Právní názor krajského soudu lze shrnout následovně: uskutečnila-li se transakce týkající se nákupu a prodeje šrotu, což správní orgány nezpochybnily, musel v jejím rámci žalobce vynaložit nějaký náklad na nákup šrotu, a pokud neprokázal jeho exaktní výši (která má být daňově uznatelným výdajem), má mu správce daně uznat alespoň minimální náklady, které mu musely s pořízením šrotu vzniknout. Krajský soud tedy vyjádřil srozumitelně a dostatečně jasně právní názor, že nelze vyloučit veškeré náklady žalobce, které souvisí s jinak nepochybně existující konkrétní transakcí (nákup a prodej sporného šrotu), ale je třeba zohlednit k přímo souvisejícímu zdaňovanému příjmu přiměřený výdaj. Pouze na okraj zdejší soud dodává, že stanovení výše uznatelného výdaje v projednávané věci nelze striktně vzato považovat za stanovení daně podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 a 2 daňového řádu . Cílem totiž není nějaký odhad daňové povinnosti připadající na posuzovanou transakci. V podstatě se jedná o snížení důkazního standardu ve vztahu k výši souvisejících nákladů, v kombinaci s nepřímými důkazy. Při stanovení množství nakoupeného kovového šrotu i jeho ceny je totiž možné vycházet z reálných údajů plynoucích z účetnictví žalobce (inventury, skladová evidence, výkupní ceny šrotu apod.), což jsou právě ony „pomůcky“ ke stanovení minimální nutné výše výdajů na pořízení kovového šrotu.