Mgr. Petr Taranda

Zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), který nabyl účinnosti k 1. 1. 1993, představuje právní normu, která upravuje způsob tvorby a výši rezerv a opravných prostředků. Tento zákon z hlediska samotné koncepce doplňuje zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon kromě jiného nastavuje podmínky, které je nutno splnit k tomu, aby rezerva byla daňově účinná.

I když reorganizace je v našich poměrech, coby institut úpadkového práva, aplikována jen velmi zřídka, u odborné veřejnosti byla vznášena otázka ohledně určení rozhodného data pro opravu základu daně u daňového subjektu, jehož úpadek je řešen reorganizací.

Účelem zákona č. 593/1992 Sb. , o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, je kromě jiného nastavit podmínky, které je třeba splnit k tomu, aby rezerva byla daňové účinná. Z toho důvodu zákon zakládá práva a povinnosti vymezeným subjektům vůči správci daně. Vychází se zde z vrchnostenského přístupu státu a jeho orgánů, neb se jedná o právní normu veřejného práva. To znamená, že zákon o rezervách vymezuje kromě již zmíněného též subjekty, které jsou oprávněny rezervu tvořit, a účel, pro který lze tuto rezervu takto vytvářet. Vedle tvorby rezerv zákon současně zakotvuje možnost tvorby opravných položek, jejichž účelem je poskytnout satisfakci věřiteli, který byl z důvodů správného zaúčtování pohledávky povinen odvést daň z výnosu, avšak tento se pro něj nestal skutečným příjmem (např. z důvodu, že jeho obchodní partner skončil v úpadku, popř. se pokouší svůj nelichotivý ekonomický stav řešit restrukturalizací). Právě na tyto situace se zaměříme, byť je nepochybné, že o zmíněné problematice toho bylo sepsáno v minulosti již hodně – zejména ve vztahu ke konkursnímu, resp. insolvenčnímu řízení. Autor v této souvislosti předpokládá, že bude-li mít někdo naléhavou potřebu ještě cosi k tomuto článku doplnit, popř. upřesnit, neb má pocit, že je to tak z jeho úhlu pohledu pro samotnou kvalitu poznání nezbytné, nepochybně tak učiní, abychom se v poznatcích k této problematice posunuli v dobrém slova smyslu ještě dál.

V nápadu jiných rozsudků a rozhodnutí našich soudů v podstatě zapadl nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/23 z 20. 11. 2024, ve kterém tento soud sdělil široké veřejnosti výsledky z jím provedeného přezkumu ohledně zásadní otázky, zda pohledávky státu – správce daně vzniklé na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky podle zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “) nejsou z hlediska své samotné koncepce v rozporu s ústavním pořádkem z důvodu, že transformuje-li se pohledávka smluvního partnera upadlého dlužníka, který je plátcem DPH se „standardním“ pořadím na pohledávku státu s přednostním pořadím, zpravidla dochází k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , jelikož se takto zmenšuje ta část majetkové podstaty dlužníka, z níž mají být následně uspokojováni „řadoví“ věřitelé tohoto dlužníka.

Zákonem č. 349/2023 Sb. byl s účinností od 1. 7. 2025 novelizován zákon č. 17/2012 Sb. , o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o celní správě“). V duchu zákona o celní správě je Celní správa České republiky soustavou správních orgánů a také ozbrojeným sborem. Koncepce tohoto zákona vychází z teze, že působnost celní správy by měla spočívat primárně v celnictví, správě spotřebních a energetických daní, dělené správě a hazardních hrách. Předkladatel tohoto zákona, kterým je Ministerstvo financí, v důvodové zprávě k němu konstatoval, že zatímco personální substrát (tj. počet systemizovaných míst a počet reálně obsazených míst) u celní správy setrvale klesá, zákonné kompetence celní správy mají v tomto ohledu spíše opačný trend, tj. jsou nyní velmi široké.

