22840/21/7100-40113-207118 Informace k pokynům k převodním cenám v oblasti finančních transakcí

10.4. Může se stát, že poměr dluhového a kapitálového financování dlužníka, který je součástí skupiny nadnárodních podniků, bude odlišný od poměru, který by vykazoval nezávislý subjekt fungující za stejných nebo obdobných okolností. Tato situace může ovlivnit výši úroků placených dlužníkem a může tak ovlivnit zisky vzniklé v dané jurisdikci.

10.5. Komentář k Článku 9 Modelové smlouvy OECD uvádí v odst. 3(b), že Článek 9 je relevantní "nejen při určování, zda úroková sazba stanovená v úvěrové smlouvě je na úrovni sazby odpovídající principu tržního odstupu, ale také, zda je možné na úvěr prima facie pohlížet jako na úvěr nebo zda by na něj mělo být pohlíženo jako na nějaký jiný druh platby, zejména jako příspěvek do vlastního kapitálu".²⁾

10.6. V kontextu předchozích odstavců tento pododdíl rozvádí, jak se koncepty Kapitoly I, zejména přesné vymezení konkrétní transakce podle Oddílu D.1. mohou vztahovat k poměru dluhového a kapitálového financování subjektu v rámci skupiny nadnárodních podniků.

10.7. Má-li se za to, že souhrnně posuzovaná ujednání přijatá v souvislosti s transakcí se liší od opatření, která by byla přijata nezávislými podniky, které se za srovnatelných okolností chovají obchodně racionálním způsobem, pak pokyny uvedené v Oddílu D.2 Kapitoly I mohou být rovněž relevantní.

10.8. Ačkoli tyto pokyny odrážejí přístup přesného vymezení konkrétní transakce v souladu s Kapitolou I pro určení výše dluhu, který má být oceněn, přípouští se, že lze použít i jiné přístupy k řešení otázky poměru dluhového a kapitálového financování subjektu podle vnitrostátních právních předpisů, a to před stanovením výše úroku z takto stanoveného dluhu. Tyto přístupy mohou zahrnovat vícefaktorovou analýzu vlastností nástroje a emitenta.

10.9. Účelem těchto pokynů tedy není zabránit jednotllivým zemím v aplikování přístupů k řešení poměru dluhového a kapitálového financování subjektu a daňové uznatelnosti úroků podle vnitrostátních právních předpisů, ani nařizovat přesné vymezení podle Kapitoly I jako jediného možného přístupu k určení toho, zda by domnělý dluh měl být považován za dluh.

10.10. Ačkoli jednotlivé země mohou mít různé názory na uplatňování Článku 9 k určení poměru dluhového a kapitálového financování subjektu ve skupině nadnárodních podniků, účelem tohoto oddílu je poskytnout pokyny těm zemím, které používají přesné vymezení podle Kapitoly I k určení, zda by domnělý úvěr měl být považován za úvěr pro daňové účely (nebo zda by měl být považován za nějaký jiný druh platby, zejména za příspěvek do vlastního kapitálu).

10.11. Konkrétní označení nebo popisy přiřazené k finančním transakcím analýzu převodních cen neomezují. Každá situace musí být přezkoumána na základě své vlastní podstaty a s výhradou formulovanou v předchozím odstavci bude jakémukoli pokusu o ocenění předcházet přesné vymezení konkrétní transakce podle Kapitoly I.

10.12. Při přesném vymezování poskytovaných finančních prostředků mohou být v závislosti na konkrétních skutečnostech a okolnostech užitečnými ukazateli následující ekonomicky relevantní charakteristiky: existence nebo neexistence pevně stanoveného data splatnosti; povinnost platit úroky; právo vymáhat platbu jistiny a úroků; postavení poskytovatele finančních prostředků ve srovnání s klasickými firemními věřiteli; existence finančních smluv a zajištění; zdroj úrokových plateb; schopnost příjemce finančních prostředků získávat úvěry od nespojených úvěrujících institucí; rozsah, v jakém jsou finanční prostředky použity k nabytí kapitálových aktiv; a neschopnost domnělého dlužníka splatit dluh v den splatnosti nebo požadovat odklad.

10.13. Vezměme si například situaci, kdy společnost B, člen skupiny nadnárodních podniků, potřebuje další finanční prostředky pro své obchodní aktivity. V tomto scénáři společnost B obdrží od spojeného podniku C finanční prostředky, které jsou deklarovány jako úvěr s dobou trvání 10 let. Předpokládejme, že s ohledem na všechny dobré finanční výhledy společnosti B na příštích 10 let je zřejmé, že společnost B by nebyla schopna úvěr v takové výši splatit. Na základě zjištěných skutečností a okolností lze dojít k závěru, že nezávislý subjekt by nebyl ochoten takový úvěr společnosti B poskytnout z důvodu její neschopnosti jej splatit. Proto by přesně vymezená částka úvěru poskytnutého společností C společnosti B pro účely převodních cen byla funkcí maximální částky, kterou by nezávislý věřitel byl ochoten půjčit společnosti B, a maximální částky, kterou by si nezávislý dlužník za srovnatelných okolností byl ochoten půjčit od společnosti C, včetně možností nepůjčení si nebo půjčení si omezené částky (viz komentáře k "Pohled věřitele a dlužníka" uvedené v Oddílu C.1.1.1 této Kapitoly). Zbytek úvěru poskytnutý společností C společnosti B by proto nebyl vymezen jako úvěr pro účely stanovení výše úroků, které by společnost B zaplatila za obvyklých tržních podmínek.

10.14. Při určování podmínek tržního odstupu u finančních transakcí platí stejné zásady, jaké jsou popsány v Kapitolách I-III této Směrnice pro jakoukoli jinou závislou transakci.

