Ing. Martina Zbončaková

Test nízké kapitalizace představuje jeden z důležitých mechanismů daňové legislativy. Má zabránit účelovému daňovému plánování prostřednictvím limitace daňově uznatelného úroku, který je účtován mezi spojenými osobami. Zatímco úrok z úvěrového financování je na straně dlužníka obecně daňově uznatelným nákladem, výplata podílu na zisku tuto výhodu nenabízí. To v praxi vede k preferenci dluhového financování před vlastními vklady – například formou úvěrů, zápůjček nebo emisí dluhopisů. Test nízké kapitalizace má za úkol tuto asymetrii vyvážit tím, že omezuje daňovou uznatelnost úrokových nákladů v případech, kdy je společnost financována v nepřiměřeném rozsahu cizím kapitálem přijatým od spojených osob na úkor vlastního.

Řada transakcí, které jsou uskutečňovány mezi mateřskou a dceřinou společností, podléhá – při splnění zákonných podmínek – specifickému režimu zdanění. Při zpracování daňového přiznání jednotlivých subjektů je třeba při posuzování některých z nich zohlednit konkrétní daňový režim. V mnoha případech mohou subjekty dosáhnout osvobození od daně, nicméně je samozřejmě potřeba detailně zkoumat splnění zákonných podmínek – například délku držby podílu a jeho velikost, nebo zda je příjemce příjmu jeho skutečný vlastník. V případě osvobození ve vztahu k vypláceným úrokům či licenčním poplatkům do zahraničí musí příjemce úroků nebo licenčních poplatků disponovat speciálním rozhodnutím správce daně.

Příkaz mateřské společnosti představuje situace spočívající v aplikaci principu tržního odstupu i v případech, kdy daňový subjekt realizuje transakce výhradně s nezávislými subjekty, resp. aniž by napřímo uskutečňoval transakci se svou spojenou osobou. Jelikož tento pojem není aktuálně explicitně obsažen v žádném právně závazném předpise, může být v praxi posouzení některých situací mnohdy problematické. Nesprávné vyhodnocení transakce považované za příkaz mateřské společnosti může mít zároveň pro poplatníky nedozírné důsledky z hlediska odvodu dodatečné daňové povinnosti. V současnosti je bezesporu příkaz mateřské společnosti v oblasti převodních cen jedním z nejčastějších titulů pro doměření daně.

Financující transakce stejně jako ostatní transakce realizované mezi spojenými osobami podléhají pravidlu cen obvyklých dle § 23 odst. 7 ZDP , přičemž v tomto specifickém případě je v rámci obvyklého tržního rozpětí stanovována cena peněz, resp. finančních prostředků poskytovaných mezi spřízněnými entitami v souvislosti s poskytnutým uvěrovým finančním nástrojem. Mezi úvěrové finanční nástroje lze s ohledem na dikci zákona o daních z příjmů zařadit zejména úvěry či zápůjčky, dluhopisy, vkladní listy/vkladové certifikáty, popř. směnky. V rámci vztahů mezi spojenými osobami se pak lze setkat rovněž s případy poskytovaného ručení ve skupině (např. ručení dceřiné společnosti za závazky mateřské společnosti prostřednictvím vlastněných nemovitostí či cenných papírů), stejně tak nabývá v posledních letech na významu cash poolingové financování. U popisovaného typu financujících transakcí přitom s ohledem na charakter transakce bývá posuzována obvyklá úroková sazba, potažmo sazba ručení.

Vnitroskupinové služby s nízkou přidanou hodnotou představují druh transakcí v rámci skupiny podniků zahrnující služby správního, technického, finančního, poradenského či obchodního charakteru, pro které se v rámci podnikatelského prostředí vžilo mimo jiné rovněž označení tzv. back office služby.