Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.
Vliv trestního rozsudku na stanovení daně
Vydáno:
36 minut čtení
Vliv trestního rozsudku na stanovení daně
Mgr.
Michael
Feldek,
Ph.D.,
Odvolací finanční ředitelství
Daňové a trestní právo jsou v českém právním řádu vnímány jako odvětví práva veřejného. Pro daňové a trestní právo je typické řízení před orgánem veřejné moci, které je zakončeno pravomocným rozhodnutím ve věci. Přes určité rozdíly v rozložení důkazního břemene a důkazním standardu, který se v daňovém a trestním řízení vyžaduje pro zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí ve věci, se obě řízení v mnoha případech vedou ve vztahu k totožnému skutku, tedy jednání či opomenutí významnému pro stanovení daně. Trestní právo je pak specifické tím, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.1) Ačkoli se obecně vzájemně nepodmiňují, daňové a trestní řízení týkající se týchž daňových povinností a totožných osob mohou probíhat současně, nebo na sebe mohou i navazovat, a to do značné míry nezávisle na sobě.
Zejména v judikatuře Nejvyššího správního soudu se pak lze s drobnými obměnami často setkat s tezí, že světy daňového a trestního práva jsou oddělené, postupy správce daně a orgánů činných v trestním řízení se vzájemně nepodmiňují a závěry orgánů činných v trestním řízení nelze bez dalšího mechanicky vtahovat do daňové sféry.2) Nejedná se však o pravidlo, které by platilo absolutně a bez dalšího. Naopak existují případy, kdy výsledek trestního řízení v podstatě předurčí výsledek toho daňového. Pakliže tedy již existuje pravomocné odsuzující rozhodnutí soudu v trestní věci, lze si jen obtížně představit, že by bylo možné je ve vztahu k totožným otázkám ignorovat v řízení daňovém. Již samotná představa o opaku v podstatě nabourává presumpci platnosti zásady bezrozpornosti právního řádu.
Cílem tohoto článku je proto objasnit základní východiska rozhodování v trestním a nalézacím daňovém řízení se zřetelem na to, za jakých podmínek a v jakém rozsahu je správce daně při svém rozhodování vázán pravomocným rozsudkem v trestní věci. Pozornost pak věnuji také tomu, do jaké míry jsou výsledkem trestního řízení v související věci vázány správní soudy, které na základě žaloby daňového subjektu přezkoumávají rozhodnutí o stanovení daně. V tomto ohledu omezuji pozornost na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 trestního zákoníku, neboť se jedná o trestný čin, jehož skutková podstata se nejvíce dotýká procesu stanovení daně v daňovém řízení.
1 Základní východiska rozhodování v trestním a navazujícím daňovém řízení
Trestní právo je vnímáno jako nejzazší prostředek ochrany jednotlivce a společnosti před nejzávažnějšími útoky na objekty chráněné právními normami jiných odvětví práva. Trestněprávní represe je tak vnímána jako krajní a subsidiární prostředek ochrany za situace, kdy nepostačuje ochrana práv prostřednictvím institutů mimo trestní právo. Proto bývá zpravidla označováno jako prostředek , resp
ultima ratio
. ultimum
.3) Jako takové poskytuje trestní právo ochranu rovněž zájmům společnosti na řádném výběru daní, a to především zakotvením trestných činů daňových, poplatkových a devizových mezi hospodářské trestné činy.4) V rámci daňových trestných činů pak zastává (minimálně z hlediska problematiky, které se věnuje tento článek) nejvýznamnější postavení trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 trestního zákoníku. Jedná se o úmyslný trestný čin,5) jehož podstatou je především útok na příjmy (resp. v případě vylákání výhody i výdaje) veřejných rozpočtů. remedium
Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 trestního zákoníku může být dokonána v podstatě třemi způsoby. Předně se může jednat o docílení toho, že taková platba není vůbec vyměřena. Druhým způsobem je docílení toho, že je taková platba vyměřena v nižší částce, než by měla být. Konečně třetím způsobem je získání přeplatku na takové platbě v rozporu se zákonem. To vše za předpokladu, že k takovému zkráce