Lze shrnout, že daňový subjekt může namítat, že zvolené pomůcky představují vybočení z mezí správního uvážení, neboť zcela zjevně odporují elementárním zásadám logického myšlení, obsahují závažné početní chyby, vychází z nesprávných údajů nebo představují jiný jednoznačný exces, nebo že úvahy správce daně při volbě pomůcek nelze vůbec přezkoumat. Pokud však k takovému pochybení ze strany správce daně nedojde, daňový subjekt může stále prokázat, že výsledná daňová povinnost mu byla stanovena ve zcela nepřiměřené výši, tedy že je v hrubém nepoměru s výší daně, která mu měla být, byť odhadem, stanovena. Výdaje stanovené paušálním fixně stanoveným poměrem k dosaženým příjmům jsou čistou fikcí. Žádné reálně vzniklé výdaje totiž daňový subjekt nedokládá. Podstatou daňového paušálu je zjednodušit způsob, jakým mohou daňové subjekty stanovit svůj základ daně. Zákonodárce si je přitom vědom skutečnosti, že takto stanovený základ daně nebude zpravidla odpovídat základu daně, který by byl zjištěn dokazováním příjmové i výdajové složky. … Samotná procentuální míra, kterou se stanoví výdaje podle § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů , je pak čistě arbitrární. Žádným způsobem v ní není reflektována ekonomická realita jednotlivých daňových subjektů. To znamená, že všem daňovým subjektům uplatňujícím daňový paušál bude výše výdajů stanovena stejným způsobem, a potenciálně tak mají na zboží a službách stejnou marži. Ve skutečnosti se však s ohledem na konkrétní oblasti a způsoby podnikání budou poměry mezi příjmy a výdaji u těchto daňových subjektů přirozeně lišit. Daňový paušál tak budou volit pro účely stanovení základu daně zpravidla ty daňové subjekty, pro které je tento způsob výhodnější než daňově účinné výdaje prokazovat. Stěží si lze představit, že by použití daňového paušálu jako pomůcky bylo způsobilé založit kvalifikovaný odhad ekonomické reality daňového subjektu či jeho daňové povinnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu, když smyslem daňového paušálu je zcela cíleně umožnit daňovým subjektům stanovit základ daně co nejjednodušším způsobem právě na úkor zohlednění konkrétních okolností jejich podnikání. Použití daňového paušálu jako pomůcky tak naplňuje definici excesu při výběru pomůcky, protože se nedá hovořit o tom, že by na jejím základě vůbec mohla být stanovena daň odhadem, který by dostatečně spolehlivě reflektoval okolnosti podnikání konkrétního daňového subjektu.