Úloha svědeckých výpovědí v posledních letech stále roste. Často se můžeme setkat s tvrzeními finančních úřadů i soudů, že skutečnost, že daňový subjekt má předložené doklady formálně v pořádku, ještě neznamená, že se deklarované plnění opravdu uskutečnilo. Na řadu pak přicházejí svědecké výpovědi a vzrůstají i spory ohledně práv a povinností v této oblasti, a proto jim věnujeme dnešní výběr z judikatury správních soudů.
Svědci – judikatura správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
K dřívější judikatuře
V našem časopise jsme se této problematice již věnovali v č. 7-8/2018 a v č. 3/2020. S více jak dvouletým odstupem se tedy k tomuto tématu vracíme a na úvod tradičně shrneme východiska z předcházejících článků. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, čj. I. ÚS 425/01, zveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu 33/2004 pod č. 68/2004, jsme se dočetli o šíři
práv daňového subjektu být přítomen výslechu svědka. Dle názoru Ústavního soudu toto právo daňovému subjektu náleží nejen při kontrole, ale v celém řízení, tedy např. i v řízení odvolacím
. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 7. 3. 2017 pod čj. 59 Af 21/2016-31 řešil otázku opakovaného výslechu svědka, kdy první výslech byl nezákonný pro nepřizvání daňového subjektu. Ve druhém, kde již daňový subjekt přítomný byl, si
správce daně zjednodušil úlohu tím, že z prvního, nezákonného výslechu okopíroval všechny své otázky a odpovědi svědka, další mu již nekladl a jen umožnil jejich položení daňovému subjektu.
Takovýto postup označil soud za nezákonný, výslech měl být zopakován v celé šíři. Nejvyšší správní soud dne 23. 10. 2014 pod čj. NSS 7 Afs 79/2014-69 a v návaznosti na to Ústavní soud dne 8. 4. 2015 pod čj. IV. ÚS 161/15 řešily otázku mezinárodních obchodů a šíři práv tuzemského daňového subjektu při zjišťování informací ze zahraničí. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že
pokud tuzemský finanční úřad po zahraničním správci daně požaduje pouze poskytnutí informací, a nikoli výslech svědka, nemá tuzemský daňový subjekt právo se takovýchto činností zahraničního správce daně zúčastnit.
Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla Ústavním soudem odmítnuta.I další rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015, čj. 4 Afs 178/2015-47, řeší otázky vztahů se zahraničím, tentokrát v situaci, kdy je v zahraničí požadován přímo výslech svědka. Zde
je pak rozhodující nikoli český daňový řád, ale jeho obdoba v dané zemi. Pokud daňovému subjektu právo na účasti při výslechu svědka v dané zemi nezaručuje, není nutné český subjekt k výslechu svědka přizvat. Takto získané informace však mají nižší důkazní hodnotu a je možno je rozporovat.
Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla Usnesením ÚS IV. ÚS 53/16 ze dne 26. 4. 2016 odmítnuta.Nejvyšší správní soud dále připomněl, že na danou věc dopadá rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 2013 ve věci C-276/12, Sabou. Soudní dvůr Evropské unie tehdy konstatoval, že unijní právo, zejména směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. 12. 1977, o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného, ve znění směrnice Rady 2006/98/ES ze dne 20. 11. 2006 musí být vykládáno tak, že
daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu
mimo jiné k ověření údajů poskytnutých tímto daňovým subjektem v rámci jeho přiznání k dani z příjmů, ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem
. Zmíněná směrnice neupravuje otázku, za jakých podmínek může daňový subjekt napadnout správnost informace poskytnuté dožádaným členským státem, a nestanoví žádné zvláštní požadavky na obsah poskytnuté informace. Na toto rozhodnutí navázal ve své judikatuře Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 73/2011-167, č. 3016/2014 Sb. NSS. V podstatě zopakoval výše uvedený názor SDEU a doplnil, že český správce daně by měl svého zahraničního partnera požádat o umožnění účasti českého daňového subjektu na výslechu svědka
, pokud je to v souladu se zahraničním právem, a jestliže se tak nestane, ovlivní to výpovědní hodnotu získaných informací. Pokud dožádaný zahraniční orgán sdělí pouze výsledek šetření, k němuž na základě dožádání dospěl, aniž informuje o postupech, kterými k tomuto výsledku došel, a o zdroji určité informace, je důkazní hodnota takové informace dle českého práva omezená
, byť nikoli nulová. Svůj význam může mít jen v celkovém důkazním kontextu, a to ve spojení s jinými důkazy. Dále se v rozsudku NSS ze dne 14. 11. 2019, čj. 10 Afs 163/2018-64, dočteme, že i pokud zahraniční „daňový řád“ účast daňového subjektu u výslechu svědka umožňuje, ale zahraniční finanční úřad (v tomto případě polský) jej k výslechu nepřizve, pak není možno český finanční úřad nutit ke zkoumání zahraničního daňového řádu ani vyhledávat důvody, proč daňový subjekt nebyl přizván.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, čj. II. ÚS 173/01, zveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu 32/2004 pod č. 2/2004, plyne, že je nepřípustné, aby finanční orgány do spisu nezařadily sporný důkaz
a neumožnily daňovému subjektu se k němu vyjádřit. Správce daně tedy není oprávněn provádět nějakou selekci důkazů a do spisu zařazovat jen ty, které podporují „jeho“ verzi. *Právo daňového subjektu být přítomen výslechu svědka nelze zakrýt pokusem o jinou „podobnou“ činnost správce daně, u které není právo přítomnosti daňového subjektu výslovně zákonem zmíněno. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002, čj. II. ÚS 232/02 (zveřejn