Následující text rozebírá situaci, kdy v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů se přeprodává fiktivní plnění, tj. plnění, které neexistuje, ale existuje k němu daňový doklad. Na tomto místě se běžný podnikatel jistě pozastaví a položí si otázku, proč by někdo tvrdil, že něco koupí/prodá, resp. poskytl úplatu za koupi něčeho, co neexistuje? Realita je ovšem taková, že v praxi se kromě běžných podnikatelů setkáváme i s těmi „neběžnými“. Ti si skrze nákup fiktivních plnění mohou krátit daň na výstupu (např. když pořizují zboží z JČS, či dováží zboží ze třetích zemí atp.). Dále se lze v praxi setkat např. s tím, že se tímto daňový subjekt snaží navýšit svůj obrat, a to za účelem zvýšení dostupnosti úvěrových možností (k tomu srov. např. odst. 19 rozsudku NSS ze dne 10. 4. 2025, čj. 6 Afs 123/2024-30 ). V rámci nastíněné problematiky se v posledních letech objevilo několik případů, kdy daňový subjekt (plátce DPH) až nezdravě důvěřoval svému účetnímu a na výstupy z účetnictví prakticky nijak nedohlížel. Po nějakém čase pak daňový subjekt zpravidla zjišťuje, že si účetní rozjel svoje „vlastní podnikání“, když k reálným účetním údajům onoho daňového subjektu připojil ještě fiktivní.
Oprava výše daně u fiktivního plnění
Ing.
Petr
Kupčík,
Ph.D.,
Odvolací finanční ředitelství
Otázky tedy zní:
–
Může se daňový subjekt zříct zodpovědnosti za výše nastíněnou činnost účetního?
| Poznámka: Názory autora tohoto článku představují jeho soukromé názory, nejedná se o veřejné závěry instituce, kde vykonává pracovní činnost. |
Vztah mezi účetním a daňovým subjektem
Popišme si nejprve výchozí situaci, kdy plátce DPH má pro zpracování účetní a daňové agendy účetní(ho). Osoba na pozici účetní ovšem zneužije své postavení, využije dostupné údaje a za plátce DPH vydá daňové doklady, které neodpovídají žádnému reálnému plnění. Takovéto doklady jsou poté zaslány „spřízněným“ plátcům DPH, kteří si z těchto dokladů uplatní odpočet DPH. Úplaty za tato plnění mohou proběhnout např. v hotovosti3) nebo převodem na bankovní účet, ze kterého budou tyto finanční prostředky po jejich připsání vybrány v hotovosti4). Fakticky se pak tyto úplaty (skrytě) dostávají k jejich odesílateli. Strůjce toho všeho si pak (jistě) ponechá nějakou provizi. Plátce DPH, jež si nekontroluje obsah svého daňového přiznání, zpracovaná daňová přiznání pak odešle správci daně. V čase budoucím pak (onen důvěřivý) plátce DPH přijde na praktiky svého účetního (zaměstnance atp.) a bude se chtít zříci zodpovědnosti za spáchané činy této osoby v minulosti. Jak na takovéto situace pohlíží
judikatura
?Úvodem poukáži na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 30. 1. 2024, ve věci C-442/22, P sp. z o.o., kde je řešena obdobná situace, jako výše popsaná. Jednalo se o to, že v projednávaném případě zaměstnankyně využila údaje svého zaměstnavatele bez jeho vědomí nebo souhlasu k vystavení falešných faktur, v nichž byla uvedena DPH, a tato osoba byla prezentována jako osoba povinná k dani, za účelem protiprávního prodeje těchto faktur, aby pořizovatelé (tj. kupující fiktivních daňových dokladů) mohli neoprávněně uplatnit svůj nárok na odpočet DPH. SDEU v úvodu poznamenal, že vystavitel faktury je povinen odvést DPH, kterou uvede na daňovém dokladu, a to i v případě, že nebylo uskutečněno žádné zdanitelné plnění, neboť
cílem čl. 203
směrnice o DPH
, je vyloučit nebezpečí ztráty daňových příjmů, které může vzniknout z nároku na odpočet stanoveného směrnicí o DPH
