prezidentem
republiky, a to vzhledem k tomu, že dle jejího přesvědčení nebyla
splněna podmínka stanovená v čl. 50 odst. 1 Ústavy.
Zákon, jímž se mění zákon ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat
proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, byl publikován ve
Sbírce zákonů pod č. 243/1997 Sb., když byl podepsán předsedou
Poslanecké sněmovny a předsedou vlády.
Návrh prezidenta republiky poukazuje na skutečnost, že v českém
právním řádu je obecně uznáván právní princip, dle něhož,
připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den. Vzhledem
k tomu, že vrácení zákona je ústavním aktem prezidenta republiky,
při němž ho nikdo nemůže zastoupit, jakož i vzhledem k právní
a politické závažnosti tohoto aktu, nelze dle přesvědčení
prezidenta republiky 15denní lhůtu dle čl. 50 odst. 1 Ústavy
zkracovat.
Jelikož je prezident republiky přesvědčen o včasnosti uplatnění
své ústavní pravomoci vrátit zákon Parlamentu a jelikož Parlament
nepostupoval dle ustanovení čl. 50 odst. 2 Ústavy, navrhuje
zrušení napadeného zákona z důvodu nedodržení Ústavou předepsané
procedury.
K návrhu prezidenta republiky byly přiloženy:
- kopie příslušné stránky tzv. referátníku Kanceláře prezidenta
republiky (č. j. L 134/97; 5414/97), jíž se osvědčuje doručení
zákona ze dne 12. června 1997, kterým se mění zákon ČNR č.
246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění
pozdějších předpisů, prezidentu republiky k podpisu, a to dne
13. června 1997,
- kopie dopisu ze dne 28. června 1997 č. j. 5414/97, jímž byl
prezidentem republiky zákon vrácen Poslanecké sněmovně,
s vyznačením data jeho doručení 30. června 1997,
- kopie dopisu předsedy Poslanecké sněmovny prezidentu republiky
ze dne 3. července 1997 č. j. 2654/97 SP, ve kterém je
konstatováno překročení 15denní lhůty, pročež k vrácení zákona
nelze přihlédnout, a dále je zákon opětovně prezidentu
předkládán k podpisu,
- kopie dopisu prezidenta republiky předsedovi Poslanecké sněmovny
ze dne 7. července 1997 č. j. 5920/97, ve kterém je vyjádřeno
neměnné stanovisko vrátit předmětný zákon Poslanecké sněmovně,
jakož i přesvědčení, že tak bylo učiněno v Ústavou stanovené
lhůtě, pročež je v dopise předseda Poslanecké sněmovny požádán
o opětovné předložení vráceného zákona Poslanecké sněmovně.
II.
Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, byl předmětný návrh zaslán k vyjádření
Poslanecké sněmovně. Zároveň si podle § 42 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb. Ústavní soud vyžádal jako listinné důkazy od
Poslanecké sněmovny předložení listiny, jíž prezident republiky
vrátil zákon Poslanecké sněmovně, a ověřené fotokopie záznamu
o převzetí této listiny Poslaneckou sněmovnou v příslušné knize
pošty.
Ústavní soud obdržel vyjádření Poslanecké sněmovny dne 13.
listopadu 1997. Uvádí se v něm, že v případě vrácení zákona č.
243/1997 Sb. prezidentem republiky Poslanecké sněmovně tato dne
5. září 1997 přijala usnesení, že o přijatém zákonu nebude znovu
hlasovat, poněvadž jí nebyl vrácen do 15 dnů poté, co byl
postoupen prezidentu republiky.
Stanovisko Poslanecké sněmovny je zdůvodněno tím, že pokud jde
o způsob počítání lhůty uvedené v čl. 50 odst. 1 Ústavy, Ústava
sama neobsahuje speciální ustanovení o počítání lhůt. Jelikož
lhůta uvedená v čl. 50 odst. 1 Ústavy není v Ústavě samotné ani
v žádném jiném zákoně blíže interpretována, nedá se vykládat dle
názoru obsaženého ve vyjádření jinak než doslovně. Dále se
upozorňuje na skutečnost, že za vrácení zákona je nutno považovat
nikoliv akt podepsání rozhodnutí o vrácení, nýbrž skutečné
vrácení, tedy okamžik, kdy bylo rozhodnutí dopraveno adresátovi,
tj. okamžik doručení. Ve vyjádření se sice rozlišuje mezi
rozhodnutím o vrácení zákona k opětovnému projednání Poslanecké
sněmovně a doručení tohoto rozhodnutí, nicméně se v něm dochází
k závěru, že pro oba tyto akty platí jedna lhůta. Doručení je
tímto časově ztotožněno s vrácením, z čehož je dovozováno, že
lhůta 15 dnů musí být dodržena bez ohledu na to, zda se jedná
o den pracovní či jiný.
