Václav Dobrozemský

Zákon č. 250/2000 Sb. , o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech “), vymezuje speciální typ právnické osoby – příspěvkovou organizaci. Jedná se o subjekt veřejného práva zřízený k plnění úkolů ve veřejném zájmu a jde o jednu z forem veřejného ústavu.1) Příspěvkové organizace podle tohoto zákona mohou zřizovat územní samosprávné celky (obce, kraje) pro takové činnosti ve své působnosti, které jsou zpravidla neziskové2) a jejichž rozsah, struktura a složitost vyžadují samostatnou právní subjektivitu. Může se typicky jednat o školy a školská zařízení, nemocnice, zařízení sociálních služeb, kulturní zařízení (kina, divadla, kulturní domy, muzea), organizace zajišťující správu a údržbu komunikací, domovního fondu a dalších nemovitostí apod. Následující příspěvek se zabývá stěžejním dokumentem pro fungování příspěvkové organizace, totiž zřizovací listinou.

    Volební mezidobí v obcích – postavení, pravomoci a kooperace dosavadní rady a nových funkcionářů obce JUDr. Václav Dobrozemský Shrnutí Zákon o obcích obsahuje řešení správy obce v tzv....

S příchodem nového roku opět nabízíme přehled zajímavých soudních rozhodnutí vydaných v případech týkajících se oblasti neziskových organizací. Přestože v českém právním prostředí nemají soudní rozhodnutí precedentní povahu, zaujímají významnou úlohu v utváření práva v praxi, vyplňování mezer v zákonech i jako návod pro činnost a fungování cílové skupiny subjektů. Vydaná rozhodnutí se zabývala problematikou spolků, odborových organizací, společenství vlastníků jednotek, zájmových sdružení právnických osob či honebního společenstva. Výběr z těchto rozhodnutí přinášíme níže. Právní věta soudního rozhodnutí obsahuje to podstatné, o co v dané věci šlo a jaký právní názor k tomu soud zaujal.

Zákon o obcích dává zastupitelstvu obce možnost zřizovat výbory jako své poradní, iniciativní a kontrolní orgány. Výbory tudíž nejsou orgány obce, ale orgány zastupitelstva obce. Plní úkoly, kterými je zastupitelstvo obce pověřilo, a svá stanoviska a návrhy předkládají zastupitelstvu obce. Nemohou však vykonávat žádnou rozhodovací pravomoc, a to ani v případě, že by jim ji svěřilo zastupitelstvo obce. Nemají pravomoc ukládat úkoly či realizovat opatření k nápravě, mohou však iniciovat opatření k nápravě prostřednictvím zastupitelstva obce.

Obce v České republice jsou řízeny a spravovány jednotlivými orgány. Jejich postavení, pravomoci, způsob ustavení a další záležitosti upravuje zákon č. 128/2000 Sb. , o obcích (obecní zřízení ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích “). Mezi dva kolektivní orgány obce patří zastupitelstvo a rada. Zákon o obcích upravuje princip dělby moci na úrovni obce a každému z těchto orgánů stanoví pravomoc rozhodovat v určitých věcech samostatné působnosti obce. Zákon výslovně vymezuje tzv. vyhrazené pravomoci. V případě nevyhrazených pravomocí umožňuje, aby zastupitelstvo na sebe některé pravomoci vztáhlo. Právě tomuto institutu se věnuje následující příspěvek.

Navazujeme na příspěvek z minulého čísla časopisu UNES č. 7–8/2022 na s. 21 tohoto periodika, který se zabývá problematikou místního referenda. Obsahem první části byly zejména podmínky přípustnosti a konání referenda, podmínky pro hlasování v něm, náležitosti návrhu na jeho konání a institut přípravného výboru a rozhodování o jeho vyhlášení. Druhá část se zaobírá procesními aspekty a podmínkami samotného hlasování, problematikou platnosti a závaznosti či soudní kontrolou ve věcech místního referenda.

Na základě rozhodnutí prezidenta republiky č. 81/2022 Sb. ze dne 5. 4. 2022 byly v termínu 23.–24. 9. 2022 vyhlášeny volby do zastupitelstev obcí. Komunální volby se konají jednou za čtyři roky a touto dobou je také vymezeno volební období zastupitelstev obcí, jak stanoví Ústava České republiky . S ukončením stávajícího a se zahájením nového volebního období zastupitelstev obcí jsou spojeny další kroky a úkony, které je potřeba realizovat, čemuž se věnuje následující příspěvek.

Česká republika je podle ústavního pořádku zemí uplatňující zastupitelskou demokracii, na rozdíl od demokracie přímé. Určitou výjimku, a to na lokální úrovni, představuje institut místního referenda. Místní referendum (místní lidové hlasování) je v právním řádu zakotveno v zákoně č. 22/2004 Sb. , o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místním referendu“), a může se konat na úrovni obce, městské části nebo městského obvodu, v případě referenda o oddělení od obce též na úrovni části obce. V místním referendu, které může být iniciováno zastupitelstvem obce nebo přímo občany (za splnění zákonných podmínek), se mohou obyvatelé vyjádřit a hlasovat (ve formě souhlasu nebo nesouhlasu s konkrétně položenou otázkou) o záležitostech spadajících do samostatné působnosti obce.

Následující příspěvek se zaobírá problematikou ručení – jednoho z tradičních soukromoprávních institutů představující prostředek k zajištění dluhu – v praxi obcí a měst. Na rozdíl od soukromoprávních subjektů totiž existuje v prostředí územních samosprávných celků poměrně výrazné omezení použití tohoto instrumentu, a to z důvodu jeho rizikovosti s poukazem na předchozí neblahou praxi v hospodaření obcí.