. Vystavitel faktury uvádějící výši DPH je tedy povinen odvést tuto částku bez ohledu na jakékoliv zavinění, existuje-li nebezpečí ztráty daňových příjmů. Pokud je naopak takové nebezpečí ztráty vyloučeno, čl. 203 směrnice o DPH se nepoužije. Obdobné principy se pak uplatní i na situaci, kdy by byl daňový subjekt v dobré víře. SDEU výše uvedenou věc posoudil tak, že
pokud zaměstnavatel nevyvinul náležitou péči nezbytnou ke kontrole činností svého zaměstnance
, a nezabránil tak možnosti, že by tento zaměstnanec mohl použít identifikační údaje svého zaměstnavatele pro účely DPH k vystavování klamavých faktur za účelem spáchání daňového úniku, nelze mít za to, že jednal (zaměstnavatel) v dobré víře. V takovém případě
může být zaměstnavateli přičteno podvodné jednání jeho zaměstnance
, proto musí být považován za osobu, která na sporných fakturách uvedla DPH ve smyslu čl. 203 směrnice o DPH. Aby bylo možné mít za to, že zaměstnavatel jednal v dobré víře, musí prokázat, že vynaložil náležitou péči, která je rozumně vyžadována, aby sledoval chování svého zaměstnance, a přitom zabránit tomu, aby jeho údaje byly použity k vydání falešné faktury. V případě neexistence takového důkazu je třeba mít za to, že zaměstnavatel má povinnost zaplatit DPH uvedenou na falešných fakturách.Výše v textu byly popsány důsledky odpovědnosti zaměstnavatele za jeho zaměstnance. V tuzemské judikatuře je možné podobné závěry vyřčené SDEU vyčíst také např. z rozsudku městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, čj. 3 Af 22/2021-35, ve věci Defo Fleet, ve kterém se řešila odpovědnost účetní daňového subjektu a tamního subjektu, kdy účetní měla pod dohledem datovou schránku daňového subjektu, avšak na doručované písemnosti do této schránky relevantně nereagovala. V odst. 21 až 23 zmíněného rozsudku se soud výstižně odkázal na rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2015, čj. 3 Ads 21/2015-47 a konkrétně citoval tuto pasáž textu:
„Pokud se osoba oprávněná rozhodne, že své přístupové údaje jinému poskytne, nese plně veškerá rizika s tím spojená. Pro orgány veřejné moci je totiž v zásadě irelevantní, jakým způsobem je upraven vztah mezi osobou oprávněnou a tím, komu přístupové údaje poskytla, jak bude docházet k předávání pošty apod. Optikou zákona o elektronických úkonech se totiž bude na datovou zprávu nahlížet jako na doručenou vždy, když bude přístup do datové schránky skrze přístupové údaje oprávněné osoby proveden. S jistou mírou zjednodušení lze předáním přístupových údajů rozumět předání vlastní virtuální identity, což může mít závažné důsledky.“
Z uvedeného dle mě jednoznačně vyplývá, že právní jednání „účetní(ho)“ se plně přičítají přímo předmětnému plátci DPH a je to právě tento plátce, kdo za ně nese odpovědnost. Předpokladem pro tento závěr je, že plátce DPH nenastavil odpovídající kontrolní mechanismy v rámci organizace svého podnikání a tyto řádně nekontroloval. Každý plátce by z logiky věci měl mít základní přehled o souhrnu přijatých a vydaných dokladů. Stejně tak by se měl zajímat o finanční pohyby na bankovních účtech či v pokladně. Pro úplnost v této věci jen odkáži na odst. 33 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2025, čj. 9 Af 13/2024-44, kde soud zdůrazňuje, že je odpovědností každého daňového subjektu, aby zajistil řádné plnění svých zákonných povinností při správě daní (DPH nevyjímaje) a za tím účelem nastavil dostatečně efektivní kontrolní mechanismy. Dále pak uvádí, že
(zvýraznění provedl autor tohoto článku).