Ve vyjádření se odmítá analogické použití jiných právních
předpisů o doručování, neboť existuje rozdílná úprava u různých
doručování a není zřejmé, který z předpisů by měl být aplikován.
Odmítá se dále existence obecně uznávaného právního principu
týkajícího se počítání času procesních lhůt, jelikož speciální
úprava platí pouze pro lhůty stanovené v jednotlivých zákonech,
a tudíž ji nelze aplikovat při interpretaci lhůt stanovených
v Ústavě.
Chápáním lhůty obsažené v čl. 50 odst. 1 Ústavy v procesním
smyslu by tato, dle názoru obsaženého ve vyjádření, ztrácela
jakýkoli smysl. Důvodem tohoto závěru je požadavek právní jistoty
a neprodlužování legislativního procesu.
Vyjádření dále odmítá nemožnost doručení prezidentem republiky
vráceného zákona Poslanecké sněmovně v den pracovního klidu,
pracovního volna nebo ve svátek, protože na upozornění Kanceláře
prezidenta republiky je Kancelář Poslanecké sněmovny připravena
zajistit přijetí rozhodnutí prezidenta republiky i v uvedených
dnech.
Na základě uvedených argumentů je ve vyjádření vysloveno
přesvědčení, že Poslanecká sněmovna postupovala v souvislosti
s vrácením přijatého zákona prezidentem republiky v souladu
s Ústavou. Rovněž je připojena kopie dopisu prezidenta republiky
ze dne 28. června 1997 č. j. 5414/97, kterým vrátil zákon č.
243/1997 Sb. a na němž je vyznačeno datum jeho doručení Poslanecké
sněmovně dne 30. června 1997, a vyjádření vedoucího Kanceláře
Poslanecké sněmovny ke způsobu doručování zákonů mezi Kanceláří
Poslanecké sněmovny a Kanceláří prezidenta republiky. Dle tohoto
je převzetí dopisu prezidenta republiky, kterým zákon vrací, ze
strany Kanceláře Poslanecké sněmovny stvrzeno na tzv. referátníku
Kanceláře prezidenta republiky podpisem toho, kdo zákon přebírá,
s uvedením data převzetí. Převzetí dopisu ze dne 28. června 1997
je tedy stvrzeno dne 30. června 1997 podpisem na tzv. referátníku,
který je uložen v Kanceláři prezidenta republiky, pročež jeho
ověřená kopie nemůže být předložena Poslaneckou sněmovnou.
Na ústním jednání dne 17. prosince 1997 předseda Poslanecké
sněmovny doplnil své písemné vyjádření v tom smyslu, že za počátek
lhůty obsažené v čl. 50 odst. 1 Ústavy nutno považovat den
postoupení zákona prezidentu republiky, a nikoli den následující.
V daném případě by pak konec uvedené lhůty připadl na pátek 27.
června 1997, v důsledku čehož by její nedodržení prezidentem
republiky bylo nepochybné.
V replice pracovnice Kanceláře prezidenta republiky pověřené
prezidentem jednat jeho jménem před Ústavním soudem byla
konstatována námitka vytvoření ústavní zvyklosti, dle níž se
počátek uvedené lhůty počítá dnem následujícím po dni postoupení
zákona prezidentu republiky. Existence takovéto zvyklosti
předsedou Poslanecké sněmovny nebyla uznána.
III.
Z návrhu prezidenta republiky a jeho příloh, vyjádření
Parlamentu a jeho příloh, z Parlamentního zpravodaje č. 10/96-97,
jakož i těsnopiseckého záznamu z projednání zákona č. 243/1997 Sb.
v Poslanecké sněmovně bylo zjištěno následující:
Návrh novely zákona ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti
týrání, ve znění pozdějších předpisů, byl schválen Poslaneckou
sněmovnou dne 22. května 1997 a Senátem dne 12. června 1997.
Zákon byl dne 13. června 1997 postoupen prezidentu republiky.
Prezident republiky rozhodl dne 28. června 1997 o vrácení zákona,
jímž se mění zákon ČNR č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, Poslanecké sněmovně k opětovnému projednání, přičemž
vrácený zákon byl Poslanecké sněmovně doručen dne 30. června 1997.
