Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 5 Afs 133/2018 , www.nssoud.cz
Tvrzení odběratele vs. ostatní důkazní prostředky
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
K předpisům:
Proti tvrzení žalobce stojí pouze tvrzení odběratele, přičemž to, jak je uvedeno již výše, je v rozporu s uskutečněnými platbami.
V rozsudku sp. zn. 8 Afs 74/2009 zdejší soud konstatoval: „Při kolizi mezi jednotlivými důkazními prostředky je správce daně povinen v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvést, proč přisuzuje některému z důkazů nižší důkazní hodnotu, či jej vůbec neosvědčuje za důkaz.“ Jakkoli stěžovatel na uvedený rozsudek odkazuje, není zřejmé, proč uvěřil bez dalšího tvrzení odběratele o tom, že v roce 2008 vůbec neobchodoval, doklady nepodepsal a žalobce nezná, resp. zjištěním polské strany, a to za situace, kdy žalobci se
konfrontace
s ním nedostalo. Stěžovatel měl při svém rozhodování o oprávněnosti uplatněného osvobození od daně k dispozici dva ne zcela korespondující důkazy – tvrzení odběratele (per informace polské finanční správy) a tvrzení žalobce podložené nezpochybněným účetnictvím a prokazatelně uskutečněné platby z účtu odběratele. Nehodlal-li stěžovatel tento důkazní návrh osvědčit za důkaz nebo mu nepřiznat relevantní
důkazní hodnotu, musel tak učinit za splnění požadavků, které daňový řád klade na proces dokazování, které jsou obsaženy zejména v § 1 odst. 2 a § 8 daňového řádu. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by správce daně měl při svém rozhodování na výběr, které z důkazů provede a které nikoli, a o které z provedených důkazů opře své skutkové závěry a které prohlásí za nerelevantní či nadbytečné. Nelze totiž připustit, aby posuzující orgán připustil pouze takové důkazy, které svědčí jen ve prospěch či jen v neprospěch daňového subjektu. Stěžovatel však přisoudil vyšší vypovídací a důkazní hodnotu formuláři SCAN 2004 (viz informace polských orgánů) oproti žalobcem předloženým důkazům, jimiž bylo prokázáno jak dodání zboží, tak i provedení platby z účtu tvrzeného odběratele.Tento případ ukazuje až příliš častý nešvar, kdy správce daně, pokud se mu to hodí, považuje tvrzení obchodního partnera daňového subjektu za stěžejní důkaz. Nejvyšší správní soud se proti této praxi postavil. Popírající tvrzení obchodního partnera nelze brát za dané tam, kde o opaku hovoří jiné důkazní prostředky. Je na správci daně, aby důkazy v řízení hodnotil skutečně nestranně. Jinak se dopouští nezákonnosti.