„pokud daňový subjekt využije možnosti administrace svých daňových povinností prostřednictvím jiné osoby,
5)
nevede takový krok současně ke zbavení odpovědnosti za výslednou podobu plnění
. V případě selhání takového zázemí jdou důsledky tohoto stavu k jeho tíži. Jedná se o odpovědnost daňového subjektu za konkrétní podobu této volby, a pokud si vybere osobu, která k tomu není vhodná a nečiní jeho jménem řádně všechny ze zákona povinné úkony, je to stále daňový subjekt, který ve sféře správy daní nese případné negativní následky jejího počínání. Uvedené platí i v případě, kdy daňový subjekt takové třetí osobě svěří údaje k datové schránce“Oprava neoprávněně uplatněné daně na výstupu podle § 108 odst. 4 písm. g) ZDPH
Pojďme v naší nastíněné situaci pokračovat. Plátce DPH se tedy nemůže zříci zodpovědnosti za dříve vystavené daňové doklady. I když tyto doklady neobsahují údaje o reálném plnění, i přesto má plátce DPH povinnost odvést DPH uvedenou na těchto dokladech, viz § 108 odst. 4 písm. g) ZDPH. Toto ustanovení má předobraz v čl. 203 směrnice o DPH, neboť
„daň z přidané hodnoty je povinna odvést každá osoba, která tuto daň uvede na faktuře“
. Výklad předmětného článku provedl SDEU např. ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2013, ve věci C-642/11 Stroy trans EOOD, když v bodě 38 uvedl:
„osoba je povinna odvést DPH, kterou uvede na faktuře, bez ohledu na to, zda zdanitelné plnění bylo uskutečněno.“
Může tedy plátce DPH opravit výši daně ve smyslu § 43 odst. 1 ZDPH? Dle tohoto ustanovení platí, že v případě, kdy plátce přiznal daň jinak, než stanoví tento zákon, a tím zvýšil daň na výstupu, je oprávněn provést opravu. Dle odst. 2 příslušného ustanovení je pak plátce DPH povinen vystavit opravný daňový doklad, který je nutné doručit odběrateli (onoho fiktivního plnění). Výše uvedené okolnosti současně představují nejdříve možný okamžik opravy výše daně. Pokud by to bylo vše, bylo by to příliš snadné, co myslíte? ZDPH totiž v tomto směru zejména mířilo na situace, kdy např. plátce DPH omylem uplatní DPH ve výši 23 % (na místo 21 %) atp. Situace, kdy někdo vystavuje doklady na fiktivní plnění, je ale něco výjimečného, a proto evropská a tuzemská
judikatura
na tyto případy pamatovala a postupem času vytvořila podmínky, které jsou nezbytné pro úspěšné „dokončení“ opravy výše daně.Nejdříve zmíním důležité rozsudky v této oblasti a poté si z nich odvodíme ony (hmotněprávní) podmínky nutné pro opravu výše daně.
Podle judikatury SDEU (viz C-642/11, Stroy trans EOOD ze dne 31. 1. 2013) může být oprava výše daně provedena a správcem daně akceptována za splnění dvou podmínek, a to
pokud osoba, která opravný daňový doklad vystavila, jednala v dobré víře nebo pokud včas a zcela odvrátila nebezpečí daňové ztráty
. Jestliže by však vědomě vystavila faktury, které neodpovídají žádnému skutečnému plnění, nemůže se dovolávat dobré víry. Pokud by však fiktivní prodeje nevedly k žádné ztrátě rozpočtových příjmů, správce daně by musel umožnit této osobě požadovat vrácení daně obsažené na těchto fakturách. Obdobné závěry převzala i tuzemská
judikatura
, když např. v odst. 17 rozsudku NSS ze dne 26. 10. 2021, čj. 7 Afs 73/2020-35, uvádí:
„Z principu neutrality DPH nicméně vyplývá právo provést opravu, pokud vystavitel faktury prokáže svou dobrou víru nebo pokud včas zcela odstranil nebezpečí ztráty daňových příjmů (viz rozhodnutí Soudního dvora EU C-454/98, Schmeink & Cofreth AG & Co. KG, spojené věci C-78/02 až C-80/02 nebo C-643/11, LVK – 56 EOOD). (…) Pokud by žalobce vědomě vystavil faktury, které neodpovídají žádnému skutečnému plnění, nemůže se dovolávat dobré víry. Pokud však fiktivní prodeje nevedly k žádné ztrátě rozpočtových příjmů, směrnice o DPH vykládaná ve světle zásad neutrality a proporcionality ukládá členským státům, aby umožnily vystaviteli faktury za fiktivní plnění požadovat vrácení daně obsažené na této faktuře, kterou měl povinnost odvést, pokud včas zcela zamezil riziku ztráty daňových příjmů (viz body 34 a 35 výše uvedeného rozsudku ve věci C-712/17).“
Z výše uvedeného tak lze odvodit, že dodržování zásady daňové neutrality je zajištěno v případě možnosti opravit jakoukoliv bezdůvodně naúčtovanou daň, pokud vystavitel daňového dokladu:
–
prokáže dobrou víru nebo pokud
–
včas zcela odstranil nebezpečí ztráty daňových příjmů.