Dopisem ze dne 3. července 1997 č. j. 2654/97 SP předseda
Poslanecké sněmovny konstatuje překročení 15denní lhůty,
v důsledku čehož dle jeho přesvědčení nelze k vrácení zákona
přihlédnout, pročež opětovně prezidentu republiky zákon předkládá
k podpisu. Prezident republiky v odpovědi ze dne 7. července 1997
č. j. 5920/97 trvá na svém rozhodnutí vrátit předmětný zákon
Poslanecké sněmovně, jakož i na přesvědčení, že tak bylo učiněno
v Ústavou stanovené lhůtě. V dopise se dále uvádí, že v situaci,
když 15. den lhůty připadl na den pracovního volna, tj. na sobotu
28. června 1997, prezident republiky předpokládal, že v tomto
i obdobných případech při uskutečňování ústavních pravomocí
omezených lhůtami se bude postupovat tak, jak je běžné ve všech
standardních právních systémech. Poukazuje se v něm dále na
skutečnost, že jak naše, tak i většina zahraničních ústav přímo
neupravuje běh a ukončení lhůt, přičemž se vždy postupuje tak, že
připadne-li poslední den lhůty na den pracovního klidu (sobota,
neděle, svátek), končí lhůta nejblíže následujícím pracovním dnem.
Z uvedených důvodů prezident republiky v dopise žádá předsedu
Poslanecké sněmovny o opětovné předložení vráceného zákona
Poslanecké sněmovně.
Na návrh ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny tato dne 5.
září 1997 poměrem hlasů 154 pro, 2 proti, při 22 zdrževších se,
rozhodla, že nejprve bude hlasovat o tom, splnil-li prezident
republiky lhůtu pro vrácení zákona nebo ne, a poté bude hlasovat
o samotném zákonu.
Téhož dne se Poslanecká sněmovna usnesla poměrem hlasů 97 pro,
77 proti a 9 zdrževších se na tom, že nebude znovu hlasovat
o zákonu, kterým se mění zákon ČNR č. 246/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, přijatém dne 12. června 1997 a vráceném
prezidentem republiky, vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka
stanovená v čl. 50 odst. 1 Ústavy. Uvedené usnesení bylo
publikováno pod č. 244/1997 Sb.
Zákon, kterým se mění zákon ČNR č. 246/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, byl poté dne 30. září 1997 vyhlášen v částce
82 Sbírky zákonů pod č. 243/1997 Sb.
IV.
Dle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud
v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje
obsah zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich
souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10
Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis,
a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Předmětem posouzení ve věci návrhu prezidenta republiky na
zrušení zákona č. 243/1997 Sb. je poslední z uvedených hledisek,
tj. posouzení dodržení ústavně předepsaného způsobu přijetí
zákona.
Součástí tohoto postupu je právo prezidenta republiky vrátit
přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního Parlamentu s odůvodněním
do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen (čl. 50 odst. 1 Ústavy).
Pokud prezident republiky uvedeného práva využije, ústavně
předepsaný postup přijetí zákona pokračuje jeho opětovným
projednáním v Poslanecké sněmovně (čl. 50 odst. 2 Ústavy).
Jestliže zákon byl prezidentem republiky vrácen po lhůtě
stanovené v čl. 50 odst. 1 Ústavy, stává se platným bez jeho
dalšího projednání v Poslanecké sněmovně vyhlášením ve Sbírce
zákonů (čl. 52 Ústavy, § 5 zákona č. 545/1995 Sb., o Sbírce zákonů
České republiky). Pokud však byl vrácen v uvedené lhůtě, je jeho
další neprojednání Poslaneckou sněmovnou porušením ústavně
předepsaného způsobu přijetí zákona.
IV/a
Stanovisko Poslanecké sněmovny konstatující nedodržení Ústavou
předepsané lhůty pro uplatnění suspenzivního veta prezidentem
republiky se zakládá na následujících argumentech:
Prvním je odmítnutí existence obecných pravidel pro počítání
času v českém právu, jakož i odmítnutí možnosti analogie mezi
právem ústavním a jinými odvětvími českého práva (a to i práva
veřejného, konkrétně práva správního).
Absence ústavní úpravy počítání času, jakož i zmíněná absence
obecných právních pravidel pak dle názoru Poslanecké sněmovny
odůvodňuje doslovný výklad ústavních lhůt. Tento výklad je dále
podepřen požadavkem právní jistoty a neprodlužování legislativního
procesu.