I když to vypadalo, že zákonodárci nechají chvilku zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “) aspoň chvilinku na pokoji, opak se jako vždy stal pravdou. Poslanecká sněmovna totiž 22. 5. 2024 schválila další novelu insolvenčního zákona , kterou následně též schválil Senát Parlamentu ČR a nedávno podepsal i prezident republiky. Nyní se již jen čeká na její zveřejnění ve Sbírce zákonů.

To, že si správce daně zajistil díky právní úpravě v § 242 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “, příp. „daňový řád “) svým způsobem specifické postavení oproti ostatním věřitelům (účastníkům insolvenčního řízení), už dnes nikoho nepřekvapuje. Jak přistupovat k samotné aplikaci tohoto ustanovení DŘ ve vztahu k insolvenčnímu řízení už také judikatura Nejvyššího správního soudu, popř. Ústavního soudu z větší části vysvětlila, avšak i přesto dochází občas k určitým excesům, na které je vhodné poukázat v rámci celkové osvěty této společnosti. Typickým příkladem mohou být snahy některých správců daně „předbíhat“ ve frontě se zbývajícími věřiteli i v případech, kdy je dlužníkem v úpadku daňový subjekt a tento úpadek je řešen konkursem. V průběhu tohoto konkursu se navíc zjistí, že jde o tzv. „předlužený“ konkurs, jelikož z rozvrhového usnesení vydaného v rámci tohoto insolvenčního řízení vyplývá, že stav majetkové podstaty, resp. dosažený výtěžek z jejího zpeněžení neumožní ze 100 % uspokojit všechny pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jim postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v § 167 a 298 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ “, příp. „insolvenční zákon “).

K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení se velmi často vyjadřuje jak judikatura správních soudů, tak nezřídka i Ústavního soudu. Poslední dobou se však zdálo, že v rámci stávající judikatury pro tuto oblast jsou již všechna sporná místa vyřešena a soudy nebudou mít už cokoli zásadního v rámci uvedené problematiky k řešení. Tento pocit netrval však dlouho, protože správní soudnictví se muselo v tomto roce zaobírat sporem mezi daňovým subjektem v úpadku na straně jedné a správcem daně na straně druhé ve věci správcem daně neuznaného nároku na vyplacení úroku z vratitelných přeplatků dle § 253a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “).

Není tomu tak dávno, co nabyl účinnosti zákon č. 284/2023 Sb. , o preventivní restrukturalizaci (dále jen „zákon o restrukturalizaci“). Smyslem preventivní restrukturalizace je nalezení dohody mezi podnikatelem a jeho věřiteli, resp. jde o hledání akceptovatelné ekonomické nabídky věřitelům tohoto podnikatele při současném zachování provozu obchodního závodu. Samotná preventivní restrukturalizace je považována za selektivní mechanismus, což je dáno tím, že může být zorganizována dlužníkem s podporou nebo vynucenou podporou pouhé části dotčených stran, které mají v daných okolnostech své vlastní zájmy. Preventivní restrukturalizaci lze též považovat za jistou formu předúpadkového mechanismu, který má umožnit ozdravění podnikatelských aktivit směrem k předejití možnému hrozícímu úpadku podnikatele. Zákon o restrukturalizaci však sám o sobě může řešit jen takovou tíživou ekonomickou situaci podnikatele, který se ještě nenachází ve stavu úpadku dle zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “). Podrobnější popis všech těchto souvisejících aspektů by však vydal na samostatný komentář. V tomto článku bychom se proto zaměřili spíše na to, v jaké míře zasahuje zákon o restrukturalizaci do pozice jednoho z věřitelů podnikatele, kterým je správce daně. V případě preventivní restrukturalizace se jedná zejména o dopady institutu všeobecného moratoria a popř. individuálního moratoria, které jsou upraveny v již zmíněném zákonu o restrukturalizaci.

    Vyměřování místních poplatků po novele zákona účinné od 1. 1. 2024 Mgr. Petr Taranda Shrnutí Článek zevrubně informuje o dosud poslední novele zákona o místních poplatcích, která byla...

