56/2009 Sb.m.s.
SDĚLENÍ
Ministerstva zahraničních věcí
Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 27. dubna 2007 byl v Moskvě podepsán
Protokol ke Smlouvě
mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o zamezení dvojího zdanění a
zabránění daňovému úniku
oboru daní z příjmu a z majetku1).
S Protokolem vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Protokol
ratifikoval.
Protokol vstoupil v platnost na základě svého článku XI dne 17. dubna 2009.
České znění Protokolu a anglické znění, jež je pro jeho výklad rozhodné, se vyhlašují
současně.
PROTOKOL
ke Smlouvě mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace
o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní
z příjmu a z majetku
VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY A VLÁDA RUSKÉ FEDERACE,
přejíce si uzavřít Protokol ke Smlouvě mezi vládou České republiky a vládou Ruské
federace o zamezení dvojího
zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, která byla
podepsána v Praze dne
17. listopadu 1995 (v tomto protokolu dále jen „Smlouva“),
se dohodly takto:
ČLÁNEK I
Článek 3 odstavec 1 písmeno h) Smlouvy se mění následovně:
„h) výraz „mezinárodní doprava“ označuje jakoukoli dopravu lodí, člunem nebo letadlem
provozovanou rezidentem
jednoho smluvního státu, vyjma případů, kdy jsou loď, člun nebo letadlo provozovány
pouze mezi
místy v druhém smluvním státě;“
ČLÁNEK II
1. Článek 5 odstavec 3 Smlouvy se mění následovně:
„3. Výraz „stálá provozovna“ rovněž zahrnuje:
a) staveniště nebo stavební, montážní nebo instalační projekt nebo dozor s tím spojený,
avšak pouze pokud
takové staveniště, projekt nebo dozor trvá déle než dvanáct měsíců;
b) poskytování služeb, včetně poradenských nebo manažerských služeb, podnikem jednoho
smluvního státu
prostřednictvím zaměstnanců nebo jiných pracovníků najatých podnikem pro tento účel,
avšak pouze pokud
činnosti takového charakteru trvají na území druhého smluvního státu po jedno nebo
více období přesahující
v úhrnu šest měsíců v jakémkoliv dvanáctiměsíčním období.“
2. Článek 5 odstavec 5 Smlouvy se mění následovně:
„5. Jestliže, bez ohledu na ustanovení odstavců 1 a 2, osoba - jiná než nezávislý
zástupce, na kterého se vztahuje
odstavec 6 - jedná ve smluvním státě na účet podniku a má a obvykle vykonává oprávnění
uzavírat smlouvy
jménem podniku, má se za to, že tento podnik má stálou provozovnu v tomto státě ve
vztahu ke všem činnostem,
které tato osoba provádí pro podnik, pokud činnosti této osoby nejsou omezeny na
činnosti uvedené v odstavci 4,
které, pokud by byly vykonávány prostřednictvím trvalého zařízení pro podnikání,
by nezakládaly z tohoto
trvalého zařízení pro podnikání stálou provozovnu podle ustanovení tohoto odstavce.“
3. Článek 5 odstavec 6 Smlouvy se mění následovně:
„6. Nemá se za to, že podnik jednoho smluvního státu má stálou provozovnu v druhém
smluvním státě jenom
proto, že v tomto druhém státě vykonává svoji činnost prostřednictvím makléře, generálního
komisionáře nebo
jakéhokoliv jiného nezávislého zástupce, pokud tyto osoby jednají v rámci své řádné
činnosti.“
ČLÁNEK III
1. První věta článku 10 odstavce 2 Smlouvy se mění následovně:
„2. Tyto dividendy však mohou být rovněž zdaněny ve smluvním státě, jehož je společnost,
která je vyplácí,
rezidentem, a to podle právních předpisů tohoto státu, avšak jestliže skutečný vlastník
dividend je rezidentem
druhého smluvního státu, daň takto uložená nepřesáhne 10 procent hrubé částky dividend.“
2. Článek 10 odstavec 3 Smlouvy se mění následovně:
