Co kdyby obchodní korporace nesly odpovědnost nikoli jen za vlastní jednání, ale i za porušení lidských práv či environmentální újmy způsobené v nejvzdálenějších článcích jejich dodavatelských řetězců? Je to stále ještě soukromoprávní autonomie podnikání, nebo již spíše nová forma „kvaziveřejné“ regulace? Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1760 ze dne 13. 6. 2024 o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (Corporate Sustainability Due Diligence Directive, dále jen „CSDDD“) klade tuto otázku do samotného středu evropského korporačního práva.
Povinná due diligence firem podle směrnice CSDDD: nový standard odpovědnosti?
JUDr.
Dominik
Králik,
LL.M., Ph.D.,
odborný asistent na Vysoké škole finanční a správní
Směrnice CSDDD: redefinice podnikové odpovědnosti v evropském korporačním právu
Na rozdíl od tradičních nástrojů korporační regulace, jež se soustřeďují na ochranu společníků a věřitelů, CSDDD výrazně rozšiřuje horizont odpovědnosti – a to směrem k ochraně zájmů, které stojí mimo klasickou soukromoprávní sféru: lidských práv a životního prostředí. Již v čl. 1 odst. 1 písm. a)–c) směrnice se stanoví, že povinnost náležité péče se vztahuje nejen na podnik samotný, ale též na jeho dceřiné společnosti a obchodní partnery v rámci celého „řetězce činností“. Současně čl. 1 odst. 1 písm. c) zavádí povinnost přijmout transformační plán pro zmírňování změny klimatu, čímž se podnikové strategie podřizují cílům Pařížské dohody.
Tímto krokem se Evropská unie vydává cestou, na níž „měkké“ standardy (
soft law
) – ať již vycházejí z Pokynů OECD pro nadnárodní podniky nebo z Rámcových principů OSN pro podnikání a lidská práva – získávají charakter právně závazných norem. Směrnice proto nelze vnímat jen jako technický nástroj compliance, nýbrž jako normativní manifest nové koncepce podnikové odpovědnosti, jejímž jádrem je internalizace společenských a environmentálních externalit do sféry