Zákon č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb v hotovosti, je právní normou, která má bojovat proti daňovým únikům, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a současně s tím též působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Za dobu své účinnosti, tj. od 1. 7. 2004, byl již několikrát změněn a novelizován, přičemž významnější novely a změny tohoto zákona byly provedeny zákony č. 303/2008 Sb. , č. 261/2014 Sb. a č. 183/2017 Sb. Poslední změna zákona byla navíc vyvolána v souvislosti s přijetím zákona č. 250/2016 Sb. , kterým došlo k výraznější modernizaci českého přestupkového práva. Jaká bude další budoucnost tohoto zákona, ukáže čas, každopádně už dnes je jedním z citelných nástrojů pro regulaci oběhu peněžní hotovosti.

Dne 1. 7. 2023 nabyl účinnosti zákon č. 182/2023 Sb. , o mimořádném odpuštění a zániku některých daňových dluhů. Tento zákon, jenž lze považovat za jistou formu daňové amnestie, která byla takto vyhlášena státem, má „motivovat dlužníky ke splnění jejich nejdůležitějších povinností, tedy k úhradě daně (jistiny), na úkor povinností méně důležitých (úhrady příslušenství), a v konečném efektu k narovnání jejich vztahů ke státu na poli správy daní“, jak se ostatně uvádí v samotné důvodové zprávě, která doprovázela přijetí uvedeného zákona. Cílem tohoto opatření je také poskytnout úlevu fyzickým osobám a domácnostem v současné těžké ekonomické situaci.

V tomto článku se zaměříme na problematiku, kdy na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2011 došlo k prodeji nemovitých věcí právnickou osobou, která tyto nemovité věci prodala fyzické osobě v postavení předsedy představenstva. O rok později zřídil k těmto nemovitým věcem správce daně zástavní právo k zajištění daňových pohledávek na dani z nemovitostí, které byly evidovány za dlužníkem – kupujícím. V roce 2013 podal prodávající určovací žalobu, ve které se domáhal určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem. Soud tomuto návrhu svým rozsudkem posléze vyhověl s odkazem na porušení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž v tomto svém rozsudku nekonstatoval, že kupní smlouva byla absolutně neplatná, nýbrž pouze rozhodl o tom, kdo je vlastníkem zmíněných nemovitostí. Podaným odvoláním do výroku prvoinstančního soudu se soudní řízení protáhlo o několik let. Na základě odvolacím soudem potvrzeného rozsudku prvoinstančního soudu bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí je původní prodávající, který je pro účely tohoto článku též v procesním postavení daňového dlužníka správce daně. Nedoplatky, které jsou zajištěny zástavním právem správce daně, nebyly do té doby vymoženy, avšak proti osobě kupujícího následně banka, jež si již dříve zřídila zástavu k nemovitostem za účelem zajištění úvěru, který poskytla již dříve na koupi zastavených nemovitostí, podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. O tomto návrhu nebylo v rozhodné době insolvenčním soudem rozhodnuto.

V tomto článku bude pojednáno o základních aspektech spojených s výmazem právnické osoby z obchodního rejstříku ve vazbě na správu daní. Vyhotovením konečné zprávy o průběhu likvidace a předložením návrhu na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrky dochází k ukončení likvidace. Rejstříkový soud by měl poté na základě návrhu likvidátora provést zápis výmazu právnické osoby v likvidaci z veřejného rejstříku, jak ostatně plyne z § 65 zákona č. 304/2013 Sb. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVR“). Návrh by měl být takto likvidátorem podán v souladu s § 96 odst. 1 ZVR ve lhůtě pěti dnů. Pokud by se tak nestalo, měl by místně příslušný správce daně učinit vůči rejstříkovému soudu podnět a upozornit v rámci tohoto podnětu v souladu s § 80 ZVR na neshodu mezi stavem zapsaným a skutečným, tj. upozornit na fakt, že právnická osoba již zanikla, avšak tato skutečnost nebyla dosud zapsána do obchodního (veřejného) rejstříku v podobě jejího výmazu.

