Test nízké kapitalizace představuje jeden z důležitých mechanismů daňové legislativy. Má zabránit účelovému daňovému plánování prostřednictvím limitace daňově uznatelného úroku, který je účtován mezi spojenými osobami. Zatímco úrok z úvěrového financování je na straně dlužníka obecně daňově uznatelným nákladem, výplata podílu na zisku tuto výhodu nenabízí. To v praxi vede k preferenci dluhového financování před vlastními vklady – například formou úvěrů, zápůjček nebo emisí dluhopisů. Test nízké kapitalizace má za úkol tuto asymetrii vyvážit tím, že omezuje daňovou uznatelnost úrokových nákladů v případech, kdy je společnost financována v nepřiměřeném rozsahu cizím kapitálem přijatým od spojených osob na úkor vlastního.
Na základě provedeného testu nízké kapitalizace v souladu s ustanovením § 25 odst. 1 písm. w) ZDP musí subjekt v roli dlužníka ze svého daňového základu vyloučit
úvěrových finančních nástrojů od spojených osob v průběhu zdaňovacího období
(u bank a pojišťoven v pozici dlužníka tento limit dosahuje šestinásobku). Zároveň platí, že pokud subjekt v pozici dlužníka vykáže v této souvislosti
ve vztahu k přijatému úvěrovému finančnímu nástroji od spojených osob jsou považovány za nedaňové.