Dlužno dodat, že městský soud (a nakonec ani daňové orgány) nijak netvrdil, jak naznačuje stěžovatel, že by každá zahraniční pracovní cesta advokáta měla být vyúčtována „jako příloha daňového dokladu/faktury“. Naopak v souladu s ustálenou judikaturou v bodech 82 až 84 výslovně uznal, že postačuje prokázání, že cestovní výdaje byly v přímé souvislosti s očekávaným příjmem. Právě v tomto „volnějším smyslu“ věc pojaly i daňové orgány, kterým postačovalo doložit, že stěžovatel má zahraničního klienta, jemuž za příslušné zdaňovací období fakturoval relativně obecně vymezené služby, potažmo má-li s ním uzavřenou smlouvu. V takovém případě správce daně a žalovaný oprávněnost výdajů uznali, pakliže bylo možné vysledovat za konkrétní zdaňovací období souvislost mezi uplatněným výdajem a předloženým důkazem (důkaz o klientovi v Kanadě <–> letenka do Kanady, důkaz o klientovi na Floridě <–> letenka na Floridu). V případě, že tomu tak nebylo, daňové orgány uplatněný výdaj z důvodu neunesení důkazního břemene neuznaly. Pouhé deklarované rozdělení zahraničních cest na soukromé a pracovní nelze považovat za důkaz, ale toliko za tvrzení zachycené v písemné podobě.