Mgr. Petr Taranda

Nejvyšší správní soud před koncem roku 2022 přinesl plátcům daně z přidané hodnoty pod stromeček dárek v podobě rozsudku sp. zn. 10 Afs 513/2021 , ze dne 25. 11. 2022, ve kterém poskytl několik svých odpovědí na otázky, které dlouhou dobu v souvislosti s aplikací institutu nespolehlivého plátce rezonovaly odbornou veřejností. A jak už to tak bývá, jak na některé z těchto otázek správní soud odpověděl, některé jiné se v souvislosti s tím otevřely anebo budou i ty stávající potřebovat časem dovysvětlení. V tomto článku bych se proto rád zaměřil nejen na to, co se podařilo Nejvyššímu správnímu soudu vysvětlit, ale též i na to, kde jisté pochybnosti zůstávají.

Správce daně musí v souvislosti s nařízením daňové exekuce volit takový způsob exekuce, kdy náklady, které ponese daňový dlužník, nebyly ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Kromě toho by měl správce daně vždy zvolit takový způsob daňové exekuce, který by (je-li to s ohledem na daný stav možné) co nejméně zasahoval do práv daňového dlužníka. Měl by proto vždy porovnat, jaké náklady vznikají při jednotlivých způsobech vymáhání, a následně zvolit takový způsob, který je pro daňového dlužníka nejpříznivější. Výjimkou z této zásady je pak situace, kdy by složitost věci vedla k ohrožení vymožení takového nedoplatku.

Článek rozebírá problematiku institutu započtení v průběhu insolvenčního řízení ve vazbě k insolvenčnímu věřiteli, kterým je správce daně. Je v něm pojednáno o faktických limitech jeho aplikace ve vazbě na správu daní a samotnou pozici správce daně v tomto řízení. Kromě již uvedeného se článek pokouší zodpovědět otázku, nakolik je zmíněný správce daně v rámci insolvenčního řízení VIP věřitelem a do jaké míry k tomu během času přispěla jak právní úprava, tak i judikatura správních soudů. Právě vývoji judikatury správních soudů pro tuto oblast práva v kontextu s výsledky legislativního procesu je věnována zvýšená pozornost. Nezbytnou součástí článku je i celkové zhodnocení existujícího stavu spolu s hledáním odpovědi na otázku, zda správci daní při zohlednění platné právní úpravy a účelů a cílů insolvenčního a daňového řízení postupují vždy zcela racionálně.

Zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ “) řeší ve svých § 189–197 problematiku spojenou se seznamem přihlášených pohledávek, jejich přezkoumáním, popíráním co do jejich pravosti, výše nebo pořadí. Přitom seznam přihlášených pohledávek dle § 189 IZ představuje důležitý dílčí výsledek prvotní fáze insolvenčního řízení, který obsahuje informace o stavu přihlášených pohledávek. Insolvenční správce zpracovává seznam přihlášených pohledávek na základě stejnopisu přihlášek pohledávek včetně jejich příloh. Nutno dodat, že náležitosti seznamu podrobněji upravuje vyhláška č. 191/2017 Sb. , o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb.

V tomto příspěvku je stručně pojednáno o pozici insolvenčního správce i jeho odpovědnosti za výkon funkce. Nedílnou součástí tohoto článku je i rozbor problematiky odpovědnosti insolvenčního správce za zajištění plnění povinností dle daňových předpisů v případě dlužníka, jehož úpadek je řešen konkursem. Autor si klade nejen otázku, zda a do jaké míry je insolvenční správce odpovědný za tuto oblast, ale taktéž co může být podstatným limitem pro (bez)vadný výkon funkce insolvenčního správce v návaznosti na plnění výše uvedených povinností.

V článku si shrneme nejdůležitější poznatky z dosavadní aplikace institutu zajišťovacího příkazu, který je upraven v § 167-169 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “ nebo „zákon“, anebo „DŘ “). Současně s tím bude poukázáno na vybranou část z judikatury Nejvyššího správního soudu, která se této problematice věnuje. Cílem pak je poskytnout čtenáři ucelený přehled o tom, jak je to s dosavadní aplikací tohoto institutu v praxi v rámci daňového řízení, včetně dosavadních zkušeností.

První část příspěvku přiblížila důvody vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsob jeho zakotvení v právním řádu ČR. Byly zde též rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Příspěvek dával též návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivosti plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak následně i v rámci správního soudnictví. V dokončení tohoto příspěvku bude čtenář seznámen s problematikou uplatňování nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce v rámci civilního soudnictví a je zde rovněž řešena otázka, nakolik má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestní represe, kdy je nutno též uplatnit garance práva na spravedlivý proces. Příspěvek doprovází odkazy na aktuální judikaturu jak civilních, tak i správních soudů, kterou měl autor k dispozici v době psaní tohoto příspěvku.

V první části příspěvku je pojednáno o důvodech vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsobu jeho zakotvení v právním řádu České republiky. Dále jsou zde rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Součástí článku je i návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivého plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak i v rámci správního soudnictví. Článek je doprovázen výběrem z aktuální judikatury správních soudů k uvedené problematice.