„3. Výraz „dividendy“ použitý v tomto článku označuje příjmy z akcií nebo jiných
práv, s výjimkou pohledávek,
s podílem na zisku, jakož i jiné příjmy, které jsou podrobeny stejnému daňovému režimu
jako příjmy z akcií
podle daňových zákonů státu, jehož je společnost, která provádí platbu, rezidentem.“
ČLÁNEK IV
1. Článek 11 odstavec 1 Smlouvy se mění následovně:
„1. Úroky mající zdroj v jednom smluvním státě a skutečně vlastněné rezidentem druhého
smluvního státu
podléhají zdanění jen v tomto druhém státě.“
2. Do článku 11 odstavce 2 Smlouvy se doplňuje druhá věta, která zní následovně:
„Výraz „úroky“ nezahrnuje žádnou část příjmu, která je považována za dividendu podle
ustanovení článku 10
odstavce 3.“
3. Do článku 11 Smlouvy se doplňuje nový odstavec 4, který zní následovně:
„4. Předpokládá se, že úroky mají zdroj ve smluvním státě, jestliže plátcem je tento
stát sám, jeho nižší správní
útvar, místní úřad nebo rezident tohoto státu. Jestliže však plátce úroků, ať je
nebo není rezidentem některého
smluvního státu, má ve smluvním státě stálou provozovnu nebo stálou základnu, ve
spojení s níž došlo k zadlužení,
z něhož jsou úroky placeny, a tyto úroky jdou k tíži takové stálé provozovny nebo
stálé základny,
předpokládá se, že tyto úroky mají zdroj v tom smluvním státě, ve kterém je stálá
provozovna nebo stálá základna
umístěna.“
4. Stávající odstavec 4 článku 11 Smlouvy se přečíslovává na odstavec 5.
ČLÁNEK V
První věta článku 12 odstavce 2 Smlouvy se mění následovně:
„2. Tyto licenční poplatky však mohou být rovněž zdaněny ve smluvním státě, v němž
mají zdroj, a to podle
právních předpisů tohoto státu, avšak jestliže skutečný vlastník licenčních poplatků
je rezidentem druhého
smluvního státu, daň takto uložená nepřesáhne 10 procent hrubé částky licenčních
poplatků.“
ČLÁNEK VI
1. Do článku 13 Smlouvy se doplňuje nový odstavec 4, který zní následovně:
„4. Zisky, které pobírá rezident jednoho smluvního státu ze zcizení akcií nebo jiných
podobných práv na
společnosti, jejichž hodnota plyne z více než 50 procent z nemovitého majetku umístěného
ve druhém smluvním
státě, mohou být zdaněny v tomto druhém státě.“
2. Stávající odstavec 4 článku 13 Smlouvy se přečíslovává na odstavec 5 a mění se
následovně:
„5. Zisky ze zcizení jakéhokoliv jiného majetku, než který je uveden v odstavcích
1, 2, 3 a 4, podléhají zdanění jen
ve smluvním státě, jehož je zcizitel rezidentem.“
ČLÁNEK VII
1. Článek 15 odstavec 3 Smlouvy se mění následovně:
„3. Bez ohledu na předchozí ustanovení tohoto článku mohou být odměny pobírané z
důvodu zaměstnání
vykonávaného na palubě lodi, člunu nebo letadla provozované nebo provozovaného v
mezinárodní dopravě
rezidentem smluvního státu zdaněny v tomto státě.“
2. Do článku 15 Smlouvy se doplňuje nový odstavec 4, který zní následovně:
„4. Výraz „zaměstnavatel“ zmíněný v odstavci 2 písmenu b) označuje osobu, která má
právo na vykonanou práci
a která nese odpovědnost a riziko spojené s vykonáváním práce.“
ČLÁNEK VIII
Článek 24 Smlouvy se mění následovně:
„Článek 24
ZÁKAZ DISKRIMINACE
1. Státní příslušníci jednoho smluvního státu nebudou podrobeni ve druhém smluvním
státě žádnému zdanění
nebo jakýmkoliv povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění
a spojené povinnosti,
kterým jsou nebo mohou být podrobeni státní příslušníci tohoto druhého státu, kteří
jsou, zejména s ohledem na
rezidenci, ve stejné situaci. Toto ustanovení se bez ohledu na ustanovení článku
1 vztahuje rovněž na osoby, které
nejsou rezidenty jednoho nebo obou smluvních států.