10.15. Stejně jako u každé závislé transakce, přesné vymezení finančních transakcí vyžaduje analýzu faktorů ovlivňujících výkonnost podniků v průmyslovém odvětví, v němž skupina nadnárodních podníků působí. Vzhledem k tomu, že existují rozdíly mezi průmyslovými odvětvími, faktory, jako je určitý bod ekonomického, obchodního nebo produktového cyklu, účinek vládních regulací nebo dostupnost finančních zdrojů v daném odvětví, jsou relevantními rysy, které je třeba vzít v úvahu k přesnému vymezení závislé transakce. Toto posouzení zohlední skutečnost, že skupiny nadnárodních podníků působící v různých odvětvích mohou vyžadovat například různé částky a druhy financování v důsledku různých úrovní kapitálové náročnosti mezi odvětvími nebo mohou vyžadovat různé úrovně krátkodobých hotovostních zůstatků v důsledku různých obchodních potřeb mezi odvětvími. Tam, kde jsou příslušné nadnárodní podniky regulovány, jako např. subjekty finančních služeb, na které se vztahují předpisy v souladu s uznávanými průmyslovými standardy (např. basilejské požadavky), je třeba náležitě přihlížet k omezením, která jim tato nařízení ukládají.³⁾

10.16. Jak je popsáno v Kapitole I, proces přesného vymezení konkrétní transakce rovněž vyžaduje pochopení toho, jak konkrétní skupina nadnárodních podniků reaguje na tyto identifikované faktory.

V tomto ohledu mohou politiky skupin nadnárodních podniků informovat o přesném vymezení konkrétní transakce zvážením například toho, jak skupina nadnárodních podniků upřednostňuje potřeby financování v rámci různých projektů; strategického významu konkrétního nadnárodního podniku ve skupině; zda se skupina nadnárodních podniků zaměřuje na konkrétní úvěrový rating nebo poměr dluhu a kapitálu, nebo zda skupina nadnárodních podniků přijímá jinou strategii financování než ostatní subjekty v jejím průmyslovém odvětví (viz Oddíl B.3.5.).

10.17. V souladu s pokyny stanovenými v Kapitole I by přesné vymezení konkrétní transakce mělo začít důkladnou identifikací ekonomicky relevantních charakteristik transakce - sestávajících z obchodních nebo finančních vztahů mezi stranami a podmínek a ekonomicky relevantních okolností spojených s těmito vztahy - včetně: přezkoumání smluvních podmínek transakce, vykonávaných funkcí, použitých aktiv a předpokládaných rizik, charakteristik finančních nástrojů, ekonomických okolností stran a trhu a obchodních strategií používaných obchodními stranami.

10.18. Společně s analýzou jakékoli jiné transakce mezi spojenými podniky je při uplatňování principu tržního odstupu ve vztahu k dané finanční transakci nezbytné zvážit podmínky, na nichž by se za srovnatelných okolností dohodly nezávislé společnosti.

10.19. Nezávislé společnosti při zvažování, zda vstoupit do určité finanční transakce, budou zvažovat všechny ostatní možnosti, které mají reálně k dispozici a transakce uzavřou pouze tehdy, pokud neshledají žádnou jinou alternativu, která by jim poskytla jasně více efektivní příležitost splnění jejich obchodních cílů (viz odstavec 1.38 Kapitoly I). Při posuzování možností, které jsou reálně k dispozici, je třeba vzít v úvahu perspektivu každé ze zúčastněných stran transakce. Například v případě subjektu, který poskytuje finanční prostředky, mohou být zvažovány jiné investiční příležitosti s přihlédnutím ke specifickým obchodním cílům věřitele a ke kontextu, v němž se transakce uskutečňuje. Z pohledu dlužníka budou možnosti, které jsou reálně dostupné, zahrnovat širší úvahy než pouze schopnost subjektu splácet svůj dluh, například objem finančních prostředků, které skutečně potřebuje ke splnění svých provozních potřeb. V některých případech se subjekt, i když může být schopen si půjčit určitou částku, může rozhodnout, že tak neučiní, aby se vyhnul negativnímu tlaku na svůj úvěrový rating, zvýšení kapitálových nákladů a ohrožení svého přístupu na kapitálové trhy a svojí pověsti na trhu (viz komentáře k "Pohled věřitele a dlužníka" v Oddílu C.1.1.1 této Kapitoly).

10.20. V ideálním případě by srovnávací analýza měla umožnit identifikaci finančních transakcí mezi nezávislými stranami, které odpovídají ve všech ohledech testované transakci. S mnoha zapojenými proměnnými faktory je pravděpodobnější, že se potenciální srovnatelné položky budou od testované transakce lišit. Pokud existují rozdíly mezi testovanou transakcí a navrhovanou srovnatelnou transakcí, bude třeba zvážit, zda tyto rozdíly mají podstatný dopad na cenu. Pokud ano, je případně možné provést úpravy srovnatelnosti, aby se zlepšila spolehlivost srovnatelných transakcí. To je lépe proveditelné, pokud je úprava založena na kvantitativním faktoru a jsou snadno dostupné kvalitní údaje (např. o měnových rozdílech) než například při snaze porovnat úvěry dlužníků s kvalitativními rozdíly nebo tam, kde údaje nejsou tak snadno dostupné (např. dlužníci s různými obchodními strategiemi).

10.21. Pro tvorbu analýzy pravidel a podmínek finanční transakce jako součásti přesného vymezení konkrétní transakce nebo snahy stanovení ceny přesně vymezené konkrétní transakce by měly být zváženy následující ekonomicky relevantní charakteristiky.

10.149. Finanční transakce uvnitř skupiny mohou zahrnovat i nástroje, kterými je riziko převáděno z jednoho subjektu na druhý v rámci skupiny nadnárodních podniků. Například zajišťovací operace se v běžném obchodním styku často používají jako prostředek ke zmírnění expozice rizikům, jako jsou pohyby devizových kurzů nebo komoditních cen. Nezávislý subjekt se může rozhodnout, že tato rizika převezme nebo se proti nim zajistí v souladu se svou vlastní strategií. Ve skupině nadnárodních podniků by však s těmito riziky mohlo být zacházeno odlišně v závislosti na přístupu skupiny k řízení rizik a jejich zajištění.

10.150. Skupina nadnárodních podniků často centralizuje treasury funkce a realizuje strategie snižování rizik týkajících se úrokových sazeb a měnových rizik, aby zlepšila účinnost a efektivitu tím, že jednotlivé subjekty nemusí smluvně uzavírat zajišťovací smlouvy, ačkoli jejich riziko je z pohledu nadnárodního podniku jako celku zajištěno.

