NSS rovněž již opakovaně vysvětlil, že klíčová ve věci byla otázka vzniku a existence pohledávek stěžovatelky, které se následně staly předmětem započtení. Krajský soud posvětil způsob, jakým daňové orgány vyhodnotily identifikované rozpory v tvrzeních stěžovatelky ohledně závazků vůči společnosti Awinwest zejména co do důvodu jejich vzniku. Ani změna tvrzení stěžovatelky totiž neosvětlila důvod vzniku tohoto závazku. Ten ostatně nevysvětlila ani v kasační stížnosti. Časový odstup, na který stěžovatelka opakovaně poukazuje, přitom nebyl v kontextu souzené věci způsobilý ospravedlnit neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. NSS uzavírá, že správce daně v jednotlivých výzvách vyjádřil a specifikoval konkrétní pochybnosti, a vyhověl tak nárokům kladeným na něj ohledně unesení důkazního břemene. Tím došlo podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu k přesunu důkazního břemena zpět na stěžovatelku. Daňové orgány přitom v průběhu daňového řízení nepožadovaly po stěžovatelce prokazování skutečností nad rámec zákona. Ověřovaly daňovou účinnost úroků z dluhopisů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP , pro niž byl důležitý fakt, zda v okamžiku zápočtu pohledávek z prodeje dluhopisů a závazků stěžovatelky tvrzené závazky skutečně existovaly, neboť jinak by nebyla prokázána souvislost úroků z dluhopisů, které lze uplatnit jako náklad, se zdanitelnými příjmy.