2. Zdanění stálé provozovny, jež má podnik jednoho smluvního státu ve druhém smluvním
státě, nebo stálé
základny, jež má k dispozici rezident jednoho smluvního státu ve druhém smluvním
státě, nebude v tomto
druhém státě nepříznivější než zdanění podniků nebo rezidentů tohoto druhého státu,
které nebo kteří vykonávají
tytéž činnosti.
3. Nic v tomto článku nebude vykládáno jako závazek jednoho smluvního státu, aby
přiznal rezidentům druhého
smluvního státu jakékoliv osobní úlevy, slevy a snížení daně z důvodu osobního stavu
nebo povinností k rodině,
které přiznává svým vlastním rezidentům.
4. Pokud se nebudou aplikovat ustanovení článku 9, článku 11 odstavce 5 nebo článku
12 odstavce 6, budou
úroky, licenční poplatky a jiné výlohy placené podnikem jednoho smluvního státu rezidentu
druhého smluvního
státu odčitatelné pro účely stanovení zdanitelných zisků takového podniku za stejných
podmínek, jako kdyby
byly placeny rezidentu prvně zmíněného státu. Podobně, jakékoliv dluhy podniku jednoho
smluvního státu vůči
rezidentu druhého smluvního státu budou pro účely stanovení zdanitelného majetku
takového podniku odčitatelné
za stejných podmínek, jako kdyby byly smluveny vůči rezidentu prvně zmíněného státu.
5. Podniky jednoho smluvního státu, jejichž jmění je zcela nebo zčásti, přímo nebo
nepřímo vlastněno nebo
kontrolováno jedním nebo více rezidenty druhého smluvního státu, nebudou podrobeny
v prvně zmíněném státě
žádnému zdanění nebo jakýmkoliv povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo
tíživější než zdanění
a spojené povinnosti, kterým jsou nebo mohou být podrobeny jiné podobné podniky prvně
zmíněného státu.
6. Ustanovení tohoto článku se bez ohledu na ustanovení článku 2 vztahují na daně
všeho druhu a pojmenování.“
ČLÁNEK IX
Článek 25 odstavec 1 Smlouvy se mění následovně:
„1. Jestliže se osoba domnívá, že opatření jednoho nebo obou smluvních států vedou
nebo povedou u ní ke
zdanění, které není v souladu s ustanoveními této smlouvy, může, bez ohledu na opravné
prostředky, které
poskytují vnitrostátní právní předpisy těchto států, předložit svůj případ příslušnému
úřadu smluvního státu,
jehož je rezidentem, nebo, pokud její případ spadá pod článek 24 odstavec 1, úřadu
smluvního státu, jehož je
státním příslušníkem. Případ musí být předložen do tří let od prvního oznámení opatření
vedoucího ke zdanění,
které není v souladu s ustanoveními Smlouvy.“
ČLÁNEK X
Článek 26 Smlouvy se mění následovně:
„Článek 26
VÝMĚNA INFORMACÍ
1. Příslušné úřady smluvních států si budou vyměňovat takové informace, u nichž lze
předpokládat, že jsou
relevantní ve vztahu k provádění ustanovení této smlouvy nebo ve vztahu ke správě
nebo k vymáhání vnitrostátních
právních předpisů, které se vztahují na daně všeho druhu a pojmenování ukládané jménem
smluvních
států nebo jejich nižších správních útvarů nebo místních úřadů, pokud zdanění, které
upravují, není v rozporu se
Smlouvou. Výměna informací není omezena články 1 a 2.