10.151. Možné mechanismy, kterými může skupina nadnárodních podniků centralizovat zajištění rizik, zahrnují:

10.152. Pokud centralizovaná treasury funkce zařídí zajišťovací kontrakt, který zúčastněný subjekt uzavře, lze tuto centralizovanou funkci považovat za poskytování služby zúčastněnému subjektu, za kterou by měla obdržet kompenzaci za tržních podmínek.

10.153. V praxi mohou vzniknout obtížnější otázky stanovení převodních cen, a to v případě uzavření smluvního nástroje oddělením treasury nebo jiným subjektem skupiny nadnárodních podniků, což má za následek, že pozice v rámci stejného subjektu sice nejsou zajištěny, ale pozice v rámci celé skupiny zajištěna je. Pokud v rámci skupiny nadnárodních podniků existují zajišťovací smluvní nástroje, ale nikoli v rámci téhož subjektu, nebo pokud v rámci skupiny neexistují smluvní nástroje, ale pozice skupiny je chráněna (jako tomu může být například v případě přirozeného zajištění), nebylo by vhodné provádět zajištění v rámci téhož subjektu nebo uzavírat zajišťovací transakce tam, kde neexistují písemné smlouvy, bez komplexní analýzy přesného vymezení konkrétních transakcí podle Oddílu D.1 Kapitoly I (například existence záměrného jednání ve vzájemné shodě s cílem zapojit se do zajištění specifického rizika) a obchodní racionality transakcí podle Oddílu D.2 Kapitoly I.

10.169. Tato část popisuje řadu přístupů k tvorbě cen pro situace, kdy je záruka považována za vhodnou. Pokud však přesné vymezení konkrétní transakce naznačuje, že domnělá záruka není zárukou, je třeba zvážit jiné přístupy k tvorbě cen, zejména pokyny uvedené v Kapitole VII. Stejně jako v jakékoli jiné situaci v oblasti převodních cen by výběr nejvhodnější metody měl být v souladu s přesným vymezením konkrétní transakce, a to zejména prostřednictvím funkční analýzy (viz Kapitola II).

10.183. Následující příklady vycházejí ze zásad diskutovaných v Oddílu D.8 Kapitoly I, zejména v odstavci 1.167.

10.189. Existuje mnoho způsobů, jak mohou skupiny nadnárodních podniků v rámci skupiny řídit rizika. Mohou se například rozhodnout vyčlenit prostředky do rezerv, předfinancovat potenciální budoucí ztráty, samopojistit se, získat pojištění od třetích stran nebo si jednoduše zvolit zachování konkrétního rizika. V některých jiných případech se může skupina nadnárodních podniků rozhodnout konsolidovat určitá rizika prostřednictvím takzvaného "kaptivního" pojištění.

10.190. V této Směrnici je pojem kaptivní pojištění spojen s pojišťovnou nebo subjektem, jehož v podstatě všechny pojišťovací činnosti představují poskytování pojistných smluv ke krytí rizik subjektů skupiny nadnárodních podniků, do které patří.

10.191. Naproti tomu pojem zajištění se v této Směrnici vztahuje na zajišťovnu nebo subjekt, jehož účelem je poskytovat zajišťovací smlouvy ke krytí rizik nespojených podniků, která jsou v první řadě pojištěna subjekty skupiny nadnárodních podniků, do které patří.⁵⁾ (Situace, ve které jsou rizika subjektů v rámci skupiny nadnárodních podniků v první řadě pojištěna nespojenou stranou, ale poté zajištěna subjektem v rámci skupiny, je popsána v Oddílu E.2.4).

10.192. Kaptivní pojištění může podléhat regulaci stejným způsobem jako ostatní pojišťovny a zajišťovny.⁶⁾ Přesné požadavky na regulaci pojištění se budou v jednotlivých jurisdikcích lišit, ale obvykle zahrnují určité pojistně-matematické, účetní a kapitálové požadavky. Zatímco cílem pojistné regulace je chránit pojistníky, místní regulační orgány mohou stanovit mírnější regulační režim, pokud kaptivní pojištění poskytuje pojištění výhradně členům skupiny nadnárodních podniků.

10.193. Existuje několik důvodů, proč skupina nadnárodních podniků používá kaptivní pojištění, jako například: stabilizace pojistného placeného subjekty v rámci skupiny nadnárodních podniků; využití daňové a regulační arbitráže; získání přístupu na zajišťovací trhy; zmírnění volatility tržní kapacity; nebo to, že se skupina nadnárodních podniků domnívá, že ponechání si rizika v rámci skupiny je nákladově efektivnější.

10.194. Dalším možným důvodem pro použití kaptivního pojištění skupinou nadnárodních podniků kromě těch dříve uvedených je obtížnost nebo nemožnost získání pojistného krytí pro určitá rizika. Jsou-li taková rizika pojištěna kaptivním pojištěním, může to vyvolat otázku, zda lze stanovit tržní cenu a zároveň otázku obchodní racionálnosti takového ujednání (viz Oddíl D.2 Kapitoly I).

10.201. Pojištění vyžaduje převzetí pojistného rizika pojistitelem. V případě pojistné události neutrpí pojištěný finanční dopad potenciální ekonomické ztráty v rozsahu, v jakém pojistné riziko převzal pojistitel, protože ztráta je kompenzována pojistnou platbou.

10.202. Z pohledu kaptivního pojištění může být skutečnost, že kaptivní pojištění je vystaveno negativním výsledkům pojistného rizika a možnosti významné ztráty, právě indikátorem toho, že pojistné riziko bylo převzato kaptivním pojištěním. K převzetí pojistného rizika může navíc dojít pouze v případě, že kaptivní pojištění má reálnou šanci, že bude schopno uspokojit nároky v případě, že se riziko naplní, tj. kaptivní pojištění musí mít přístup k financování, aby mohlo nést důsledky uskutečněného pojistného rizika. Při určování, zda má kaptivní pojištění finanční kapacitu k převzetí rizika, je třeba vzít v úvahu kapitál, který má kaptivní pojištění snadno k dispozici, a jeho realisticky dostupné možnosti. Zejména v případě, kdy kaptivní pojištění investuje pojistné do pojištěných subjektů v rámci skupiny nadnárodních podniků, bude vztah mezi schopností kaptivního pojištění uspokojit pohledávky vzniklé z pojistných událostí a finanční pozicí těchto dalších nadnárodních podniků klíčový pro analýzu podle Kapitoly I.