Následující příspěvek částečně tematicky navazuje na jeden z předchozích příspěvků, který se zabýval poskytováním dotací a návratných finančních výpomocí z rozpočtu obcí.1) Příspěvek komplexně analyzoval problematiku poskytování dotací a návratných finančních výpomocí (dále jen „NFV“) z rozpočtu obcí a téma uzavíral rozhodnutím o poskytnutí dotace či sdělením o nevyhovění žádosti a neposkytnutí dotace. Aktuální příspěvek se zabývá situacemi, kdy žadatel byl úspěšný, dotace nebo NFV mu byla schválena, nicméně v průběhu jejího čerpání došlo ke sporným situacím a vzniku sporu, případně k porušení rozpočtové kázně.

V době nedávno minulé budily v některých krajích či městech zájem spory, který orgán územního samosprávného celku je oprávněn měnit zakladatelské dokumenty obchodních společností, v nichž má daný územní samosprávný celek majetkovou účast (je jejím společníkem či akcionářem). Tyto spory pak zaměstnávaly kromě daných municipalit Ministerstvo vnitra, správní soudy či protikorupční organizace. Právě problematikou změn zakladatelských dokumentů obecních (krajských) obchodních společností a rozhodovacích pravomocí orgánů územních samosprávných celků se zabývá následující příspěvek.

Zákon č. 312/2002 Sb. , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o úřednících“), obsahuje kategorizaci úředníků. Zákon rozlišuje „řadové“ úředníky, vedoucí úřadu a vedoucí úředníky. Zmíněný zákon stanoví specifické podmínky, respektive důvody pro odvolání těchto vedoucích zaměstnanců z funkce. Jde o projev zvýšené ochrany jejich postavení. Taxativní vymezení důvodů pro odvolání je odůvodněno potřebou stabilizace vedoucích úředníků. Odvolání vedoucích zaměstnanců z funkce a následné domáhání se jeho neplatnosti u soudu je častým předmětem pracovněprávních sporů.

V čele školy a školského zařízení stojí ředitel, kterého jmenuje a odvolává zřizovatel tohoto zařízení. Zřizovatelem může být stát, kraj, obec nebo svazek obcí. Na rozdíl od ředitelů „neškolských“ příspěvkových organizací lze ředitele školy a školského zařízení odvolat jen ze zákonem stanovených důvodů.

V čele školy a školského zařízení stojí ředitel, kterého jmenuje zřizovatel tohoto zařízení. Školský zákon stanoví, že ředitele takového zařízení lze jmenovat na základě konkursního řízení, které vyhlašuje zřizovatel. Konkursní řízení je specifický druh výběrového řízení, tedy procesu směřujícího k nalezení a výběru vhodného uchazeče na vedoucí pracovní místo ve škole.

Dne 3. 2. 2021 byl ve Sbírce zákonů ČR vyhlášen zákon č. 35/2021 Sb. , o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů (dále jen „zákon o Sbírce“), přičemž účinnosti má tento zákon nabýt dne 1. 1. 2022.1) Jedná se o významnou změnu v oblasti normotvorby, respektive publikace právních předpisů vydávaných územními samosprávnými celky (obcemi, městy, kraji) a některými správními úřady. Následující příspěvek má za cíl analyzovat změny a novinky, které tento nový právní předpis přináší zejména pro obce, a porovnat je se stávajícím stavem.

Zákony upravující volby do zastupitelstev obcí a krajů obsahují ustanovení týkající se neslučitelnosti funkce člena zastupitelstva s v zákoně vyjmenovanými funkcemi. Zároveň tyto zákony obsahují mechanismy, jak vzniklou neslučitelnost funkcí řešit.

Funkce člena zastupitelstva obce je veřejnou funkcí. Tento mandát tedy nelze vykonávat jako závislou práci podle zákoníku práce . Člen zastupitelstva není v postavení zaměstnance a obec není v postavení zaměstnavatele, a nelze tak vůbec hovořit o vztahu nadřízenosti a podřízenosti, jak je tomu v pracovněprávních vztazích. Nicméně i v prostředí obecní samosprávy může dojít k situaci, kdy člen zastupitelstva má mít s obcí, kde tuto funkci vykonává, sjednán pracovněprávní vztah.

Zákon o obcích obsahuje ustanovení o možnosti spolupráce obcí. Obce mohou při výkonu samostatné působnosti vzájemně spolupracovat, přičemž konkrétní podoba a forma spolupráce je ponechána na úvaze obcí. Právě rozličným formám spolupráce se věnuje následující text.

Zákon o obcích dává zastupitelstvu obce možnost zřizovat výbory jako své poradní, iniciativní a kontrolní orgány. Výbory tudíž nejsou orgány obce, ale orgány zastupitelstva obce. Plní úkoly, kterými je zastupitelstvo obce pověřilo, a svá stanoviska a návrhy předkládají zastupitelstvu obce. Jedním z typů výborů, které může zastupitelstvo obce zřídit, jsou osadní nebo místní výbory, o kterých pojednává tento příspěvek.

Na úředníky územních samosprávných celků klade zákon č. 312/2002 Sb. , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o úřednících“), zvláštní požadavky a jeho § 16 obsahuje základní povinnosti úředníků. Speciální úprava základních povinností úředníků je odůvodněna zvláštní povahou činnosti úředníka. Ustanovení § 16 odst. 6 zákona o úřednících totiž výslovně vylučuje aplikaci § 301 a 303 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce “), které upravují základní povinnosti zaměstnanců a zvláštní povinnosti některých zaměstnanců.