2. Veškeré informace obdržené smluvním státem podle odstavce 1 budou udržovány v
tajnosti stejným způsobem
jako informace získané podle vnitrostátních právních předpisů tohoto státu a budou
poskytnuty pouze
osobám nebo úřadům (včetně soudů a správních úřadů), které se zabývají vyměřováním
nebo vybíráním daní,
které jsou uvedeny v odstavci 1, vymáháním nebo trestním stíháním ve věci těchto
daní, rozhodováním o opravných
prostředcích ve vztahu k těmto daním nebo dozorem výše uvedeného. Tyto osoby nebo
úřady použijí tyto
informace jen k těmto účelům. Mohou sdělit tyto informace při veřejných soudních
řízeních nebo v soudních
rozhodnutích.
3. Ustanovení odstavců 1 a 2 nebudou v žádném případě vykládána tak, že ukládají
smluvnímu státu povinnost:
a) provést správní opatření, která by porušovala právní předpisy a správní praxi
tohoto nebo druhého smluvního
státu;
b) poskytnout informace, které nemohou být získány na základě právních předpisů nebo
v běžném správním
řízení tohoto nebo druhého smluvního státu;
c) poskytnout informace, které by odhalily jakékoliv obchodní, hospodářské, průmyslové,
komerční nebo
profesní tajemství nebo obchodní postup, nebo informace, jejichž sdělení by bylo
v rozporu s veřejným
pořádkem.
4. Jestliže jsou v souladu s tímto článkem jedním smluvním státem požadovány informace,
druhý smluvní stát
použije svých opatření zaměřených na získávání informací, aby získal požadované informace,
i když tento druhý
stát takové informace nepotřebuje pro své vlastní daňové účely. Povinnost obsažená
v předchozí větě podléhá
omezením odstavce 3, ale v žádném případě nebudou tato omezení vykládána tak, že
umožňují smluvnímu státu
odmítnout poskytnout informace pouze z toho důvodu, že nemá domácí zájem na takových
informacích.
5. Ustanovení odstavce 3 nebudou v žádném případě vykládána tak, že umožňují smluvnímu
státu odmítnout
poskytnout informace pouze z toho důvodu, že informacemi disponuje banka, jiná finanční
instituce, pověřenec
nebo osoba, která jedná v zastoupení nebo jako zmocněnec, nebo proto, že se informace
vztahují k vlastnickým
podílům na osobě.“
ČLÁNEK XI
Smluvní státy si vzájemně diplomatickou cestou oznámí splnění postupů, které jsou
vyžadovány jejich vnitrostátními
právními předpisy pro vstup tohoto protokolu v platnost. Protokol, který tvoří nedílnou
součást
Smlouvy, vstoupí v platnost dnem pozdějšího z těchto oznámení a v obou státech se
bude provádět ve vztahu
k daňovým obdobím začínajícím 1. ledna kalendářního roku následujícího po roce, ve
kterém Protokol vstoupí
v platnost, nebo později.
Dáno v Moskvě dne 27. dubna 2007 ve dvou původních vyhotoveních, každé v jazyce českém,
ruském a anglickém,
přičemž všechny texty jsou autentické. V případě jakéhokoliv rozdílu bude rozhodujícím
anglický text.
Za vládu České republiky Za vládu Ruské federace Miroslav Kalousek Alexej Leonidovič Kudrin ministr financí ministr financí
1) Smlouva mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o zamezení dvojího
zdanění a zabránění daňovému úniku
v oboru daní z příjmu a z majetku, podepsaná v Praze dne 17. listopadu 1995, byla
vyhlášena pod č. 278/1997 Sb.