Judikatura v daňové praxi: Lhůta pro uplatnění nároku na odpočet DPH ze zaplacené zálohy

Ve své daňové praxi se setkávám se situací, kdy klienti uplatňují nárok na daň z přidané hodnoty (dále jen „nárok na DPH“) z uhrazené zálohy až v okamžiku doručení daňového dokladu na poskytnutou službu, kde zaplacené zálohy jsou identifikované dnem přijaté úhrady a jejím členěním na základ daně a daň. Tento postup odůvodňují skutečností, že jim nebyl doručen daňový doklad na přijatou platbu. Jenomže nárok na odpočet DPH vzniká dle § 72 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“),

Povinnost přiznat daň při dodání zboží a poskytnutí služby v § 20a odst. 2 zákona o DPH říká:

V následujícím odstavci zákon definuje, že dodání zboží nebo poskytnutí služby je dostatečně určené, když je známé zboží, které má být dodáno, nebo služba, která má být poskytnuta, místo plnění a sazba daně.

Stále obecně platí, že nárok na odpočet DPH nelze uplatnit po uplynutí tří let od následujícího měsíce po zdaňovacím období, ve kterém nárok na odpočet DPH vznikl.

Společnost Steinwies Anlagen CZ s. r. o. v likvidaci (dále jen „společnost Steinwies“) spolupracovala s advokátní kanceláří na projektu RCD Radiokomunikace, který byl rozdělen do čtyř etap. Nultá etapa započala v roce 2010 a 2011. Advokátní kancelář za toto období vystavila společnosti Steinwies tři zálohové faktury, které byly uhrazeny 24. 2. 2010, 30. 8. 2010 a 30. 3. 2011, ale společnosti Steinwies nebyly doručeny daňové doklady za přijaté zálohové platby. Advokátní kancelář vystavila 31. 12. 2011 daňový doklad na poskytnuté právní služby na projektu RCD Radiokomunikace, kde po odečtení zaplacených záloh vznikl nízký zůstatek k úhradě. Jenomže společnost Steinwies se rozhodla uplatnit vzniklý nárok na odpočet DPH až ve zdaňovacím období listopad 2014. Vycházela z domněnky, že ještě stále je v tříleté lhůtě pro uplatnění nároku na odpočet DPH, ve kterém vykázala nadměrný odpočet.

Správce daně provedl kontrolu za toto zdaňovací období a společnosti Steinwies neuznal vykázaný nadměrný odpočet. Platebním výměrem 12. 5. 2015 vyměřil novou daňovou povinnost za toto kontrolované období. Důvodem neuznání nadměrného odpočtu DPH bylo uplynutí tříleté lhůty k jejímu uplatnění. Proti platebnímu výměru se společnost Steinwies odvolala.

(dále jen „městský soud“) se zabýval podanou žalobou, kde se společnost Steinwies domáhala zrušení platebního výměru.

Městský soud posuzoval otázku, zda byl nárok na odpočet DPH uplatněn včas, či nikoli.

měl za to, že nárok na odpočet DPH vznikl v okamžiku uhrazení zálohových faktur, tedy 24. 2. 2010, 30. 8. 2010 a 30. 3. 2011, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat dle § 20a odst. 2 zákona o DPH. Na toto ustanovení navazuje §72 odst. 3 zákona o DPH, který definuje počátek tříleté lhůty pro uplatnění nároku na DPH. Z tohoto důvodu správce daně konstatoval, že nárok na odpočet DPH byl uplatněn po uplynutí této tříleté lhůty.

zastávala názor, že skutečnosti zakládající povinnost přiznat daň, tedy okamžik vzniku nároku na odpočet DPH, nastaly až ve zdaňovacím období prosinec 2011, kdy došlo k vystavení daňového dokladu na poskytnuté advokátní služby. Uplatněný nárok na DPH v listopadu 2014 byl v tříleté lhůtě, protože k datu 30. 11. 2014 ještě neuplynula tato lhůta. Navíc upozornila na skutečnost, že advokátní kancelář nevystavila daňové doklady na přijatou platbu.

Městský soud ze spisu konstatoval, že na základě místního šetření, byly poskytnuté advokátní služby předem domluvené a zálohové platby odpovídaly stanoveným podmínkám nulté částí projektu RCD Radiokomunikace. Tím došlo k dostatečnému vymezení budoucího plnění právních služeb. Navíc zdůraznil, že v prosinci 2011 společnost Steinwies již disponovala řádným daňovým dokladem, kterým mohla včas prokázat jiným způsobem nárok na odpočet DPH vzniklý z uhrazených záloh. Tento postup nevyužila a městský soud souhlasil s názorem správce daně a potvrdil jeho rozhodnutí a platební výměr.

(dále jen „NSS“) posuzoval podanou kasační stížnost, kde jedinou spornou otázkou bylo, zda společnost Steinwies uplatnila nárok na odpočet DPH včas, protože nabyla dojmu, že zaplacené zálohové faktury, které zaplatila advokátní kanceláři, nebyly dostatečně konkrétní z hlediska specifikace budoucích služeb a nebylo z nich tedy zřejmé, k jakému konkrétnímu budoucímu plnění se vztahují. Z tohoto důvodu nemohlo být zaplacení záloh skutečností zakládající povinnost přiznat DPH a současně vznik nároku na DPH.

Nejvyšší správní soud se nejdříve vyjádřil k námitce, že městský soud se nezabýval skutečností, že advokátní kancelář nevystavila daňový doklad na základě přijatých plateb. Nejvyšší správní soud uvedl, že odůvodnění městské soudu nemusí být obsáhlé, protože úvahy městského soudu jsou jednoznačně popsané. Zopakoval, že pokud nebyly vydané daňové doklady na přijatou platbu, může plátce tento nárok prokazovat jiným způsobem dle § 73 odst. 5 zákona o DPH. Navíc společnost Steinwies od prosince 2011 disponovala daňovým dokladem, který mohla použít jako daňový doklad pro účely odpočtu DPH. Samotný nárok na odpočet DPH nebyl nikdy zpochybněn.

V závěru NSS konstatuje, že uhrazené zálohové platby advokátní kanceláři byly dostatečně konkrétní a splňovaly podmínku pro uplatnění nároku na odpočet DPH při jejich uhrazení. Vzhledem k tomu, že k uplatnění nároku na odpočet DPH došlo až v období listopad 2014, je zjevné, že k uplatnění nároku z uhrazených zálohových plateb došlo po tříleté lhůtě – tedy pozdě.