10.203. Pojištění rovněž vyžaduje diverzifikaci rizik. Diverzifikace rizik je sdružování portfolia rizik, prostřednictvím kterého pojistitel dosahuje efektivního využití kapitálu. Velcí komerční pojistitelé se spoléhají na dostatečně velký počet pojistných smluv s podobnou pravděpodobností ztráty, aby bylo umožněno působení statistických zákonů průměrů a zároveň přesné modelování pravděpodobnosti nároků. Pojistitel také udržuje takové portfolio rizik, pro které má kapitálovou rezervu na základě regulačních potřeb a požadavků ratingové agentury.

10.204. Základem pojišťovací činnosti je diverzifikace rizik. Kombinace nesouvisejícího rizika a různých geografických expozic vede k efektivnímu využití kapitálu, což umožňuje pojistiteli mít nižší úroveň kapitálu, než jakou by musely udržovat pojištěné strany, aby čelily důsledkům materializace rizika.

10.205. Kaptivní pojištění může dosáhnout diverzifikace rizik tím, že pojistí nejen interní rizika v rámci své skupiny nadnárodních podniků, ale zároveň do svého portfolia zahrne významnou část externích, neskupinových rizik (při zachování definice kaptivního pojištění uvedeného v odstavci 10.190).

10.206. Alternativně lze diverzifikace rizik dosáhnout krytím interních rizik, pokud šířka a hloubka skupiny nadnárodních podniků umožňuje kaptivnímu pojištění pokrýt nesouvisející nebo méně než plně související rizika a různé geografické expozice. Situace, kdy kaptivní pojištění pokrývá pouze interní rizika, vyžadují důkladnou analýzu podle pokynů uvedených v Kapitole I, aby se zjistilo, zda skutečně došlo k diverzifikaci rizik, tj. zda je kaptivním pojištěním pokryto dostatečné množství a rozmanitost rizik. V této souvislosti je určení toho, zda došlo k diverzifikaci rizika, citlivou otázkou a závěr analýzy by závisel na konkrétních skutečnostech a okolnostech.

10.207. Zejména interní diverzifikace rizik může vést k nižší kapitálové efektivnosti, než jaké dosahuje externí diverzifikace rizik. Odměna kaptivního pojištění, které pokrývá výhradně interní rizika, proto může být nižší než v případě, kdy je diverzifikace rizik zajištěna pojištěním externích, neskupinových rizik nebo zajištěním významné části rizik skupiny nadnárodních podniků mimo skupinu. Pokud navíc přesné vymezení konkrétní transakce naznačuje, že kapitálová účinnost dosažená prostřednictvím sdružování interních rizik v rámci kaptivního pojištění je výsledkem skupinových synergií vytvořených prostřednictvím úmyslných jednání skupiny ve vzájemné shodě, měly by být výhody těchto synergií obecně sdíleny nadnárodními podniky, které přispěly k jejich vytvoření (viz Oddíl D.8 Kapitoly I a odstavce 10.222 a 10.223).

10.208. V situacích, kdy kaptivní pojištění postrádá rozsah pro dosažení významné diverzifikace rizik nebo postrádá dostatečné rezervy k pokrytí dodatečných rizik představovaných relativně méně diverzifikovaným portfoliem skupiny nadnárodních podniků, může přesné vymezení konkrétní transakce naznačovat, že kaptivní pojištění provádí jinou než pojišťovací činnost (viz pokyny uvedené v Kapitole VII).

10.209. V procesu přesného vymezení skutečné transakce zahrnující kaptivní pojištění je třeba konkrétně identifikovat ekonomicky relevantní rizika spojená s vydáváním pojistných smluv, tj. s pojišťováním. Část IV Zprávy o přiřazování zisků stálým provozovnám⁷⁾ poskytuje popis těch rizik, která zahrnují mimo jiné pojistné riziko, obchodní riziko nebo investiční riziko. Tyto popisy zůstávají platné pro účel těchto pokynů.

10.210. Přesné vymezení konkrétní transakce ve scénářích zahrnujících kaptivní pojištění vyžaduje identifikaci toho, zda kaptivní pojištění vykonává kontrolní funkce týkající se ekonomicky významných rizik spojených s pojišťovací funkcí - zejména pojistného rizika - aby bylo možné určit, zda by tato rizika měla být alokována kaptivnímu pojištění.

10.211. Část IV Zprávy o přiřazování zisků stálým provozovnám popisuje činnosti, které jsou součástí pojišťovací funkce, jako je sestavování pojistných smluv, klasifikace a výběr pojišťovaného rizika, stanovování výše pojistného (cen), analýza udržení rizika a akceptace pojišťovaného rizika. Z těchto činností by mimo jiné vyplývalo rozhodnutí o pojištění nebo nepojištění rizika a za jakých podmínek, nebo zda by mělo být zakoupeno zajištění či nikoliv. Za převažujících skutečností a okolností mohou být tyto činnosti považovány za kontrolní funkce, jak je popsáno v odstavci 1.65 Kapitoly I, a pokud by byly prováděny v rámci kaptivního pojištění, které má finanční kapacitu k převzetí rizika, vedlo by to k přiřazení rizika ke kaptivnímu pojištění podle analýzy uvedené v Kapitole I. Zejména pouhé nastavení parametrů nebo politického prostředí pro riziko by nemohlo být pro tyto účely považováno za kontrolní funkce (viz odstavec 1.66 Kapitoly I a odstavec 94 Části IV Zprávy o přiřazování zisků stálým provozovnám).

10.212. Pokud kaptivní pojištění nemá přístup k odpovídajícím dovednostem, odborným znalostem a zdrojům, a v důsledku toho kaptivní pojištění nevykonává kontrolní funkce související s riziky spojenými s pojišťováním, může dojít analýza podle Kapitoly I založená na konkrétních faktech a okolnostech k závěru, že riziko nebylo kaptivním pojištěním převzato nebo že tyto kontrolní funkce vykonává jiný subjekt v rámci skupiny nadnárodních podniků. V tomto posledním případě by byl výnos odvozený z investování pojistného přidělen členovi (členům) skupiny nadnárodních podniků, kteří na sebe berou riziko spojené s pojišťováním v souladu s pokyny uvedenými v Kapitole I.

