Interní lhůty a jejich význam

Obecně je tedy možné uvedené lhůty vnímat jako závazné pro správní orgány, které by je měly při svém rozhodování respektovat. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14 (N 115/77 SbNU 685), je „existence lhůt v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje legitimní cíl omezení nejistoty v právních vztazích. Musí tak však činit přiměřeným způsobem“ (blíže k samotnému § 80 s. ř. s. srov. také nález ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19 , č. 347/2020 Sb. ). Uvedenou lhůtu však nelze užít pro potřeby definice „zvláštního zákona“ ve smyslu § 80 odst. 1 s. ř. s. Jedná se totiž stále pouze o pokyn, tedy interní předpis, který nemá právní sílu zákona předpokládaného v daném ustanovení. Nelze proto požadovat po účastnících řízení, aby sledovali lhůty dané správním orgánům jejich interním pokynem, neboť ten je primárně určen právě a jen správním orgánům k ochraně práv účastníků a má sloužit jako opatření proti průtahům v řízení, proti nimž se následně mohou účastníci (právě na základě těchto lhůt) bránit. Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3930/14 dodal, že „[v]ýklad procesních norem v řízení, kde se osoba domáhá ochrany svého základního práva, musí být veden způsobem, který toto právo účinně chrání.“ Stanovení závazné lhůty pro rozhodnutí o obnově řízení, od níž by se následně odvíjela lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, by tedy šlo nad rámec toho, co je možné po účastnících požadovat, neboť by mohlo citelně zasáhnout jejich práva na soudní ochranu. Obdobně se ostatně ke lhůtám stanoveným pokynem vyjádřil nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20 (srov. bod 60).