Náhradní lhůta k podání daňového tvrzení

V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval spornou otázkou, zda při stanovení délky náhradní lhůty k podání řádného daňového přiznání výzvou vydanou dle § 145 odst. 1 daňového řádu je správce daně povinen zohlednit lhůtu vymezenou v § 250 odst. 7 písm. a) daňového řádu. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu především neztotožnil s tím, že správce daně při stanovení náhradní lhůty musí vzít v potaz § 250 odst. 7 daňového řádu a stanovit lhůtu dostatečně dlouhou na to, aby měl daňový subjekt možnost dobrovolného splnění své povinnosti v zákonem favorizované lhůtě 30 dnů po marném uplynutí lhůty k jejímu splnění a vyhnout se tak výměře pokuty v plné výši. Jak především plyne ze závěrů odůvodnění popisovaného rozsudku, správce daně je při stanovení náhradní lhůty ve výzvě dle § 145 odst. 1 daňového řádu limitován, vyjma základních zásad správy daní, pouze § 32 daňového řádu. Nejvyšší správní soud dále uzavřel, že ustanovení § 250 odst. 7 daňového řádu a § 145 odst. 1 daňového řádu nejsou ve vztahu a správce daně není při stanovení náhradní lhůty k podání daňového přiznání lhůtou upravenou v § 250 odst. 7 písm. a) daňového řádu vázán. V souvislosti s tím pak Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku taktéž dovodil, že nepodání daňového tvrzení, nebo jeho podání po uplynutí náhradní lhůty stanovené správcem daně dle § 145 odst. 1 daňového řádu navozuje stav předvídaný v § 145a odst. 1 daňového řádu výhradně pro účely vyměřovacího řízení. Takový stav však nelze automaticky presumovat pro účely uložení pokuty dle § 250 odst. 1 daňového řádu, respektive pro stanovení její výše (§ 250 odst. 7 daňového řádu).