10.213. V mnoha případech by outsourcing určitých aspektů pojišťovací funkce nebyl v souladu s minimálními regulačními normami požadovanými pro provozování pojišťovací činnosti. V situacích, kdy má kaptivní pojištění povoleno outsourcovat některé z činností, které tvoří pojišťovací funkci (například kaptivní pojištění může mít povoleno outsourcovat přijímání pojistného rizika přes spojený podnik, který jedná jako zprostředkovatel a přijímá tržní odměnu), je třeba speciálně zvážit, zda si kaptivní pojištění zachovalo kontrolních funkce, aby bylo možné dospět k závěru, zda je možné riziko přiřadit kaptivnímu pojištění. Kaptivní pojištění, které outsourcuje všechny aspekty pojišťovacího procesu bez provádění kontrolních funkcí, by podle analýzy uvedené v Kapitole I nepřebíralo pojistné riziko.

10.214. Kaptivní zajištění je zvláštní druh kaptivního pojištění, které přímo nevydává pojistné smlouvy, ale funguje jako zajištění v rámci dohody známé jako "fronting". Kaptivní pojištění nemusí být schopno uzavřít pojistné smlouvy stejným způsobem jako tradiční pojišťovny. Například, pojistit určitá pojistná rizika může být umožněno z právního hlediska pouze regulovaným pojistitelům. To může vést k použití dohody o frontingu, v níž je první pojistná smlouva uzavřena mezi pojištěným členem skupiny nadnárodních podniků a nespojeným pojistitelem (fronter); fronter poté zajistí kaptivním pojištěním většinu nebo všechna rizika krytá první smlouvou. Fronter může zůstat odpovědný za vyřizování pohledávek a další administrativní funkce nebo tyto funkce může vykonávat člen stejné skupiny nadnárodních podniků jako kaptivní pojišťovna. Fronter si ponechává provizi na pokrytí svých nákladů a na náhradu jakékoli části pojištěného rizika, které si ponechává. Většina pojistného frontera přechází do kaptivního pojištění v rámci zajišťovací smlouvy.

10.215. Při přesném vymezení dohod o frontingu platí stejné zásady stanovené pro kaptivní pojištění. Je však důležité si uvědomit, že dohody o frontingu představují zvláště složité závislé transakce pro ocenění, protože zahrnují účast třetí strany, která je lhostejná k cenovým úrovním pojišťovacích a zajišťovacích transakcí. Klíčovými problémy, které se pravděpodobně vyskytnou v případech frontingu, je to, zda příslušné transakce představují skutečné pojištění nebo zajištění, a pokud existuje skutečné pojištění, tak to, zda je pojistné splatné (v konečném důsledku zajišťovateli) za tržních podmínek.

10.217. Srovnatelné nezávislé ceny mohou být k dispozici na základě srovnatelných ujednání mezi nezávislými stranami. Mohou to být interní srovnatelné transakce, pokud ke kaptivnímu pojištění existují vhodně podobné obchody s nezávislými zákazníky nebo to mohou být externí srovnatelné transakce.

10.218. Aplikace metody CUP na transakci zahrnující kaptivní pojištění se může setkat s praktickými obtížemi při určování potřeby a kvantifikace úprav srovnatelnosti. Zejména je třeba vzít v úvahu možné rozdíly mezi závislými a nezávislými transakcemi, které mohou ovlivnit spolehlivost srovnatelných údajů. Tyto rozdíly se mohou vztahovat například na situace, kdy funkční analýza naznačuje, že kaptivní pojišťovna plní méně funkcí než komerční pojišťovna (např. kaptivní pojišťovna, která pojistí pouze interní rizika v rámci skupiny nadnárodních podniků, nemusí vykonávat distribuční a prodejní funkce). Podobně mohou vyžadovat úpravy srovnatelnosti rozdíly mezi kaptivním pojištěním a potenciálně srovnatelnými daty spočívající v objemech obchodu nebo v úrovni kapitálu mezi kaptivní pojišťovnou a nezávislými osobami (viz odstavec 10.221).

10.219. Alternativně může být pojistně-matematická analýza vhodnou metodou k nezávislému určení výše pojistného, které by bylo pravděpodobně vyžadováno za obvyklých podmínek pro pojištění konkrétního rizika. Při stanovování cen pojistného se pojistitel bude snažit pokrýt své očekávané ztráty z pojistných událostí, své náklady spojené s vypracováním a správou pojistných smluv a s vyřizováním pojistných událostí, s přičtením zisku k zajištění návratnosti kapitálu a s přihlédnutím k veškerým investičním výnosům, které očekává, že obdrží navíc k přijatému pojistnému, snížené o vyplacené pojistné plnění a zaplacené výdaje. Praktická aplikace pojistně-matematické analýzy může být velmi složitá. Při hodnocení spolehlivosti pojistně-matematické analýzy za účelem stanovení tržní ceny pojistného je důležité si uvědomit, že pojistně-matematické analýzy nepředstavují skutečné transakce mezi nezávislými stranami, a proto je pravděpodobné, že bude nutné provést úpravy srovnatelnosti.

10.220. Výše odměny za kaptivní pojištění může být určena zvážením tržní ziskovosti kaptivního pojištění s odkazem na dvoufázový přístup, který zohledňuje jak ziskovost pohledávek, tak i návratnost kapitálu. Prvním krokem je identifikace kombinovaného poměru kaptivního pojištění. Ten lze stanovit vyčíslením splatných nároků a výdajů, a to jako procento z přijatého pojistného. Zároveň lze zjistit benchmarkový kombinovaný poměr dosažený nezávislými pojišťovnami odškodňujícími podobná pojistná rizika. Benchmarkový kombinovaný poměr lze poté použít na nároky a výdaje testované strany, které byly vyplaceny za účelem dosažení tržní míry ročního pojistného, a tudíž pojiného zisku (přijaté pojistné snížené o nároky a výdaje). Druhým krokem je posouzení návratnosti investice dosažené kaptivním pojištěním oproti tržní návratnosti. Tento krok vyžaduje dvě další úvahy: a) o výši kapitálu drženého kaptivní pojišťovnou, a b) o míře, v jaké kaptivní pojišťovna investuje do závislých investic (např. dluhopisy uvnitř skupiny, vnitroskupinové úvěry atd.), tj. o míře návratnosti dosažené kaptivním pojištěním z těchto investic. Součet pojistného zisku z prvního kroku a investičního výnosu z druhého kroku činí celkový provozní zisk (viz Oddíl B.5 Kapitoly III o víceletých údajích).