Argumentem třetím je deklarovaná připravenost Kanceláře
Poslanecké sněmovny převzít na požádání (na základě avíza)
prezidentem republiky vrácený zákon i v den pracovního klidu.
Čtvrtým argumentem je interpretace čl. 50 odst. 1 Ústavy, dle
níž za vrácení zákona je nutno považovat nikoliv akt podepsání
rozhodnutí o vrácení, nýbrž skutečné vrácení, tedy okamžik, kdy
bylo rozhodnutí dopraveno adresátovi, tj. okamžik doručení.
Konečně argumentem posledním, pátým, je konstatování, dle něhož
za počátek lhůty obsažené v čl. 50 odst. 1 Ústavy nutno považovat
den postoupení zákona prezidentu republiky, a nikoli den
následující. V daném případě by pak konec uvedené lhůty připadl na
pátek 27. června 1997, v důsledku čehož by její nedodržení
prezidentem republiky bylo nepochybné.
Návrh prezidenta republiky naproti tomu stojí na stanovisku
přítomnosti obecných právních principů v českém právním řádu,
jejichž příkladem jsou i obecně platná pravidla pro počítání
právních lhůt. Prezident republiky vychází ve své argumentaci dále
z předpokladu, že v tomto i obdobných případech při uskutečňování
ústavních pravomocí omezených lhůtami se bude postupovat tak, jak
je běžné ve všech standardních právních systémech. Poukazuje
v této souvislosti na skutečnost, že jak naše, tak i většina
zahraničních ústav přímo neupravuje běh a ukončení lhůt.
IV/b
Ve vyspělých demokraciích problematika počítání času v ústavním
právu potíže nečiní. Pravidlem je stav, kdy ústava přímo pravidla
pro počítání času neupravuje, přičemž pro tento účel existují
v právu i v ústavně-politické praxi akceptované postupy.
Ve Spolkové republice Německo ústava (Základní zákon) počítání
lhůt výslovně neupravuje. Rozhodnutí spolkového prezidenta jsou
přitom Základním zákonem omezena lhůtou ve dvou případech: při
rozhodování o jmenování spolkového kancléře nebo o rozpuštění
Spolkového sněmu (čl. 63) a při rozhodování o rozpuštění
Spolkového sněmu po vyslovení nedůvěry (čl. 68). V německém právu,
a to i v právu ústavním, platí obecný princip, dle něhož na
počítání lhůt se vztahují ustanovení občanského zákoníku (BGB),
pokud neexistují speciální ustanovení. Základní zákon speciální
ustanovení neobsahuje [viz Schenke, Kommentar zum Bonner
Grundgesetz (Bonner Kommentar), bearb. v. H. J. Abraham u. a., 9
Bde., Hamburg 1950ff., Loseblatt, Stand März 1997, Art. 63, S.
52, Art. 68. S. 87].
Nadto je problematika počítání lhůt k úkonům prováděným ve
vztahu ke Spolkovému sněmu upravena i v zákonu o jednacím řádu
Spolkového sněmu. Dle § 124 uvedeného zákona tyto lhůty počínají
plynout dnem následujícím po rozhodném dni, a pokud posledním dnem
lhůty úkonu prováděného ve vztahu ke Spolkovému sněmu je sobota,
neděle nebo zákonem uznaný svátek, nastupuje na jeho místo
nejblíže následující pracovní den.
Příkladem ústavy, která některé aspekty počítání času upravuje
přímo, je Ústava Spojených států amerických. Je to právě případ
prezidentova suspenzivního veta, kdy ústavodárce výslovně upravil
i její plynutí a skončení: "Nevrátí-li prezident návrh zákona do
deseti dnů (neděle nepočítaje) ode dne, kdy mu byl předložen,
stává se zákonem i bez jeho podpisu." (čl. 1, oddíl 7. Ústavy
Spojených států amerických).
IV/c
V posuzované věci je předmětem rozhodování Ústavního soudu ve
skutečnosti nikoli pouze spor o plynutí lhůt v ústavním právu,
nýbrž, a to především, spor o chápání práva v demokratické
společnosti.
Ústava České republiky skutečně neobsahuje speciální úpravu
počítání času, tedy ani úpravu posuzování počátku a ukončení lhůt,
a to na rozdíl od ostatních odvětví práva.
