Jelikož názor žalovaného a městského soudu o povinnosti stěžovatelky prokázat způsob kalkulace části sjednané ceny za službu (konkrétně režijní přirážky) nemá oporu v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů , nemohly ani pochybnosti správce daně s tím spojené aktivovat stěžovatelčino důkazní břemeno. Žalovaný nezpochybnil daňovou účinnost nákladů vynaložených za přijaté služby jako takovou, nýbrž pouze jejich výši akceptovatelnou z hlediska snížení základu daně stěžovatelky. Fakticky tedy upravil stěžovatelčin základ daně, avšak nikoliv cestou porovnání sjednané ceny s cenou obvyklou (a umožněním stěžovatelce tento rozdíl vysvětlit), nýbrž cestou zpochybnění kalkulací sjednané ceny, přestože pouze na tomto základě uplatněným nákladům daňovou účinnost upřít nelze.