Z citované judikatury vyplývá, že vystavitel daňového dokladu na fiktivní plnění se nemůže dovolávat dobré víry. Současně ovšem doplňuji, že
předmětnou judikaturu nelze vykládat kategoricky tak, že zcela vylučuje možnost opravy výše daně u daňového dokladu na fiktivní plnění
(viz např. odst. 48 rozsudku NSS ze dne 27. 3. 2025 čj. 9 Afs 10/2024-41 ve věci J.M.). Tento závěr je důležitý z toho důvodu, protože v minulosti z dílny pátého senátu NSS6) vzešel závěr, že
„možnost opravy daně podle § 43 zákona o DPH však neslouží k tomu, aby se plátci DPH vyhnuli povinnosti zaplatit daň, kterou sami na daňových dokladech uvedli zcela záměrně s cílem získat daňové zvýhodnění. Tato možnost míří primárně na případy neodůvodněně naúčtované daně např. u plnění, které je od této daně osvobozeno, či je DPH uvedena na dokladu v důsledku určité chyby v nesprávné výši. (…) Své předchozí jednání nemohl napravit postupem podle § 43 téhož zákona, neboť jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, N 38/52 SbNU 387, „účelem jakéhokoliv procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv“. Jelikož se jednalo o fiktivní plnění, nemohl následným vydáním faktur, na kterých uvedl DPH v záporné výši, opravovat něco, k čemu vůbec nikdy nedošlo.“
Výše zmíněný rozsudek NSS ve věci J.M. ovšem tento závěr mírně korigoval.Rozsudek NSS ve věci J. M. je kromě výše uvedeného ještě významný i z toho pohledu, že přehledně hovoří o formálních a hmotněprávních podmínkách opravy výše daně v těchto specifických situacích a také o tom, kdo nese důkazní břemeno stran splnění těchto podmínek, viz níže závěr tohoto článku.
Závěr
Ve shrnutí lze tedy konstatovat, že při opravě výše daně je plátce DPH povinen vystavit opravný daňový doklad a ten doručit plátci DPH (tj. odběrateli, jenž byl uveden na daňovém dokladu). Náležitosti opravného daňového dokladu pak upravuje § 45 ZDPH. Výše uvedené představuje tzv.
formální podmínky pro opravu výše daně dle § 43 ZDPH
. Ve světle recentní judikatury, viz např. bod 50 rozsudku NSS ve věci J. M., platí, že
„Jakkoli je předpokladem opravy výše daně podle § 43 odst. 2 zákona o DPH vystavení opravných daňových dokladů nebo provedení opravy výše daně v evidenci pro účely daně, splnění těchto požadavků bez dalšího neznamená zánik povinnosti přiznat daň (…).“ Důvod je především ten, že zmíněný následek (opravy výše daně) „bude dán jen v případě, že k opravě výše daně budou splněny
(zvýraznění provedl autor tohoto článku). Splnění těchto podmínek musí být v daňovém řízení předmětem dokazování, přičemž
i hmotněprávní podmínky vyplývající z posledně uvedeného ustanovení, tedy, že osoba, která vystavila doklad, na kterém uvedla daň, bude v dobré víre nebo včas zamezí nebezpečí vzniku ztráty daňových příjmů
.“důkazní břemeno stran prokázání opravy výše daně má ten, kdo vystavil dotčené daňové doklady
(viz např. bod 51 výše zmíněného rozsudku ve věci J. M.).Vystavitel daňového dokladu na fiktivní plnění tedy nikdy nebude v dobré víře. Analogicky lze doplnit, že onen plátce DPH bude ve
zlé víře
. Pokud se nějaký subjekt nachází v takovéto pozici, mám za to, že by měly být na něj kladeny
přísné požadavky
(ve smyslu splnění druhé podmínky pro opravu výše daně). Jak si vyložit podmínku včasného (a úplného) odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů?a)
Postačí zaslat odběrateli fiktivního plnění spolu s opravnými daňovými doklady nějaký průvodní dopis, kde onoho odběratele obeznámíme s tím, že si v minulosti fakticky nic nekoupil, a proto není možné ani z těchto plnění nárokovat odpočet daně7)?
b)
Musí podat odběratel fiktivních plnění dodatečná daňová přiznání a snížit si uplatněné nároky na odpočet daně za příslušná období? Analogicky lze také doplnit situaci, kdy správce daně provede kontrolní postup a předmětné nároky na odpočet daně za příslušná období odepře.
c)
Je nutné, aby u situace b) došlo k úhradě doměřené daně? (Snížením odpočtu daně logicky dojde ke zvýšení daňové povinnosti.)