Dle § 122 odst. 1 občanského zákoníku platí: "Lhůta určená podle
dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující
pro její počátek." Dále § 122 odst. 3 občanského zákoníku stanoví:
"Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den." Ze
systematického výkladu občanského zákoníku přitom vyplývá, že
uvedená ustanovení se vztahují na oba typy hmotněprávních
civilních lhůt, tj. promlčecí a prekluzivní (promlčení je upraveno
v hlavě osmé občanského zákoníku, uvedené ustanovení je však
obsaženo v hlavě deváté zakotvující vymezení některých pojmů,
nevztahuje se tudíž pouze na promlčení, nýbrž také na prekluzi).
Dle § 57 odst. 1 občanského soudního řádu platí: "Do běhu lhůty
se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek
lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin." Ustanovení
§ 57 odst. 2 občanského soudního řádu pak určuje následující:
"Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den."
Dle § 60 odst. 1 trestního řádu platí: "Do lhůty určené podle
dní se nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek
lhůty." Pro stanovení konce lhůty je v § 60 odst. 3 trestního řádu
obsažena tato úprava: "Připadne-li konec lhůty na den pracovního
klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty
nejbližší příští pracovní den."
Dle § 27 odst. 2 správního řádu platí: "Do lhůty se nezapočítává
den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty", přičemž
"Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, je posledním
dnem lhůty nejbližší příští pracovní den".
Skutečnost, že Ústava neobsahuje speciální ustanovení o počítání
času, je přirozená z hlediska komparativního i z hlediska věcného.
Bylo již zmíněno, že ústavy demokratických zemí pravidelně
neobsahují speciální ustanovení o počítání času, takže v tomto
směru Ústava České republiky není žádnou výjimkou.
Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou,
kterou se lid představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant)
ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah
individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí.
Dokument institucionalizující soustavu základních obecně
akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření
legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností
akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož
i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických
institucí. Jinými slovy, nemůže fungovat mimo minimálního
hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho
plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva
ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní
právní principy a zvyklosti.
Tuto tezi potvrzují nejen teoretické analýzy, ale především
dějiny 20. století spjaté s existencí totalitních států.
Mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítaným
nástrojem totalitní manipulace. Učinilo zejména z justice poslušný
a nemyslící nástroj prosazování totalitní moci.
Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho
aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.
Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se
k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění
a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších
postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione
legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující
si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel
právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.
Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného (zejména
obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti.
Jinými slovy, evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí
libovůle nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité
míry objektivizovatelné postupy.
Demokratický systém čelí možné libovůli při formulování
"nepsaného práva" dvojím způsobem. Nesdílí v našem prostředí tak
hluboce zakořeněnou skepsi k možnosti činit odpovědná individuální
rozhodnutí a předkládat je na základě přesvědčivé argumentace
veřejnosti k posouzení. První garance vůči libovůli je tudíž
kulturní a mravní kontext odpovědnosti. Tím druhým je soustava
demokratických institucí utvářející dělbu moci. Jinými slovy, tou
první je garance autonomní, druhou garance heteronomní
normotvorby.
Ke znakům vymezujícím společenství lidí patří vymezitelný okruh
společně sdílených hodnot, jakož i představ o racionalitě
(účelnosti) chování. Společenství, jež nedisponuje tímto znakem,
lze udržovat pouze silou (mocí).
Typickým příkladem vymezitelnosti i nepsaných právních pravidel
lidského chování je právo obyčejové. Pro vznik právního obyčeje je
nutné obecné přesvědčení o potřebě dodržovat obecné pravidlo
chování (opinio necessitatis) a dále jeho zachovávání po dlouhou
dobu (usus longaevus, resp. longa consuetudo). Obě tato hlediska
jsou definičními hledisky i pro vymezení obecného právního
pravidla (hlediskem odlišujícím obecný princip a právní obyčej je
zejména míra jejich obecnosti).
V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo
charakter samostatného pramene práva pouze preater legem (čili,
pokud psané právo nestanoví jinak).
I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných
právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních
předpisech. Příkladem je právní princip, dle něhož neznalost práva
neomlouvá, nebo princip nepřípustnosti retroaktivity, a to nejenom
pro odvětví práva trestního. Jiným příkladem jsou výkladová
pravidla a contrario, a minore ad maius, a maiore ad minus,
reductio ad absurdum apod. Dalším, a to moderním ústavním nepsaným
pravidlem, je řešení kolize základních práv a svobod principem
proporcionality. Mezi tyto obecně uznávané právní principy bez
jakékoli pochybnosti patří v oblasti práva ústavního pravidla
počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně
a smysluplně vymezena od dob římských. Tato skutečnost
ústavodárci, resp. zákonodárci nijak nebrání, aby, pokud uzná za
vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišným způsobem.
