Je zákon o ochraně oznamovatelů (ne)praktický? Aneb do třetice všeho dobrého

Autoři se v tomto třetím (závěrečném) pojednání (předchozí části byly uveřejněny v časopise UNES č. …na s. a č. … na s. ) o relativně nově vzniklém institutu ochrany oznamovatelů budou snažit poukázat na některé další praktické problémy či výkladové nesrovnalosti, se kterými se mohou v rámci aplikační praxe povinné subjekty, potažmo příslušné osoby, a v neposlední řadě sami oznamovatelé setkat. Tento třetí článek navazuje na předchozí dvě pojednání, která byla publikována v časopise UNES, kdy se autoři pokusili nejprve definovat v prvním z nich základní podstatu ochrany oznamovatelů, její novodobou vývojovou linii, a to včetně osvětlení základního pojmosloví, které je s tímto nástrojem spjato. Zabývali se především obecnou teorií a podmínkami kladenými evropskou legislativou. Po tomto obecném úvodu autoři navázali druhým článkem, který byl psán ve světle nově vzniklého zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů (dále jen „ZOO“).

Autoři se v tomto článku zaměřili na vybrané problémy, které mohou v budoucnu přinést výkladové obtížnosti v rámci rozhodovací praxe soudů související s možnou bezbřehou ochranou oznamovatelů,

která může být způsobena překotnou transpozicí evropské legislativy do českého právního řádu. Dále se zaměřili na problematiku podávání anonymních oznámení prostřednictvím vnitřních oznamovacích systému povinných subjektů. V tomto třetím článku se autoři budou snažit oprostit od teoretických otázek a budou se snažit zaměřit spíše na praktické fungování, zejména vnitřních oznamovacích systémů povinných subjektů.

Abychom pochopili problém, je nutné určit jeho podstatu. K tomu je však nezbytné znát všechny okolnosti. Jakmile máme všechny informace, často zjistíme, že problém mohl být snadno vyřešen, nebo se mu dokonce dalo předejít, protože šlo o nedorozumění. Takové nedorozumění může vzniknout například kvůli nedostatku informací o dané věci.

Tímto se autoři snaží naznačit, že česká společnost stále není dostatečně obeznámena s ochranou oznamovatelů a mnohdy ji chápe odlišně, než jak byla původně zamýšlena. ZOO přitom ve vybraných částech tato nedorozumění spíše podněcuje, než aby je vylučoval. V rámci věcných diskusí se autoři setkávají s tím, že jak příslušné osoby, tak zástupci povinných subjektů a v konečném důsledku i sami oznamovatelé neví, jak s instituty ZOO pracovat, protože jim to mnohdy není jasné. To vede ke zkratkovitým závěrům, že se jedná o další nadbytečnou právní úpravu. Zákonodárci v rámci ZOO nastavili teoretické legislativní mantinely fungování, avšak bohužel zůstalo na zúčastněných stranách, aby si v rámci pohybu mezi těmito mantinely tzv. poradili sami. V některých výkladových otázkách u jednotlivých ustanovení to může vnášet do celé situace poměrně velký zmatek.

Ve své druhé části ZOO definuje proces oznamování a popisuje možné postupy poté, co bylo oznámení podáno. Jedná se bezesporu o jeho nejpodstatnější část z hlediska praktické využitelnosti. Dále je pak v této části uvedeno, jaká jsou práva a povinnosti všech zúčastněných stran procesu oznamování, tzn. zejména povinného subjektu, příslušné osoby a oznamovatele samotného. Samotný postup podání oznámení je rovněž obsahem této části a závěrem pak i popis vnitřních a vnějších oznamovacích systémů. Tato část ZOO definuje zejména procesní postupy stran, které v konečném důsledku mají poskytnout ochranu oznamovateli protiprávního jednání.

Povinný subjekt je povinen v souladu se ZOO zřídit vnitřní oznamovací s