Stanovení a vymáhání daně ze strany správců daně aneb co si kdo může v rámci daňového řízení dovolit...

Vydáno: 22 minut čtení

Cílem tohoto článku je seznámení jeho čtenářů s problematikou, resp. pravidly, týkající se jedné ze zásadních lhůt v rámci daňového řízení. Zde mám na mysli lhůtu pro stanovení daně a dále lhůty pro její následné vymáhání, a to včetně případného přesahu do trestně-právní roviny. Právě správné stanovení prekluzivních a promlčecích lhůt je dle mého názoru nesmírně důležitým parametrem pro mnohá rozhodnutí činěná daňovými poplatníky v rámci daňových řízení. Pojďme se tedy na výše uvedené téma podívat podrobněji.

Stanovení a vymáhání daně ze strany správců daně aneb co si kdo může v rámci daňového řízení dovolit…
Ing.
Petr
Koubovský,
daňový poradce, č. osv. 3891 – Rödl & Partner Tax, k. s.
Daňová řízení a lhůty v něm aplikované jsou primárně upraveny daňovým řádem1). Tento zákon ve svých ustanoveních stanoví lhůty pro jednotlivé úkony u konkrétního institutu, přičemž jednoznačně rozlišuje lhůty pro vyměření daní2) a lhůty pro placení daní3).
V případech vymáhání daní a daňové
exekuce
je sice tato oblast také primárně obsažena v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), v ustanoveních § 175 a násl., protože však právní úprava v není komplexní, je počítáno se subsidiární aplikací občanského soudního řádu4), kterou je třeba vykládat v tom smyslu, že nestanoví-li něco jiného, použije se právě občanský soudní řád.
 
Stanovení daně
Lhůta pro stanovení daně je zpravidla určena národní legislativou a dále již není harmonizována ani u daní řídících se úpravou Evropské unie (např. DPH). Je tedy celkem zřejmé, že se v různých zemích lze setkat s odlišně dlouhými lhůtami pro stanovení daně (např. 5letá lhůta na Slovensku). Dle mých zkušeností je ve srovnání se zahraničím česká 3letá lhůta poměrně krátká.
V obecné rovině lze konstatovat, že daň lze stanovit a vyměřit na základě daňovým subjektem předloženého daňového přiznání či vyúčtování anebo z moci úřední.5) Vyměřená daň je následně správcem daně předepsána do evidence daní. Stanovená daň je pak pravomocným platebním výměrem předepsána daňovému subjektu k přímé úhradě. Pokud se vyměřovaná daň neodchyluje od daně tvrzené daňovým subjektem, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem, ledaže by byl zahájen postup k odstranění pochybností nebo byla zahájena daňová kontrola. Platební výměr si správce daně jinak jen založí do spisu. Pokud bylo daňové přiznání podáno správci daně ve stanovené lhůtě, považuje se tak platební výměr za doručený daňovému subjektu dnem identickým s posledním dnem lhůty pro podání daňového přiznání nebo vyúčtování. Pokud si však daňový subjekt vyžádá od správce daně stejnopis platebního výměru, tento by mu měl být správcem daně zaslán do 30 dnů ode dne, kdy obdržel žádost o jeho zaslání.
Promlčení vs.
prekluze
v daních
Prekluze
a promlčení jsou zcela zásadně se odlišující daňové termíny.
Ten nejmarkantnější rozdíl je ve skutečnosti, že promlčením právo nezaniká, kdežto prekluzí ano. Námitkou dlužníka lze omezit plnění z promlčeného práva. V případě budoucího plnění ze strany dlužníka pak nebude představovat na straně věřitele bezdůvodné obohacení. Protože uplynutím prekluzivní lhůty právo zaniká, jakékoliv plnění zaniklého práva bude u věřitele jeho bezdůvodným obohacením, které je povinen vrátit.
Promlčení teoreticky představuje oslabení subjektivního práva věřitele. Jakmile se