Při hodnocení naplnění podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně je rozhodující objektivní stav, tedy faktické uskutečnění plnění, nikoli subjektivní přesvědčení daňového subjektu o naplnění zákonem stanovených podmínek. Jinak řečeno, daňovému subjektu nepostačuje pouze se domnívat (být v dobré víře), že splnil podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně, nýbrž musí splnění podmínek skutečně doložit a unést v tomto směru důkazní břemeno. V projednávaném případě tudíž není rozhodné, zda se stěžovatelka mohla domnívat, že důkazní břemeno unesla, nýbrž to, zda důkazní břemeno skutečně unesla. Z tohoto důvodu nebylo nutné se otázkou stěžovatelčiny dobré víry vůbec zabývat, neboť nebyla pro posouzení věci relevantní.