Jednou ze sporných otázek, která donedávna zatěžovala oblast vykonávacího řízení, resp. oblasti zajišťovací exekuce, bylo to, zda při nařízení exekuce na základě vykonatelného zajišťovacího příkazu na daň nestanovenou je nezbytné, aby správce daně (a následně též i správní soud v řízení o žalobě proti exekučnímu příkazu) zkoumal, zda u zajišťované daně neuplynula ke dni vydání exekučního příkazu lhůta pro její stanovení v souladu s § 148 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “).

Jak již napovídá název tohoto článku, pak jeho obsahem by měl být exkurz do problematiky spojené s možným vymáháním daňových pohledávek v případě úpadku dlužníka, který je řešen oddlužením. Zaměříme se jak na časovou fázi, která se váže k samotnému zjištění úpadku dlužníka, tak i na samotný průběh insolvenčního řízení, včetně povolení a schválení oddlužení i splnění oddlužení a osvobození dlužníka od placení pohledávek.

Zcela nedávno jsem na stránkách tohoto časopisu publikoval krátké pojednání o fungování Generálního finančního ředitelství a Odvolacího finančního ředitelství z pohledu samotné koncepce zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). V tomto článku bych toto své pojednání zakončil svým pohledem na fungování finančního úřadu a Specializovaného finančního úřadu v rámci celkové koncepce, jak vyplývá z již uvedeného zákona.

Lze se ubránit daňové exekuci? Mgr. Petr Taranda Jak se může dlužník bránit proti nařízené daňové exekuci? Zaměříme-li se na samotné exekuční právo, včetně zmíněné daňové exekuce, má základní...

  K některým aspektům institutu reorganizace (nejen z pohledu daňového) Mgr. Petr Taranda Shrnutí Článek pojednává o využití institutu reorganizace ze tří úhlů pohledu. Prvním úhlem pohledu je otázka...

Mezi největší problémy současnosti patří astronomické schodky státního rozpočtu a celkově hospodaření našeho státu. V tomto ohledu jsou proto municipality spíše ukázkou toho, jak by měl anebo mohl hospodařit stát z hlediska vyrovnaných rozpočtů, nicméně nezaškodí se podívat na to, jak pamatuje platná právní úprava na případné zadlužení obcí a zda poskytuje při řešení tohoto zadlužení nějaká koncepční východiska pro případ, že by v důsledku špatné ekonomické situace docházelo masivně k předlužení obcí a bylo nutno na tento problém smysluplně reagovat.

Jedním z významných správních orgánů tohoto státu jsou bezesporu orgány finanční správy. Při vzniku zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o FS anebo zákon“) se vyšlo z několika základních pilířů, které lze charakterizovat následovně.

V § 47 zákona č. 242/2016 Sb. , celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon “) jsou upraveny přestupky fyzických, právnických a podnikajících fyzických osob v rámci celního řízení. Definice přestupku je pak vymezena v § 5 zákona č. 250/2016 Sb. , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích “). Zde je uvedeno, že „přestupek je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin“. V tomto článku se tedy krátce zastavíme u této problematiky z pohledu právní úpravy, která je obsažena v již zmíněném celním zákonu .

Zcela nedávno, 15. 10. 2020, Nejvyšší správní soud vydal v rozšířeném senátu rozsudek čj. 9 Afs 4/2018-65 , ve kterém se pokusil vysvětlit a vyložit některé problematické okruhy, které vznikají v souvislosti s aplikací zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “), v rámci daňového řízení, popř. v kontextu s ním, je-li vedeno dle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “). Některé z těchto otázek jsem si položil již dříve 1), abych nyní mohl konstatovat, že část z nich byla zodpovězena a část z nich k zodpovězení nadále zůstává. Nebude proto na škodu si provést stručnou rekapitulaci toho, co zodpovězeno bylo, i toho, co zůstalo v tomto ohledu nadále restem.

V § 170 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,DŘ “ anebo ,,zákon“) je upraven institut zástavního práva správce daně. Vychází se obecně z toho, že k zajištění neuhrazené daně je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu anebo k majetku vlastníka, který je odlišný od daňového subjektu. Nutno dodat, že oproti obecné úpravě zástavního práva v občanském zákoníku, obsahuje DŘ speciální úpravu tohoto institutu v již zmíněném ustanovení § 170.Dle tohoto ustanovení zákona je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu.

Problematika spojená s osobou svědka a jeho postavením nejen v daňovém řízení patří mezi tzv. nekonečná témata pro odbornou literaturu. Je to dáno i výlučnou pozicí svědka v daňovém řízení a stále narůstající judikaturou k uvedené problematice. V tomto článku se podíváme, jak se na uvedené ustanovení v zákoně dívá právě zmíněná judikatura a v jakém trendu se vyvíjí nejen samotný výklad k zmíněné problematice, ale i do jaké míry se na jeho vývoji podílí právě již zmíněná judikatura.

V souvislosti se zajišťovacími příkazy, které byly donedávna častým tématem sporů mezi odbornou veřejností a finanční správou, vyvstala do popředí též otázka spojená se samotnou koncepcí daňové exekuce, která je upravena v § 175 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Vzhledem k tomu, že daňová exekuce je silným invazivním nástrojem správce daně k vymáhání dlužné daňové povinnosti, nezaškodí se podrobněji podívat na její právní úpravu ve vztahu k vybraným ustanovením zákona.