Z odůvodnění napadeného rozsudku je naopak zřejmé, že krajský soud hodnotil skutková zjištění stěžovatele v jejich souhrnu, přičemž dospěl k závěru, že tyto jednoznačně neprokazují povědomost žalobce o daňovém podvodu, ale vypovídají spíše o neprofesionalitě či nehospodárnosti žalobce, který uzavřel (cenově) nevýhodný obchod. Zdejší soud nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, že cena za poskytnuté plnění byla výrazně vyšší než cena referenční, která podle zjištění správce daně činila 8 000 Kč za jedno vysílání, a že tedy žalobce hradil za poskytnuté služby podstatně více, než bylo v rozhodné době za srovnatelných podmínek obvyklé. Jak však správně uvedl krajský soud, samotná skutečnost že daňový subjekt platil za poskytnuté plnění vysokou cenu, nezakládá správci daně oprávnění neuznat nárok na odpočet DPH. Vzhledem k nedostatečným znalostem a zkušenostem žalobce, resp. Ing. T. v oboru reklamy a s ohledem na to, že tvrzeným záměrem žalobce bylo získání komplexních reklamních služeb, které ostatně fakticky od svého dodavatele (přímo či zprostředkovaně) obdržel, navíc v situaci, kdy reklama podle tvrzení žalobce přinesla požadovaný přínos v podobě zvýšení jeho obratu, lze předpokládat, že žalobci se dojednaná cena subjektivně jevila jako přiměřená, a to i v porovnání s nabídkami od TV Nova, ČT nebo FTV Prima (které však ve skutečnosti srovnatelné nebyly – viz výše). Za daných okolností s ohledem na znalosti a zkušenosti žalobce, resp. Ing. T. nelze proto jednoznačně uzavřít, že žalobce si musel být výrazné cenové nepřiměřenosti vědom.