10.221. Je důležité si uvědomit, že požadavky na kapitálovou přiměřenost u kaptivního pojištění budou pravděpodobně výrazně nižší než u pojišťoven, které uzavírají pojistné smlouvy pro nespojené podniky. Tento faktor by měl být zvážen a v případě potřeby upraven tak, aby bylo možné určit odpovídající úroveň kapitálu, která se použije při výpočtu návratnosti investice. Rozdíly v kapitálové přiměřenosti mezi kaptivním pojištěním a tržními pojistiteli obvykle vznikají z důvodů regulačních a obchodních. Regulátoři působící v oblasti pojištění často stanoví nižší regulační kapitálové požadavky pro kaptivní pojištění. Primární obchodní hnací silou tržních pojišťoven je kapitálová efektivita. S cílem přilákat investory a zákazníky se tržní pojišťovny zaměří na vysoký úvěrový rating tím, že budou držet úroveň provozního kapitálu přesahující regulační minimum. Současně se tržní pojišťovny pokusí maximalizovat návratnost svých kapitálových výsledků. Budou se snažit držet optimální množství kapitálu tak, aby dosáhli obou těchto protichůdných cílů. Kaptivní pojištění nemá žádný komerčně daný požadavek na získání úvěrového ratingu ani na optimalizaci návratnosti kapitálu s cílem přilákat investory. Může být nutné provést přiměřené úpravy, aby se zajistilo, že srovnatelná návratnost investic je omezena na kapitál, který potřebuje kaptivní pojištění podle příslušných regulačních požadavků (plus přiměřená provozní rezerva, aby se minimalizovala možnost neúmyslného porušení regulačního požadavku), se zohledněním pojistného rizika spíše než úrovní kapitálu, kterou by mohl potřebovat nezávislý pojistitel. Může být nutné zvážit úpravy, které by zohlednily různé požadavky na kapitálovou přiměřenost mezi různými regulačními orgány a různými kategoriemi pojišťovacích činností.

10.222. Je-li kaptivní pojištění použito k tomu, aby skupina nadnárodních podniků měla přístup na zajišťovací trh proto, aby se zbavila rizika prostřednictvím pojištění rizika mimo skupinu nadnárodních podniků, zatímco sdružením rizik v rámci skupiny nadnárodních podniků šetří náklady za použití zprostředkovatele v podobě třetí strany, pak platí, že kaptivní dohoda využívá výhod kolektivního vyjednávání o všech zajišťovaných rizicích a účinnější alokaci kapitálu s ohledem na všechna zbylá rizika. Tyto výhody vznikají na základě společného jednání skupiny nadnárodních podniků jako pojistníků a kaptivního pojištění. Pojištění účastníci společně přispívají s očekáváním, že každý z nich bude mít prospěch ze sníženého pojistného. Je to podobný typ skupinových ujednání, která mohou existovat pro jiné skupinové funkce, jako je nákup zboží nebo služeb. Pokud kaptivní pojištění pojišťuje riziko a zajišťuje jej na otevřeném trhu, mělo by za základní služby, které poskytuje, získat přiměřenou odměnu. Zbývající výhoda plynoucí ze skupinové synergie by měla být rozdělena mezi pojištěné účastníky pomocí snížené výše pojistného.

10.223. Například výrobní skupina nadnárodních podniků má 50 dceřiných společností v různých lokalitách po celém světě, všechny v lokalitách se značným rizikem zemětřesení, přičemž každá z nich zajišťuje pojištění proti škodám způsobeným zemětřesením ve svém výrobním závodě, každý závod je umístěn na jiném místě a je posuzován podle své individuální úrovně rizika. Skupina nadnárodních podniků zřídí kaptivní pojištění, které přijímá riziko od všech dceřiných společností a zajišťuje ho u nezávislých zajistitelů. Spojením portfolia pojistných rizik napříč různými geografickými zónami již skupina nadnárodních podniků představuje pro trh diverzifikované riziko. Synergický přínos vyplývá z dohody o kolektivním nákupu, nikoli z hodnoty přidané kaptivním pojištěním. Tento benefit by proto měl by být rozdělen mezi jednotlivé pojištěné podle výše pojistného, kterou přispěli.

10.224. Není-li pojistná smlouva prodávána přímo od pojistitele pojištěnému, bude odměna obvykle placena straně, která zařídí původní prodej. Za určitých okolností by z prodeje třetí stranou mohlo být dosaženo vyšší míry zisku, než by se jinak dalo očekávat ve srovnání s podobnými transakcemi. Tam, kde jsou spojeni obchodní agent a pojistitel nebo zajistitel, by jakákoli analýza srovnatelnosti jako součást procesu stanovení tržní úrovně odměny pro zúčastněné strany musela vzít v úvahu okolnosti, které vedou k vysoké úrovni zisku. Konkurence by obvykle fungovala tak, že by omezila výši zisku, který lze vydělat na transakci jak ze strany obchodního agenta, tak ze strany pojistitele nebo zajistitele. Dostupnost alternativních poskytovatelů může také ovlivnit schopnost každé strany vyjednat vyšší úroveň zisku v rámci celkové transakce.

