Navazujeme na sérii příspěvků, které analyzovaly pracovněprávní vztahy příspěvkových organizací. Následující text se zabývá problematikou, která se v praxi často a běžně vyskytuje, právní úprava je však velmi stručná a uživatelský základ tak dotváří rozhodovací praxe soudů, a to jak v rovině civilního, tak trestního práva. V praxi můžeme zaznamenat, že příspěvkové organizace i jejich zřizovatelé k této problematice přistupují různými způsoby.
Sebezaměstnání ředitele příspěvkové organizace
JUDr.
Václav
Dobrozemský
Jako sebezaměstnání ředitele příspěvkové organizace označujeme právní jednání, kdy dochází k uzavírání pracovních smluv nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr s ředitelem příspěvkové organizace, který vystupuje na jedné straně jako zaměstnavatel (statutární orgán příspěvkové organizace), na druhé straně jako zaměstnanec. Předmětem činnosti (druhem práce) ředitele jako zaměstnance příspěvkové organizace samozřejmě není výkon funkce ředitele (statutárního orgánu). Tato praxe je rozšířená zejména mezi řediteli školských příspěvkových organizací. Typicky půjde o situace, kdy je ředitel školy řešitelem (manažerem, koordinátorem) projektu financovaného ze státního rozpočtu nebo dotací Evropské unie, přičemž osobní náklady osob do projektu zapojených jsou způsobilými výdaji, které mohou být z
dotace
hrazeny. Dle § 437 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. V důsledku porušení tohoto ustanovení by takové jednání bylo možné považovat za relativně neplatné dle § 580 obč. zák. I rozhodovací praxe soudů postupem času dospěla k závěru, že vedoucí (ředitel) nemůže zastoupit zaměstnavatele při právním jednání se sebou jako se zaměstnancem, neboť již samotné zastoupení představuje rozpor zájmů.1)
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98 vyplývá, že:
„… z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, lze analogicky dovodit, že v takovém případě, jedná-li statutární orgán jménem společnost, nemůže za společnost jednat tehdy, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. […] rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že – objektivně vzato – chtějí sjednat smlouvu (dohodu) pro s