Jak jsem již zmínil, tak na tyto subjekty kooperující v černé zóně ekonomiky by se mělo nahlížet přísně (ne-li tvrdě). Proto, pokud judikatura připouští teoretickou možnost opravy výše daně dle § 43 ZDPH, přikláním se jednoznačně k variantě poslední – tedy c). Mám za to, že
úplné odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů nastane až v situaci, kdy odběratel vrátil státu původně (neoprávněně) uplatněný odpočet DPH.
Tomuto závěru pak svědčí i závěr učiněný v odst. 29 rozsudku NSS ze dne 10. 4. 2025, čj. 6 Afs 123/2024-30, kde se řešilo také vyloučení nebezpečí ztráty daňových příjmů v situaci, kdy správce daně doměřil DPH u několika subjektů v dodavatelsko-odběratelském řetězci, konkrétně šestý senát uvedl:
„Stěžovatelka sice není odpovědná za to, že se doměřenou daň správci daně nepodařilo vybrat, pro splnění podmínky pro opravu daně spočívající v odstranění nebezpečí ztrát daňových příjmů je však tato okolnost významná.“
K výše uvedenému pak pro úplnost doplním, že u odběratele daňového subjektu by dodatečně doměřená daň na základě dodatečného platebního výměru měla být v právní moci. Jinými slovy by odběratel měl jednak doměrek dobrovolně zaplatit a procesně proti němu nebrojit (protože pokud by bylo vedeno odvolací či správní řízení u soudu v dané věci, tak stále hrozí nebezpečí ztráty daňových příjmů).Pozorní čtenáři si mohli všimnout, že zde řešená podmínka obsahuje mj. i slovo „včas“. Jak tomu rozumět? Oprava výše daně má svou lhůtu, v rámci které je možné ji provést. Jde o odst. 4 příslušného ustanovení, z něhož plyne, že opravu výše daně nelze provést po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň u původního plnění. Pro zajímavost doplňuji, že z judikatury SDEU krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 9. 4. 2024, čj. 60 Af 26/2022-49 dovodil, že vnitrostátní právo může v souladu s čl. 273 směrnice o DPH, z časového hlediska omezit právo daňového subjektu žádat o vrácení DPH, resp. odpočtu na DPH. Důležité je, aby takové omezení dodržovalo zásady rovnocennosti a efektivity. Tyto zásady lhůta dle onoho krajského soudu uvedená v § 43 odst. 4 ZDPH splňuje. V této lhůtě musí být pochopitelně také učiněna opatření k zamezení vzniku nebezpečí ztráty daňových příjmů. Je třeba ovšem doplnit, že teoretická možnost prolomení této lhůty existuje, viz odst. 17 rozsudku NSS ze dne 10. 4. 2025, čj. 6 Afs 123/2024-30, kde je uvedeno:
„Možnost opravy daně, a to i nad rámec lhůty stanovené v § 43 odst. 4 zákona o DPH (viz dále), je ovšem omezena na případy, kdy vystavitel faktury prokázal svou dobrou víru nebo včas zcela odstranil nebezpečí ztráty daňových příjmů. Tato oprava podle citovaného rozsudku nesmí záviset na uvážení správce daně.“
Rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2021, čj. 7 Afs 73/2020-35, v odst. 19 totiž konstatoval, že:
„Správce daně by se v případech, kdy sám překlasifikuje daň podle § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH8) , měl (s přihlédnutím k zákonem stanoveným lhůtám pro opravu daňovým subjektem, které by mohly následné provedení opravy znemožnit) v
(zvýraznění provedl autor článku). Z výše uvedeného tak plyne, že možnost opravy výše daně dle § 43 ZDPH po uplynutí lhůty (viz odst. 4 tohoto ustanovení) stanovené na základě překlasifikace dle § 108 odst. 4 písm. g) ZDPH (v současně platném znění) je možná na základě splnění dvou podmínek (které musí platit současně):návaznosti na námitky daňového subjektu
zabývat otázkou, zda není naplněn předpoklad, že ztráta daňových příjmů byla zcela vyloučena (zejména v závislosti na průběhu řízení u dalších dotčených společností).