V tomto článku bude pojednáno o problematice posečkání daně a následném vymáhání daňových nedoplatků u daňových dlužníků, kteří ne vždy nutně dodržují podmínky pro posečkání a současně nedbale plní své další daňové povinnosti. Přitom v souvislosti s touto jejich laxností dochází nezřídka ke vzniku daňových nedoplatků nezanedbatelné výše.

Dostane-li se daňový poplatník do situace, kdy je mu správním orgánem v rámci daňového řízení způsobena škoda nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem konkrétního správce daně, nezbývá mu poté zpravidla nic jiného, než tento svůj nárok postupem stanoveným zákonem č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“) uplatnit u orgánu jednajícího za stát ve věci škody. V případě, že škoda vznikla v rámci daňového řízení, které bylo vedeno konkrétním správcem daně, bude tímto orgánem Ministerstvo financí.

Nejvyšší správní soud před koncem roku 2022 přinesl plátcům daně z přidané hodnoty pod stromeček dárek v podobě rozsudku sp. zn. 10 Afs 513/2021 , ze dne 25. 11. 2022, ve kterém poskytl několik svých odpovědí na otázky, které dlouhou dobu v souvislosti s aplikací institutu nespolehlivého plátce rezonovaly odbornou veřejností. A jak už to tak bývá, jak na některé z těchto otázek správní soud odpověděl, některé jiné se v souvislosti s tím otevřely anebo budou i ty stávající potřebovat časem dovysvětlení. V tomto článku bych se proto rád zaměřil nejen na to, co se podařilo Nejvyššímu správnímu soudu vysvětlit, ale též i na to, kde jisté pochybnosti zůstávají.

Správce daně musí v souvislosti s nařízením daňové exekuce volit takový způsob exekuce, kdy náklady, které ponese daňový dlužník, nebyly ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Kromě toho by měl správce daně vždy zvolit takový způsob daňové exekuce, který by (je-li to s ohledem na daný stav možné) co nejméně zasahoval do práv daňového dlužníka. Měl by proto vždy porovnat, jaké náklady vznikají při jednotlivých způsobech vymáhání, a následně zvolit takový způsob, který je pro daňového dlužníka nejpříznivější. Výjimkou z této zásady je pak situace, kdy by složitost věci vedla k ohrožení vymožení takového nedoplatku.

Článek rozebírá problematiku institutu započtení v průběhu insolvenčního řízení ve vazbě k insolvenčnímu věřiteli, kterým je správce daně. Je v něm pojednáno o faktických limitech jeho aplikace ve vazbě na správu daní a samotnou pozici správce daně v tomto řízení. Kromě již uvedeného se článek pokouší zodpovědět otázku, nakolik je zmíněný správce daně v rámci insolvenčního řízení VIP věřitelem a do jaké míry k tomu během času přispěla jak právní úprava, tak i judikatura správních soudů. Právě vývoji judikatury správních soudů pro tuto oblast práva v kontextu s výsledky legislativního procesu je věnována zvýšená pozornost. Nezbytnou součástí článku je i celkové zhodnocení existujícího stavu spolu s hledáním odpovědi na otázku, zda správci daní při zohlednění platné právní úpravy a účelů a cílů insolvenčního a daňového řízení postupují vždy zcela racionálně.

Zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ “) řeší ve svých § 189–197 problematiku spojenou se seznamem přihlášených pohledávek, jejich přezkoumáním, popíráním co do jejich pravosti, výše nebo pořadí. Přitom seznam přihlášených pohledávek dle § 189 IZ představuje důležitý dílčí výsledek prvotní fáze insolvenčního řízení, který obsahuje informace o stavu přihlášených pohledávek. Insolvenční správce zpracovává seznam přihlášených pohledávek na základě stejnopisu přihlášek pohledávek včetně jejich příloh. Nutno dodat, že náležitosti seznamu podrobněji upravuje vyhláška č. 191/2017 Sb. , o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb.