K povinnosti zkoumat (popř. možnosti uplatnit) námitku prekluze vymáhaného daňového nedoplatku i v rámci zajišťovací exekuce

Vydáno: 23 minut čtení

Jednou ze sporných otázek, která donedávna zatěžovala oblast vykonávacího řízení, resp. oblasti zajišťovací exekuce, bylo to, zda při nařízení exekuce na základě vykonatelného zajišťovacího příkazu na daň nestanovenou je nezbytné, aby správce daně (a následně též i správní soud v řízení o žalobě proti exekučnímu příkazu) zkoumal, zda u zajišťované daně neuplynula ke dni vydání exekučního příkazu lhůta pro její stanovení v souladu s § 148 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “).

K povinnosti zkoumat (popř. možnosti uplatnit) námitku prekluze vymáhaného daňového nedoplatku i v rámci zajišťovací exekuce
Mgr.
Petr
Taranda
Ke zkoumání podmínek pro nařízení
exekuce
Do nedávné doby se vycházelo z koncepce, že za situace, kdy správce daně rozhoduje o nařízení
exekuce
, by měl zkoumat,
zda rozhodnutí, příp. jiný exekuční titul, bylo vydáno orgánem, který k tomu má pravomoc, zda je toto rozhodnutí vykonatelné jak po stránce formální, tak i po stránce materiální.
Správce daně měl dále zkoumat, zda je dlužník opravdu osobou povinnou z exekučního příkazu, zda je
exekuce
nařízena v souladu se zásadami správy daní apod. Správce daně měl vedle toho též prověřit, zda není předložený exekuční titul nicotný.
Oproti tomu však není povinností správce daně zkoumat, resp. správce daně není povolání k tomu, aby hodnotil správnost anebo zákonnost exekučního titulu v rámci řízení, které takto jeho vydání předcházelo. V této souvislosti platí, že
„právní řád je založen na zásadě
presumpce
správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej“,
jak ostatně vyplývá i ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 79/2008.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku sp. zn. 31 Af 35/2017 dospěl k závěru, že
„soud při přezkumu exekučního příkazu vydaného podle daňového řádu zkoumá, zda byly naplněny podmínky pro nařízení daňové
exekuce
, tj. zejména zda existuje vykonatelný exekuční titul a zda správce daně zvolil přiměřený způsob daňové exekuce“,
přičemž dále odkázal na závěry z rozsudků Nejvyššího správního soudu, např. sp. zn. 1 Afs 47/2004 nebo 9 Afs 201/2016. Dle tohoto soudu není správce daně oprávněn posuzovat například správnost či zákonnost podkladového rozhodnutí, jímž byla daň vyměřena (tj. exekučního titulu), ani zákonnost procesu, který jejímu vyměření předcházel, když dále odkázal na závěry z rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 114/2012. Nejvyšší správní soud pak k této problematice ve svém rozsudku sp. zn. 2 Afs 26/2018 ještě upřesnil, že
„správce daně je exekučním orgánem, který vede daňovou exekuci, a tedy je zákonem povolán k realizaci státní