Pokud dojde k závěru, že daňové příjmy nejsou ohroženy
(např. s ohledem na odepření nároku na odpočet DPH z plnění, u něhož daňový subjekt nesprávně uvedl daň na faktuře),
což by mělo být možné v situaci, kdy správce daně zná veškeré osoby zúčastněné na transakcích, a není tedy ohrožen cíl, jímž je zajištění souběhu odpočtu daně zaplacené na vstupu a daňového dluhu, je na místě výši daně opravit tak, že povinnost k úhradě DPH podle § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH nebude stanovena
.“1.
daňový subjekt musí během dokazování na tuto situaci upozornit, viz v textu zvýrazněný text „v návaznosti na námitky…“, a
2.
musí být postaveno na jisto, že v celém dodavatelsko-odběratelském řetězci (součástí takovéhoto řetězce jsou všechny subjekty, které obchodovaly s doklady na dotčené fiktivní plnění) již nehrozí ztráta daňových příjmů.
Po splnění těchto podmínek může správce daně rozhodnout, že daň uvedenou na dokladu vůbec nedoměří na ř. 62 daňového přiznání k DPH, i když už uplynula lhůta dle § 43 odst. 4 ZDPH. Nutno k tomu doplnit, že tato část problematiky není judikaturně příliš bohatá, proto nelze tento poslední závěr příliš přeceňovat.
Při posuzování nebezpečí ztráty daňových příjmů jsem se v tomto článku záměrně zaměřoval (jen) na odběratele daňového subjektu, protože u něj je posuzování nebezpečí ztráty daňových příjmů nejmarkantnější, neboť si z onoho fiktivního plnění uplatňuje nárok na odpočet daně. Nicméně stejnou optikou se lze dívat i na dodavatele daňového subjektu, který daňovému subjektu dotčené fiktivní plnění fakturoval. Tuzemská judikatura stejnou měrou hodnotí v této věci plnění daňových povinností jak u odběratele, tak i u dodavatele (viz např. odst. 29 rozsudku NSS ze dne 10. 4. 2025, čj. 6 Afs 123/2024-30).
Závěrem položím jednu otázku k zamyšlení. Na jaké subjekty v řetězci okolo dotčeného daňového subjektu spadá prokázání stran toho, že již nehrozí ztráta daňových příjmů. Jde pouze o odběratele a dodavatele daňového subjektu, nebo i o další články v řetězci (tj. subdodavatelé/odběratelé odběratelů)?
Na závěr jen doplním poslední myšlenku tohoto článku:
„Nekupujme doklady, ale raději zboží a služby.“
1) Viz § 108 odst. 4 písm. g) ZDPH, kde je uvedeno, že přiznat daň je povinna osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň.
2) Dle odst. 1 tohoto ustanovení pak platí, že v případě, kdy plátce nebo identifikovaná osoba přiznala daň jinak, než stanoví tento zákon, a tím zvýšila daň na výstupu, je oprávněna provést opravu v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém byla nesprávně uplatněna daň.
3) Hotovostní platby z hlediska daňových podvodů považuje za rizikové i NSS, jenž např. ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119 uvedl, že hotovostní placení – na rozdíl např. od bankovního převodu, který za sebou zanechává „papírovou stopu“ vytvořenou nezávislou třetí osobou (bankou) – lze velmi snadno fingovat, dohodnou-li se na tom aktéři předmětné transakce.
4) K tomu srov. např. odst. 42 rozsudku NSS ze dne 24. 4. 2025, čj. 2 Afs 367/2023-47, kde je uvedeno:
„Je nicméně třeba připomenout, že ve věci daňové orgány identifikovaly další významné podezřelé okolnosti jako platby na nezveřejněný účet a podezřelé výběry v hotovosti. K tomu je třeba připomenout, že judikatura NSS platby na nezveřejněný účet a výběry v hotovosti rozdělené tak, aby odpovídaly zákonnému limitu, považuje za zásadní a jednoznačně nestandardní okolnost.“
5) V tomto světle je možné poukázat i na rozsudky NSS ze dne 6. 5. 2024, čj. 4 Afs 274/2023-27, ze dne 17. 7. 2014, čj. 4 As 85/2014-40, ze dne 18. 8. 2016, čj. 4 As 111/2016-35, ze dne 26. 8. 2015, čj. 3 Ads 21/2015-47).
6) Rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2021, čj. 5 Afs 50/2020-43, odst. 22.
7) Nárok na odpočet daně totiž nemá základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění (např. rozsudky NSS ze dne 25. 10. 2006, čj. 2 Afs 7/2006-107, ze dne 27. 1. 2012, čj. 8 Afs 44/2011-103 nebo ze dne 19. 4. 2018, čj. 7 Afs 25/2017-27, bod 24, či ze dne 18. 8. 2022 čj. 2 Afs 331/2018-85).
8) V aktuálním znění se jedná o § 108 odst. 4 písm. g) ZDPH.