Příkladem tohoto postupu českého zákonodárce v odvětví práva
ústavního je § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lhůta
počíná již dnem rozhodným pro její plynutí, a nikoli dnem
následujícím, jak je obvyklé. V této souvislosti nutno poukázat
i na rozdílnost dikce čl. 50 odst. 1 Ústavy, kdy lhůta počíná "ode
dne", který je pro její plynutí rozhodný, a § 72 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu, dle něhož lhůta "počíná dnem", který je pro její
plynutí rozhodný.
Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové
omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména
důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení
procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.
Tyto důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety.
Na straně druhé, pokud je uplatnění určitého práva, resp.
pravomoci časově omezeno, je nezbytné vzít zřetel na určité
skutečnosti (překážky) na straně subjektu tohoto práva či
pravomoci, které, nikoli z jeho zavinění, jejich výkonu brání.
Jinak řečeno, vytvořit konstrukci reálně umožňující právo, resp.
pravomoc v daném časovém limitu uplatnit. Za tím účelem právní
myšlení, opět již v dobách římských, vytvořilo myšlenkové
konstrukce, fikce stavění lhůty (plynutí času), resp. posunutí
jejího ukončení.
Tato obecná právní pravidla (v daném případě právní fikce), jež
jsou svojí povahou právní reakcí na praktické problémy, v evropské
právní kultuře platí po tisíciletí. Jak již bylo zmíněno, je
v dispozici ústavodárce, resp. zákonodárce postupovat i jinak,
v tomto případě však je povinen takový postup výslovně stanovit.
Jelikož se tak v případě počítání lhůty dle čl. 50 odst. 1 Ústavy
nestalo, nelze její počátek i ukončení interpretovat jinak než
v souladu s obecně platnými principy.
Ve prospěch uvedeného závěru svědčí i další důvod, resp.
interpretační přístup, jenž v této souvislosti považuje Ústavní
soud za klíčový. V situaci, kdy mezi subjekty aplikujícími Ústavu
dochází ke sporu o výklad určitého ustanovení, nutno tento spor
řešit ve prospěch možnosti uplatnění ústavní pravomoci, jíž se
dané ustanovení týká, čili z hlediska smyslu a účelu dotčeného
ústavního institutu. Tímto v posuzované věci je dělba moci mezi
ústavními orgány v zákonodárném procesu.
Ve stanoviscích k posuzované věci se objevuje i otázka právní
povahy předmětné lhůty. Patnáctidenní lhůta dle čl. 50 odst. 1
Ústavy je lhůtou na doručení, nikoli lhůtou na "rozhodnutí", což
ostatně prezident republiky ve svém návrhu na zrušení zákona č.
243/1997 Sb. ani netvrdí. Toto konstatování nic nemění na
skutečnosti, že v předmětné věci, jelikož konec lhůty připadl na
den pracovního klidu (sobotu 28. června 1997), byl jejím posledním
dnem nejbližší příští pracovní den (tj. pondělí 30. června 1997).
Konečně neobstojí ani argument Poslanecké sněmovny, když
deklaruje svoji připravenost na požádání Kanceláře prezidenta
republiky převzít vrácený zákon i v den pracovního klidu. Pokud
zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, případně jiný právní
předpis neobsahuje ustanovení vymezující rozsah působení
Poslanecké sněmovny i ve dnech pracovního klidu, je deklarování
její připravenosti převzít, po předchozím avízu Kanceláře
prezidenta republiky, vrácený zákon i v den pracovního klidu
právně irelevantní.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že
prezident republiky zákon č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon
ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění
pozdějších předpisů, vrátil Poslanecké sněmovně k opětovnému
projednání ve lhůtě stanovené čl. 50 odst. 1 Ústavy. Tím, že
uvedený zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů bez toho, že by o jeho
přijetí Poslanecká sněmovna opětovně hlasovala, došlo postupem
Poslanecké sněmovny k porušení čl. 50 odst. 2 Ústavy, pročež
Ústavní soud zákon č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon ČNR č.
246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších
předpisů, zrušil.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
Práva na uvedení odlišného stanoviska k odůvodnění nálezu
v protokolu o jednání a na jeho připojení k rozhodnutí s uvedením
svého jména podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
využila soudkyně JUDr. Ivana Janů.