K výkladu pojmu „nakládání“ obsaženého v § 204 odst. 2 daňového řádu Nejvyšší správní soud uvádí, že zákaz nakládání se sepsanými věcmi (inhibitorium) se primárně týká právních jednání, jimiž by dlužník ztížil možnost uspokojení vymáhané pohledávky. Dlužník tedy zejména není oprávněn věc prodat, darovat či jinak zcizit, zatížit ji věcným břemenem nebo zástavním právem, pronajmout ji nebo ji opustit či zničit. (srov. Lavický, P. in Baxa, J. a kol. Daňový řád . Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011). Lze vyjít i z výkladu § 324 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu. Ten stanoví shodný zákaz nakládání s věcmi pojatými do soupisu při výkonu rozhodnutí v civilním řízení soudním. Stejný pojem je také vykládán jako převedení, zastavení nebo jiné zatížení věci, půjčení, pronajmutí, nebo jiné disponování s ní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1415/2011, nebo také Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2444). Ačkoliv se zákaz primárně vztahuje na právní nakládání se sepsanými věcmi, dlužník jistě nesmí ani fakticky nakládat s věcmi takovým způsobem, který by zhoršil možnost uspokojení vymáhané pohledávky. Smyslem totiž je, aby byla v rámci možností zachována hodnota daných věcí. V této souvislosti lze poukázat na trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Kromě právních jednání je tak třeba tento pojem vztáhnout například na zničení či zatajení věci. Naopak dovoleným jednáním je faktické nakládání se sepsanými věcmi, zpravidla jejich držení, skladování a zejména užívání k běžným činnostem v rámci podnikatelské činnosti.