Několik poznámek k odpovědnosti státu za škodu – konec paušalizace?
Mgr.
Jiří
Soukop
V souvislosti nejen s odpovědností státu za škodu jsem v poslední době v judikatuře zaznamenal, že civilní soudy stále velmi významně inklinují v konkrétních oblastech rozhodování o náhradě za vzniklou újmu až k téměř tabulkové paušalizaci kompenzací plynoucích z uplatňovaných nároků. Obecně takové postupy nelze akceptovat v situaci, kdy předmětné spory nejsou rozhodovány přednostně a obecně z hlediska časového významně rychleji, zejména tehdy, není-li nutné provádět široké a náročné dokazování. Mohou však existovat i případy, kde lze jistou míru paušalizace akceptovat. Níže uvedené obecné závěry se snažím zasadit do problematiky správy daní a daňových litigací.
Zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení
Nacházíme se na počátku roku 2022, od novely odškodňovacího zákona1) provedené zákonem č. 160/2006 Sb., která propsala do českého právního řádu ustanovení Úmluvy2) ohledně garance práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě (dále jen „Úmluva“), uplynulo již více než 15 let.
Judikatura
zaznamenala v průběhu poměrně razantní vývoj z hlediska rozsahu, která řízení vůbec pokrývá a v jakých z nich se uplatní tzv. domněnka vzniku imateriální újmy. Poslední významná změna v tomto směru byla judikována např. koncem roku 2020 nálezem3) Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II ÚS 570/20. V tomto článku věnovaném paušalizaci bych se chtěl ovšem věnovat posouzení
kompenzace
újmy způsobené v řízení, kde soud dospěje k závěru, že délka soudního (potažmo správního) řízení byla nepřiměřeně dlouhá.V první řadě by asi mělo být stanoveno, pokud by se nadále k těmto kauzám přistupovalo do jis