Judikatura v daňové praxi: Služby související s nabíjením elektrických vozidel

Aktuální rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SD EU“) se zabýval podanou žalobou polské společnosti, která chtěla od správce daně individuální výkladové stanovisko, že komplexní služby související s nabíjením elektrických vozidel představují hlavní plnění a související nabíjení elektrickou energií je pak vedlejším plněním k poskytnuté hlavní komplexní službě. Pro poskytovatele těchto terminálů je to zásadní otázka, protože chtějí zajistit stejný komfort, jaký nabízí současné čerpací stanice. Z tohoto důvodu tito poskytovatelé uzavírají mezi sebou smlouvu o „roamingu“ – tedy možnost nabíjet na jejich stanicích s čipem konkurence (ČEZ, RWE atd). Zatím tímto nabíječkám chybí terminály pro platbu kartou. Z pohledu uplatnění zákona o dani z přidané hodnoty je pro vlastníka nabíjecího místa – plátce DPH jednodušší poskytovat komplexní služby – tedy poskytnutí služby. V případě, že při nabíjení vozidla jde o dodání zboží, tak místo dodání bude vždy tam, kde dojde k nabíjení.

Společnost P. w W. má v úmyslu vykonávat činnost spočívající v instalaci a provozování veřejně dostupných dobíjecích stanic pro elektrická vozidla. Tyto stanice budou vybaveny „multistandardními“ nabíječkami, které budou vybaveny jak konektory stejnosměrného proudu pro rychlé dobíjení, tak konektory střídavého proudu pro pomalé dobíjení. Běžná doba při rychlém dobíjení bude přibližně 20 až 30 minut, při pomalém dobíjení bude doba trvání dobití přibližně 4 až 6 hodin. Platbu bude možné provádět po každém dobití nebo na konci sjednaného zúčtovacího období. Při každém dobití může být součásti plnění také zpřístupnění dobíjecího zařízení (včetně propojení nabíječky s operačním systémem vozidla), zajištění přívodu elektřiny s vhodně nastavenými parametry do baterie tohoto vozidla a potřebná technická podpora. Společnost P. w W. má také v úmyslu vytvořit speciální platformu, internetovou stránku nebo aplikaci, které by uživateli umožnila rezervovat si daný konektor a prohlížet si historii provedených transakcí a plateb. Za všechna tato plnění bude společnost P. w W. účtovat jedinou cenu. Na základě výše uvedeného požádala společnost P. w W. svého správce daně o vydání individuálního výkladového stanoviska, potvrzujícího, že zamýšlená činnost spočívá v „poskytnutí služeb“ ve smyslu zákona o DPH.

měl v individuálním výkladovém stanovisku za to, že dodávku elektřiny nezbytnou k dobití elektrického vozidla je nutné považovat za hlavní plnění, zatímco ostatní služby nabízené společností P. w W. musí být považovány za vedlejší. Z toho plyne, že poskytnutí zařízení, které umožňuje rychlé dobití elektrických vozidel, nelze považovat za převládající plnění a dobití vozidla nemá druhořadý význam.

se zabýval žalobou, kterou podala společnost P. w W., a vydané individuální výkladové stanovisko zrušil. Ve svém rozhodnutí tento soud konstatoval, že prvořadým úmyslem uživatelů dobíjecích stanic je použití zařízení, které jim umožní rychle a účinně dobít jejich vozidlo. Cílem poskytnutého plnění není nabízet elektřinu, ale poskytnout dotyčným uživatelům sofistikovaná dobíjecí zařízení, jimiž jsou tyto dobíjecí stanice vybaveny. S tímto názorem nesouhlasil správce daně a proti rozhodnutí správního soudu ve Varšavě podal kasační žalobu.

posuzoval zásadní tvrzení správce daně, že pokud jde o úplatné poskytnutí dobíjecích stanic pro elektrická vozidla, tak hlavní plnění je dodání zboží, tedy elektřiny.

Tento soud konstatoval, že poskytnutá plnění na sebe navazují a tvoří jedno plnění. Otázkou sporu byla definice hlavního plnění, tedy dodání elektrické energie, které je považováno za zboží nebo poskytnutí komplexní služby, kde dodání elektrické energie je jen dílčím plněním.

Současně tento soud poznamenává, že využití dobíjecích stanic není samo o sobě cílem, ale cílem je umožnit nabití baterie elektrického vozidla. Přístup k dobíjecímu zařízení tudíž představuje prostředek umožňující získat za lepších podmínek dodávku elektřiny, která představuje převažující plnění.

Za těchto podmínek přerušil Nejvyšší správní soud řízení a položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku:

  (dále jen „SD EU“) konstatoval, že pod pojmem „dodání zboží“ směrnice rozumí převod práva nakládat s hmotným majetkem jako vlastník. Upozornil na existenci čl. 15 odst. 1 směrnice, který říká, že elektrická energie se považuje za hmotný majetek. Dle názoru SD EU jde o plnění, které dodává celkové komplexní službě její charakter. Je nepodstatné, že součástí komplexní služby je poskytnutí přístupu k nabíjecí stanici. Také poskytnutí technické podpory a digitálních aplikací může být pro uživatele potřebné, ale samo o sobě není cílem této komplexní služby, ale jenom prostředkem k tomu, aby bylo možné za co nejlepších podmínek využívat dodávky elektřiny.

Z toho plyne, že odběr elektřiny představuje charakteristický a převládající prvek komplexního plnění.