Jak se postavit ke zdanění cestovních náhrad při přijetí do zaměstnání?

Datum vydání: 25. 3. 2021 Autor: Rödl & Partner Praha

Nejvyšší správní soud posuzoval daňové dopady poskytování cestovních náhrad zaměstnancům při přijetí do zaměstnání, jejichž bydliště se nachází v zahraničí.

V daném případě poskytoval daňový subjekt svým zaměstnancům cestovní náhrady spojené s jejich přijetím do zaměstnání. Tyto náhrady vyplácel na základě svého interního předpisu, ve kterém se zavázal poskytovat tyto náhrady nejen svým kmenovým zaměstnancům, ale také agenturním zaměstnancům, neboť daňový subjekt byl současně také agenturou práce. Konkrétně se jednalo o náhrady výdajů za použití soukromých vozidel zaměstnanců při cestě z jejich bydliště do místa výkonu práce a zpět, kdy se bydliště těchto zaměstnanců nacházelo v zahraničí. K poskytování těchto náhrad přistoupil daňový subjekt z důvodu nedostatku nabídky na místním trhu práce, přičemž očekával, že jejich poskytováním rozšíří okruh potencionálních uchazečů o zaměstnání. Z takto poskytnutých cestovních náhrad neodváděl zálohu na daň z příjmu ze závislé činnosti ve výši 15 procent.

Daňová správa nejprve zpochybnila samotnou možnost vyplácet výše uvedené cestovní náhrady při přijetí do zaměstnání, protože se podle ní ani o cestovní náhrady vyplácené v souladu se zákoníkem práce nejednalo. Navíc konstatovala, že tyto částky nejsou daňově účinným nákladem na straně daňového subjektu – tedy zaměstnavatele – a v případě zaměstnanců se jedná o jejich zdanitelný příjem.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 2 Afs 413/2018 nejprve zdůraznil, že poskytování cestovních náhrad při přijetí do zaměstnání není omezeno pouze na zaměstnavatele v nepodnikatelské sféře, neboť i zaměstnavatel v podnikatelské sféře může v souladu s obecnou zásadou „co není zakázáno, je dovoleno“ tento institut obsažený v zákoníku práce rovněž využít, a to na základě výslovného zákonného oprávnění.

Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že cestovní náhrady při přijetí do zaměstnání může zaměstnavatel dobrovolně poskytovat, přičemž poskytování je omezeno stejnou výší a podmínkami, které platí při přeložení zaměstnance nebo jeho dočasném přidělení k jinému zaměstnavateli do jiného místa výkonu práce. Zároveň se uplatní časové omezení pro poskytování tohoto typu cestních náhrad, které vyplývá ze zákoníku práce.

Následně Nejvyšší správní soud potvrdil, že poskytování těchto cestovních náhrad představuje na straně zaměstnavatele daňově účinný náklad a na straně zaměstnanců se nebude jednat o jejich zdanitelný příjem.

Mgr. Jakub Šotník, advokát, Associate Partner

Zdroj: Newsletter Česká republika, Rödl & partner Consulting, s.r.o., www.roedl.com/cz

Aktuálně