10.225. Například společnost A je maloobchodním prodejcem vysoce hodnotného spotřebního zboží v oblasti nových technologií. V místě prodeje nabízí společnost A zákazníkům pojistné smlouvy se třetími stranami, které poskytují ochranu proti náhodnému poškození a krádeži po dobu 3 let. Pojistné smlouvy jsou uzavírány společností B, pojistitelem, který je součástí stejné skupiny nadnárodních podniků jako společnost A. Společnost A obdrží provizi, přičemž v podstatě veškerý zisk z pojistné smlouvy připadne společnosti B. Úplná faktická a funkční analýza ukazuje, že pojistné smlouvy jsou velmi výnosné a že existuje aktivní trh pro pojištění a zajištění typu rizik, na něž se tyto pojistné smlouvy vztahují. Srovnávací studie ukazují, že provize vyplácená společnosti A je v souladu s nezávislými agenty, kteří prodávají podobnou pojistnou ochranu jako samostatný produkt. Zisk, který vydělá společnost B je nad úrovní pojišťoven poskytujících podobnou pojistnou ochranu.

10.226. Při zvažování toho, jak se podmínky transakce mezi společnostmi A a B liší od těch, které by se uskutečnily mezi nezávislými podniky, je důležité vzít v úvahu, jakým způsobem je dosaženo vysoké úrovně ziskovosti pojistných smluv a příspěvek každé ze zúčastněných stran k vytvoření této hodnoty. Produkt prodaný třetí straně je pojistná smlouva, která je ve své podstatě stejná jako ta, kterou by mohl poskytnout kterýkoli jiný pojistitel na obecném trhu. Výhodou obchodního agenta je, že vedle prodeje zboží, které má být pojištěno, nabízí zákazníkovi i pojistnou smlouvu. Výhoda oslovení zákazníka v místě tohoto prodeje je příležitost dosáhnout vysoké úrovně zisku. Společnost A by mohla prodávat pojistné smlouvy uzavírané s jiným pojistitelem a ponechat si většinu zisku pro sebe. Společnost B by nemohla najít jiného agenta, který má výhodu kontaktního místa se zákazníkem v místě prodeje. Schopnost dosáhnout velmi vysoké úrovně zisku z prodeje pojistných smluv vyplývá z výhody kontaktu se zákazníkem v místě prodeje. Tržní odměna pro společnost B musí být v souladu se srovnatelným výnosem pro pojišťovny pojišťující podobná rizika a zbytek zisku by měl být alokován společnosti A.

1.108. Pokud v souladu s pokyny uvedenými v této Kapitole přesné vymezení konkrétní transakce ukáže, že poskytovatel finančních prostředků postrádá schopnost nést riziko nebo nevykonává rozhodovací funkce ke kontrole rizika spojeného s investováním do finančního aktiva, bude mít nárok pouze na bezrizikový výnos jako přiměřenou míru zisků, které je oprávněn si ponechat (viz odstavec 1.103 a jeho poznámka pod čarou). V této souvislosti je třeba při stanovování bezrizikové míry návratnosti vzít v úvahu náklady investora týkající se půjčování si finančních prostředků souvisejících s financováním s ohledem na dalším omezení, tak, aby financovaná strana měla stále nárok na odpočet tržní částky související s financováním. Rozdíl mezi těmito částkami by měl být alokován straně, která vykonává kontrolu nad investičním rizikem v souladu s pokyny uvedenými v této Kapitole.

1.109. Bezriziková míra návratnosti je hypotetická návratnost, která by se očekávala u investice bez rizika ztráty. V konečném důsledku neexistuje žádná investice s nulovým rizikem a spolehlivost dostupných údajů pro stanovení bezrizikové míry návratnosti bude záviset na převládajících skutečnostech a okolnostech.

1.110. V praxi se často používá přístup využití úrokové sazby související s určitými cennými papíry emitovanými státem jako referenční sazby pro bezrizikový výnos, protože odborníci na trhu obecně předpokládají, že tyto cenné papíry nepředstavují významné riziko selhání. Účelem pokynů uvedených v této části je nastínit přístup pro referenční účely, aniž by bylo naznačeno, že k určení bezrizikové sazby by měl být vždy použit určitý vládní cenný papír.

1.111. Pro eliminaci měnového rizika by referenční cenný papír pro stanovení bezrizikové sazby musel být cenným papírem emitovaným ve stejné měně, v jaké jsou denominovány peněžní toky investora, tj. ve funkční měně investora spíše než ve funkční měně země jeho rezidence. Pokud existuje více zemí emitujících dluhopisy ve stejné měně, měl by být referenčním bodem bezrizikové míry návratnosti státní cenný papír s nejnižší mírou návratnosti, protože jakýkoli rozdíl v sazbě musí být způsoben rozdíly v riziku mezi emitenty (viz odstavec 10.33).

1.112. Dalším relevantním aspektem při určování bezrizikové míry návratnosti bude časová blízkost referenčního cenného papíru k testované transakci. Cenný papír by měl být v ideálním případě emitován v té době nebo by měl mít podobnou zbývající dobu splatnosti, na jakou byla uzavřena závislá transakce, aby se eliminoval účinek rozdílů, které mohou existovat mezi cennými papíry emitovanými v různých časech (viz odstavec 10.32).

1.113. Dalším klíčovým hlediskem by byla splatnost finančního nástroje. Doba trvání referenčního cenného papíru by měla odpovídat době trvání investice, protože doba trvání investice obvykle ovlivní její cenu. Doba trvání kontrolované investice by měla být stanovena jako součást procesu přesného vymezení konkrétní transakce. Například finanční nástroj, který je podle písemných smluvních podmínek uzavřených mezi stranami považován za krátkodobý nástroj, ale je neustále nahrazován novým nástrojem, může být v závislosti na konkrétních skutečnostech a okolnostech přesně vymezen jako dlouhodobá investice.

