Následující text rozebírá situaci, kdy v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů se přeprodává fiktivní plnění, tj. plnění, které neexistuje, ale existuje k němu daňový doklad. Na tomto místě se běžný podnikatel jistě pozastaví a položí si otázku, proč by někdo tvrdil, že něco koupí/prodá, resp. poskytl úplatu za koupi něčeho, co neexistuje? Realita je ovšem taková, že v praxi se kromě běžných podnikatelů setkáváme i s těmi „neběžnými“. Ti si skrze nákup fiktivních plnění mohou krátit daň na výstupu (např. když pořizují zboží z JČS, či dováží zboží ze třetích zemí atp.). Dále se lze v praxi setkat např. s tím, že se tímto daňový subjekt snaží navýšit svůj obrat, a to za účelem zvýšení dostupnosti úvěrových možností (k tomu srov. např. odst. 19 rozsudku NSS ze dne 10. 4. 2025, čj. 6 Afs 123/2024-30 ). V rámci nastíněné problematiky se v posledních letech objevilo několik případů, kdy daňový subjekt (plátce DPH) až nezdravě důvěřoval svému účetnímu a na výstupy z účetnictví prakticky nijak nedohlížel. Po nějakém čase pak daňový subjekt zpravidla zjišťuje, že si účetní rozjel svoje „vlastní podnikání“, když k reálným účetním údajům onoho daňového subjektu připojil ještě fiktivní.
| Poznámka: Názory autora tohoto článku představují jeho soukromé názory, nejedná se o veřejné závěry instituce, kde vykonává pracovní činnost. |