Praktické aspekty znaleckého posudku v daňovém řízení

Vydáno: 24 minut čtení

Ekonomická a obecně společenská globalizace a s tím spojený technologický a obchodní rozvoj se promítá rovněž do zvyšujících se požadavků na míru odbornosti úředních osob správce daně a osob zúčastněných na správě daní, resp. požadavků na vyřešení otázek, k jejichž zodpovězení se bez odborných znalostí nedospěje. Využití konkrétní odbornosti je důležité například k posouzení obchodních zvyklostí, když existence skutečností, které mohou eventuálně založit obchodní zvyklost, je otázkou skutkovou, nikoli právní1). Je však nutné zvážit, zda je správce daně objektivně schopen si takovou skutkovou otázku posoudit sám, neboť (i) je její existence nesporná, (ii) lze ji považovat za notorietu nebo (iii) je známa správci daně z vlastní rozhodovací činnosti2), anebo zda je třeba zajistit názor odborníka – znalce. Přístup k prokazování skutečností, k jejichž posouzení jsou nutné odborné znalosti, by měl být ze strany správce daně velmi obezřetný a při dílčích pochybnostech o jeho odborné způsobilosti je relevantním nástrojem ustanovení znalce a využití jím zpracovaného znaleckého posudku.

Praktické aspekty znaleckého posudku v daňovém řízení
JUDr. Ing.
Radan
Tesař
 
Právní úprava znalecké činnosti v různých řízeních
Legislativně se ustanovení znalce pro účely daňového řízení, resp. k prokázání skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně řídí ust. § 95 ve spojení s § 92 a 93 daňového řádu3). Správce daně tak může ustanovit znalce, závisí-li rozhodnutí v daňovém řízení na posouzení otázek, k nimž je třeba odborných znalostí, které správce daně nemá, nebo nepředloží-li daňový subjekt znalecký posudek, a to ani přes výzvu správce daně, ačkoli mu to ukládá zákon. V kontextu výše uvedeného je na místě upřesnit, že ačkoli ust. § 95 odst. 1 daňového řádu operuje ve vztahu k ustanovení znalce s pojmem „může“, v zásadě se jedná o povinnost správce daně, pokud je třeba posoudit otázku, k jejímuž rozřešení je třeba zajistit odborné znalosti. I v dalších procesních předpisech se objevují pravidla pro využívání znalců při řešení složitějších skutkových otázek, a to zejména v ust. § 105 a násl. trestního řádu4), ust. § 127 a 127a o. s. ř.5) nebo v ust. § 56 správního řádu6). Právní úprava využití znalce obsažená v občanském soudním řádu je aplikovatelná i v rámci správního soudnictví v důsledku ust. § 64 s. ř. s.7) Obecné právní zakotvení činnosti, práv a povinností znalců a dalších aspektů znalecké činnosti se nachází s účinností od 1. 1. 2021 v zákoně č. 254/2019 Sb.8) a navazujících právních předpisech.9)
 
Znalecké posudky v daňovém řízení
V rámci daňového řízení je povinností daňového subjektu prokázat správnost tvrzené daňové povinnosti. Daňový subjekt tedy v souladu s ust. § 92 odst. 3 daňového řádu tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Ovšem například dle ust. § 92 odst. 5 daňového řádu či dle ust. § 23 odst. 7 ZDP10) (posuzování cen mezi spojenými osobami) tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno správce daně. Při snaze daňového subjektu nebo správce daně unést jejich důkazní břemeno se nezřídka neobejdou bez pomoci znalce a jeho znaleckého posudku. Využití znaleckého posudku v daňovém řízení je primárně navázáno na rozhodnutí správce daně o ustanovení znalce, proti kterému se daňový subjekt nemůže odvolat. Pouze znalec je oprávněn podat odvolání11). Daňový subjekt však může brojit pro ustanovení znalce prostřednictvím námitky podjatosti12) nebo stížnosti13).
Příklad 1
Správce daně ustanovil znalce, avšak daňový subjekt je toho názoru, že k v