1.114. Vzhledem k obtížím v praxi lze uvažovat o praktických řešeních pro odhad bezrizikové míry návratnosti. Předpokládejme například situaci, kdy společnost A, člen skupiny nadnárodních podniků, nemá podle pokynů uvedených v této Kapitole nárok na více než bezrizikový výnos ve vztahu k jednoletému financování spojeného podniku, společnosti B. Při hledání odpovídající návratnosti by byla výchozím bodem identifikace cenného papíru emitovaného v době poskytnutí financování ve stejné měně, jako je funkční měna společnosti A. Předpokládejme, že daňová správa země X, kde je společnost A rezidentem, identifikuje tři cenné papíry vydané ve funkční měně společnosti A vládami země X, země Y a země Z s dobu splatnosti jednoho roku. Úvěrové ratingy vlád emitujících tyto cenné papíry jsou A pro zemi X, B pro zemi Y a AA pro zemi Z. Při stanovení minimálního úvěrového ratingu pro emitující vládu tak, aby mohl být emitovaný cenný papír považován za bezrizikovou investici srovnatelnou se závislou finanční transakcí, by měla daňová správa země X vybrat jako referenční hodnotu pro stanovení bezrizikové míry návratnosti cenný papír emitovaný zemí Z, protože představuje nejnižší míru návratnosti všech nesplacených státních dluhopisů v příslušné měně s dobou splatnosti jeden rok, která je v době poskytnutí finančních prostředků k dispozici.

1.115. Pro stanovení bezrizikové míry návratnosti nejsou vysoce hodnocené vládní cenné papíry jedinou možnou referenční hodnotou a na základě převažujících skutečností a okolností každého případu lze zvážit i další možné alternativy, například mezibankovní sazby, sazby úrokových swapů nebo sazby repo operací vysoce hodnocených vládních cenných papírů.

1.116. Bezriziková míra návratnosti může být relevantní například jako součást výpočtu míry návratnosti investice upravené o riziko nebo jako návratnost alokovatelná investorovi, který poskytl finanční prostředky, ale nepřevzal žádné z rizik souvisejících s financováním.

1.117. Jak je uvedeno v odstavci 6.61, "pokud strana poskytující finanční prostředky vykonává kontrolu nad finančním rizikem spojeným s poskytováním financování bez převzetí a provádění kontroly nad jakýmkoli jiným specifickým rizikem, může obecně očekávat pouze míru návratnosti upravenou o riziko související s tímto financováním." (viz odstavce 1.85 a 1.103).

1.118. Proto je při určování sazby upravené o riziko důležité identifikovat a rozlišit finanční riziko, které přebírá poskytovatel finančních prostředků při provádění své finanční činnosti, a provozní riziko, které přebírá financovaná strana a které je spojeno s používáním těchto finančních prostředků, např. na vývoj nehmotných aktiv. Pokyny týkající se vztahu mezi převzetím rizika v souvislosti s poskytováním finančních prostředků a provozními činnostmi, pro které jsou prostředky použity, jsou uvedeny v odstavcích 6.60 - 6.64.

1.119 Vezměme v úvahu například situaci, kdy společnost F poskytuje úvěr spojenému podniku, společnosti D, která provádí vývoj nehmotných aktiv. Dále vezměme v úvahu, že podle pokynů uvedených v této Kapitole je stanoveno, že společnost F kontroluje a následně jí je přiřazeno finanční riziko spojené s financováním rozvoje nehmotných aktiv včetně možného rizika, že společnost D nevyvine nehmotné aktivum a nebude tak schopna úvěr splácet. Společnost F však nepřebírá riziko vývoje nehmotného aktiva, toto riziko na základě přesného vymezení konkrétní transakce zcela přebírá společnost D. Proto by v případě, že by výsledky odvozené ex post z využívání vyvinutých nehmotných aktiv byly vyšší (nebo nižší) než výsledky kalkulované ex ante, neměla mít společnost F na tento rozdíl nárok, ale měla by mít nárok pouze na míru návratnosti upravenou o riziko, jak je popsáno v této části.

1.120. Obecně lze předpokládat, že očekávaná míra návratnosti finančních transakcí upravená o riziko má dvě složky, tj. bezrizikovou sazbu a prémii odrážející rizika, která převzal poskytovatel financování.

1.121. Pokud poskytovatel finančních prostředků přebírá finanční riziko podle pokynů uvedených v této Kapitole, a je-li proto vystaven potenciálním následkům tohoto rizika, setká se s příznivými i negativními důsledky vyplývajícími z daného rizika. Proto převzetí tohoto rizika vyžaduje vyšší očekávanou odměnu, než je bezriziková míra návratnosti.

1.122. Míra návratnosti upravená o riziko může být stanovena různými přístupy, například na základě návratnosti realistické alternativní investice se srovnatelnými ekonomickými charakteristikami nebo na základě nákladů na financování (viz Oddíl C.1.2).

1.123. Vhodný ukazatel míry návratnosti upravené o riziko je možné stanovit ze srovnatelných nezávislých transakcí nebo zvážením realisticky dostupných alternativních investic odrážejících stejný rizikový profil. V závislosti na konkrétních skutečnostech a okolnostech by realistickými alternativami k vnitroskupinovému úvěru mohly být emise dluhopisů nebo úvěry, které jsou nezávislými transakcemi (viz odstavec 10.93).

1.124. Dalším přístupem ke stanovení míry návratnosti upravené o riziko by bylo přidání rizikové prémie k bezrizikové návratnosti na základě informací dostupných na trhu s finančními nástroji emitovanými za podobných podmínek a okolností.

1.125. Vezměme v úvahu například stejný příklad, jaký je popsán v odstavci 1.114, ale v tomto konkrétním scénáři předpokládejme, že společnost A má podle této Kapitoly nárok na míru návratnosti upravenou o riziko. Při stanovování této návratnosti zvažuje daňová správa země X přidání rizikové prémie k bezrizikové míře návratnosti, tj. k míře návratnosti spojené s cenným papírem emitovaným vládou v zemi Z na dobu jednoho roku. Pro odhad návratnosti upravené o riziko bere daňová správa země X v úvahu, že korporátní dluhopisy emitované nezávislými stranami, které jsou rezidenty v zemi X, a které působí ve stejném odvětví jako společnost B, poskytují návratnost srovnatelnou s tou, kterou by očekávala nezávislá strana, kdyby investovala své finanční prostředky do společnosti B, a to za srovnatelných okolností.

1.126. V rámci přístupu založeného na nákladech financování by závislá transakce byla oceněna připočtením ziskové marže k nákladům, které věřitel vynaložil při získávání finančních prostředků poskytnutých dlužníkovi. Tato přirážka by měla být úměrná riziku, které na sebe věřitel bere, a měla by být vypočítána podle pokynů uvedených v odstavcích 10.97 - 10.100.