Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6.2018, čj. 8 Af 5/2015-82
Míra důkazu
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
K předpisům:
Hodnocení důkazů podle své úvahy (§ 8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) neznamená, že správce daně může hodnotit důkazy takovým způsobem, který prakticky v důsledku vylučuje, aby účastník řízení unesl své důkazní břemeno. Podle Ústavního soudu „žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně,
ex post
, prokázat s absolutní jistotou. Vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, č. 156/2014 Sb. ÚS, bod 30). Správce daně tedy musí rozumně nastavit míru jistoty (pravděpodobnosti) pro unesení důkazního břemene žalobcem. Správce daně se musí ptát, zda z předložených důkazů lze předmětný závěr učinit s dostatečnou mírou jistoty. Dostatečná míra jistoty je dosažena tehdy, pokud jsou důkazy přesvědčivé a dostatečné, aby z nich šlo daný závěr učinit bez vážných pochybností. Nemůže však v žádném případě požadovat jistotu úplnou. Ta je totiž v realitě nedosažitelná.V poslední době doktrína (zejména Landgráf) poukazovala na skutečnost, že dosud nebylo dostatečně objasněno, s jakou mírou důkazu pracuje daňový řád. Míra důkazu znamená, s jak velkou mírou pravděpodobnosti či jistoty je třeba prokazované skutečnosti dokázat. V tomto ohledu je pak třeba zohledňovat i časový aspekt. Obzvláště, když prodlužování a stavění prekluzivní lhůty pro stanovení daně je dnes mnohem častější, v důsledku čehož se daňové řízení stále častěji blíží k maximální lhůtě 10 let.